25 Cdo 971/2026
V PLATNOSTIRubrum
25 Cdo 971/2026-466 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: FÉNIKS, s. r. o., IČO 64942295, se sídlem Kloboučnická 1425/13, Praha 4, zastoupená Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, proti žalované: Trigema Building a. s., IČO 27653579, se sídlem Bucharova 2641/14, Praha 5, zastoupená JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, o 2 067 585 