25 Cdo 954/2025-312

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: K. L., zastoupená Mgr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem Pod Slovany 1888/12, 128 00 Praha 2, proti žalované: S. M., zastoupená Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29/39, 500 03 Hradec Králové, o zaplacení 420 420 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 169/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 11. 2024, č. j. 23 Co 242/2024-282, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 12 669 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit 1 080 261,40 Kč s odůvodněním, že ji žalovaná dne 29. 12. 2018 napadla v prostorách diskotéky XY a způsobila jí sklenicí zranění obličeje. Za toto jednání kvalifikované jako zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a přečin výtržnictví byla žalovaná pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 2. 2020, č. j. 2 T 210/2019-246, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 6. 2020, č. j. 13 To 114/2020-268. Žalobkyni byla v trestním řízení přiznána náhrada škody 11 907 Kč a náhrada nemajetkové újmy 10 916,48 Kč, ve zbývajícím rozsahu byla se svými nároky odkázána na civilní řízení. Požadovaná částka je tvořena náhradou za ztížení společenského uplatnění 1 035 020 Kč, bolestným 30 706,40 Kč (po odečtení již přiznané náhrady), náklady na znalecký posudek MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., 6 325 Kč a náklady léčení 8 210 Kč.

2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 C 169/2021-222, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 45 241,40 Kč s příslušenstvím, žalobu co do 1 035 020 Kč s příslušenstvím zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků, náhradě nákladů státu a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek 2 262,50 Kč. Soud prvního stupně vyhověl nároku žalobkyně na zaplacení bolestného, nákladů léčení a nákladů na vyhotovení znaleckého posudku, avšak neshledal u žalobkyně překážku lepší budoucnosti odčinitelnou náhradou za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně uzavřel, že nebyla prokázána trvalost psychických obtíží žalobkyně (posttraumatické stresové poruchy a poruchy adaptace) vzniklých v důsledku napadení. U žalobkyně byla v prosinci 2018 diagnostikována reaktivní úzkostně depresivní porucha a byla jí doporučena intenzivní psychoterapeutická léčba. Tuto léčbu zahájila žalobkyně dne 20. 6. 2020, ale od konce roku 2020, kdy její terapeutka Mgr. et Mgr. Daniela Kotušáková ukončila praxi v Orlickoústecké nemocnici, žádnou odbornou pomoc nevyhledala. Žalobkyně přesto zvládá náročné studium na vysoké škole, je schopna účastnit se společenských akcí a cestovat hromadnými dopravními prostředky. Návštěvy psychologa nebo psychiatra by mohly vést během jednoho až dvou let ke snížení stupně posttraumatické stresové poruchy, aniž by žalobkyně musela brát antidepresiva či jiné medikamenty obdobného typu, možné by bylo i úplné odeznění psychické poruchy a žádná skutečnost nebrání žalobkyni tyto odborníky anonymně navštěvovat například v Praze.

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 23 Co 242/2024-282, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 36 941,40 Kč, v níž byl napaden vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, zamítavý výrok tohoto rozsudku pak co do částky 614 600 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 420 420 Kč s příslušenstvím změnil a v tomto rozsahu podané žalobě vyhověl. Žalované také uložil povinnost nahradit náklady řízení žalobkyně i státu vzniklé před soudy obou stupňů a soudní poplatek ze žaloby i za odvolání. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování výslechem MUDr. Vlastimila Tichého, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace stanovení nemateriální újmy, uzavřel, že žalobkyně trpí posttraumatickou stresovou poruchou a poruchou adaptace, které vznikly v důsledku jejího napadení žalovanou. Aktivní způsob života žalobkyně je snahou o její začlenění do běžného života při přetrvávajících zdravotních obtížích. Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla odvolacím soudem stanovena částkou 630 630 Kč, na základě posudků vypracovaných znalci MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D., a MUDr. Vlastimilem Tichým, které korigoval s ohledem na prokázané obtíže žalobkyně, přičemž shledal tuto částku přiměřenou i s přihlédnutím k náhradám přiznaným v obdobných případech. Odvolací soud snížil tuto náhradu podle § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), o jednu třetinu na 420 420 Kč vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně se od konce roku 2020 nepodrobuje další terapii, což by podle znalce MUDr. Vlastimila Tichého mohlo (ale nemuselo) vést ke zlepšení jejího psychického stavu.

4. Proti výroku rozsudku dovolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bylo vyhověno co do 420 420 Kč s příslušenstvím, podala včasné dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od obecně závazných hledisek výkladu § 2958 o. z. nastolených rozhodnutími Ústavního soudu a nezohlednil postoj žalobkyně, která zmařila možnost snížení závažnosti psychických obtíží, včetně možnosti dosažení jejich plného odeznění. Jako neřešené v rozhodování dovolacího soudu předkládá žalovaná otázky, zda má poškozený nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jestliže se dlouhodobě vyhýbá kontaktům s lékaři, jejichž pomoc by podle odborníků mohla vést ke zmírnění až vymizení psychických obtíží a zda je možné přiznat nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění dle § 2958 o. z., pokud poškozený odmítáním návštěv odborníků nevyvíjí součinnost nezbytnou ke snížení závažnosti zdravotních potíží. Žalovaná namítá, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně po napadení ukončila studium pedagogické fakulty a zahájila studium 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, sama či s přáteli podniká turistické výlety po České republice i cesty do zahraničí, a zároveň bylo prokázáno, že žalobkyně zcela běžným způsobem navštívila zábavu v XY. Rozhodnutí odvolacího soudu, který vyšel při posouzení otázky, zda u žalobkyně došlo ke ztrátě lepší budoucnosti, ze závěrů znalce namísto důkazů provedených před soudem prvního stupně (přičemž ani nebyl v osobním kontaktu se žalobkyní), je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22). Odvolací soud snížil náhradu za ztížení společenského uplatnění o jednu třetinu, avšak žalovaná je přesvědčena, že pokud by žalobkyně navštěvovala pravidelně lékaře i po odstěhování lékařky v prosinci 2020, tak by s vysokou mírou pravděpodobnosti došlo ke snížení až úplnému odeznění jejích potíží. Žalobkyně mohla na náklady žalované vyhledat erudovaného odborníka a jednalo by se o účelně vynaložené náklady, pokud však od prosince 2020 žádného odborníka nenavštěvovala, zavinila sama trvání svých psychických obtíží. U žalobkyně se nejedná o ustálený a neměnný zdravotní stav, který by byl překážkou lepší budoucnosti. Žalovaná navrhla, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud při posouzení, zda u žalobkyně nastala překážka lepší budoucnosti, nevycházel ze závěrů znalce, ale šlo o jeho vlastní uvážení při hodnocení rozsáhlého dokazování, což prokazuje i provedená moderace. Námitky žalované stran studia a cestování žalobkyně nejsou důvodné, jestliže se znalec opakovaně vyjádřil tak, že tyto aktivity nejsou v rozporu s odbornými závěry o zdravotním stavu žalobkyně. Námitka žalované, že by se psychické potíže žalobkyně s vysokou mírou pravděpodobnosti snížily, případně by odezněly, pokud by žalobkyně navštěvovala pravidelně lékaře z oboru psychologie nebo psychiatrie, byla vyvrácena. Žalobkyně docházela na psychoterapie do doby, než se její ošetřující lékařka přesunula na Slovensko a podle slyšeného znalce je dopad další léčby individuální, nemusí vést ke zlepšení, ale naopak může vést ke zhoršení stavu. Tato námitka žalované tak není relevantní, nadto byla ve výsledku řízení zohledněna. Trvale nepříznivý stav žalobkyně byl prokázán dvěma vypracovanými znaleckými posudky, je ustálen a bylo možno určit konkrétní poruchu zdraví. Namítá-li žalovaná, že odvolací soud nebyl v osobním kontaktu se žalobkyní, tak ta se účastnila jednání před soudem prvního stupně, který provedl její výslech, a všech znaleckých šetření, což pro ni bylo vysoce traumatizující, měla úzkosti a poruchy spánku, a proto se dalších jednání již neúčastnila. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně bylo zamítnuto.

6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem podle § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně provedl výklad § 2958 o. z., když z ustálené judikatury lze odkázat na usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“), v němž se přiklonil ke kontinuitě v dosavadním pojetí nároků na náhradu újmy na zdraví, jež tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, přičemž tento výklad dále rozvedl v usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018.

9. Jedním z nároků upravených v § 2958 o. z. je náhrada za ztížení společenského uplatnění, která představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006). Újma spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro jeho životní úkony má změněný (zhoršený) zdravotní stav (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod č. 153/2011 Sb. rozh. obč., ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 28. 5. 2020, či sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, uveřejněný pod č. 4/2021 Sb. rozh. obč.).

10. V řízení bylo prokázáno [skutkový závěr odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.)], že žalobkyně trpí posttraumatickou stresovou poruchou a poruchou adaptace, které vznikly jako následek napadení žalovanou a tyto poruchy ovlivňují život žalobkyně, která je depresivní, úzkostná, emočně nestabilní, má sníženou psychickou výkonnost a frustrační toleranci a zvýšenou únavnost. S tímto závěrem nejsou v rozporu ani prokázané aktivity žalobkyně, které jí pomáhají překlenout její problémy a podle odborného názoru znalce jde o aktivity, které by sám žalobkyni doporučil. Navíc již sama okolnost, že trvalým následkem útoku žalované jsou jizvy v obličeji žalobkyně, je relevantním podkladem pro závěr, že u žalobkyně došlo ke ztížení společenského uplatnění (i kdyby nebyla psychická újma žalobkyně prokázána).

11. Ustanovení § 2958 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou újmu na zdraví, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020). Z povahy věci nelze peněžitou náhradu nemajetkové újmy na zdraví určit exaktně, zákonem deklarované plné vyvážení bolesti a další nemajetkové újmy je požadavek reálně nedosažitelný. Spor o takovou náhradu není vyúčtovacím sporem, soudy zde tedy mají poměrně široký prostor k uvážení a nelze na ně klást nepřiměřené požadavky ohledně určování výše náhrady (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 455/2022). Cílem náhrady za ztížení společenského uplatnění je kompenzovat poškozenému trvalé omezení či dokonce vyřazení z různých sfér společenského života. I když zákon uvedené nároky nijak nedefinuje, má především bolest a ztížení společenského uplatnění svůj obsah vymezený dlouholetou judikaturou i doktrínou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2280/2022, a ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 25 Cdo 3035/2024).

12. Za účelem stanovení přiměřené náhrady soudní praxe od roku 2014 využívá k výkladu § 2958 o. z. nezávaznou pomůcku označenou jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jejíž základní zásady byly publikovány pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč. Postup soudu při rozhodování o náhradě za ztížení společenského uplatnění podrobně rozvedl dovolací soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020. Znalec z odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví (shodně jako znalec z odvětví stanovení nemateriální újmy, jde-li o znalce zapsaného podle zákona č. 36/1967 Sb.) na základě informací, které získal soud dokazováním právně významných skutkových tvrzení, podle pravidel Metodiky stanoví stupeň (procento) omezení žalobce v obvyklém způsobu života a společenského zapojení v důsledku trvalého poškození žalobcova zdraví. Specifikum činnosti tohoto znalce spočívá v komplexním hodnocení všech aspektů života poškozeného, které je přehledným způsobem uspořádáno na základě osvědčeného systému Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví a které zajišťuje, že při hodnocení uplatněného nároku budou vzaty na zřetel skutečně všechny oblasti společenského uplatnění člověka, počínaje jeho smyslovým vnímáním, duševními schopnostmi, manuálními dovednostmi a pohybovými možnostmi, přes komunikační aktivity, osobní a rodinný život, obstarávání běžných potřeb a záležitostí, vzdělávací a pracovní zapojení, až k životu společenskému a duchovnímu. Posuzování všech aktivit poškozeného vyžaduje, aby znalec dokázal vzít v úvahu skutečně všechny oblasti života člověka a u každé z nich zhodnotil, zda byla poškozením zdraví žalobce zasažena, a pokud ano, do jaké míry (v porovnání s jeho zdravotním stavem před poškozením). Výsledkem je závěr znalce o procentu omezení poškozeného v běžném životě.

13. V dané věci zohlednil odvolací soud nejen závěry znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., který stanovil procento obtíží 1,81 % a znalce MUDr. Vlastimila Tichého, který stanovil procento obtíží 7,58 %, ale zejména prokázané obtíže žalobkyně, přičemž vysvětlil (viz bod 43 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jakými úvahami se řídil. Částku 630 630 Kč, kterou odvolací soud svou úvahou stanovil poté, co uzavřel, že zdravotním potížím žalobkyně odpovídá její omezení 4,62 %, porovnal s náhradami přiznanými v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1898/2022). Postup odvolacího soudu není v rozporu ani se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu a ani Ústavního soudu, který v žalovanou odkazovaném nálezu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, akcentuje, že náhrada za ztížení společenského uplatnění musí vždy odpovídat zásadám slušnosti. Závěr odvolacího soudu o míře ztížení společenského uplatnění žalobkyně a o výši náhrady za toto ztížení není zjevně nepřiměřený.

14. Otázky předkládané žalovanou jako dosud neřešené v judikatuře dovolacího soudu, neřešenými otázkami nejsou.

15. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o. z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, který pak poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, č. 83/2020 Sb. rozh. obč.).

16. Nejvyšší soud se setrvale vyslovuje k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným tak, že úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod číslem 24/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je proto oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020).

17. Za zjevně nepřiměřený nelze považovat ani závěr odvolacího soudu o podílu žalobkyně na trvání a rozsahu její nemajetkové újmy. Odvolací soud zohlednil, že žalobkyně od konce roku 2020, kdy se ustálil její zdravotní stav, nenavštěvuje žádného specialistu a na základě teoretické možnosti, že by se její prokázaný zdravotní stav mohl zlepšit, krátil náhradu za ztížení společenského uplatnění o jednu třetinu. Tento postup odvolacího soudu rozhodně nelze považovat za postup ke škodě žalované, která přehlíží, že hodnotil-li znalecký posudek obtíže žalobkyně, byly hodnoceny téměř výlučně stupněm 1 (tedy jako lehká obtíž) a jejich procentní vyjádření bylo již před snížením náhrady o jednu třetinu nezanedbatelně korigováno odvolacím soudem. V dané věci je zároveň zcela vyloučeno snížení náhrady ve smyslu § 2953 o. z., jestliže byla újma žalobkyni způsobena úmyslným jednáním žalované, která za něj byla pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 2. 2020, č. j. 2 T 210/2019-246, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 6. 2020, č. j. 13 To 114/2020-268.

18. Ze shora uvedených důvodů bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení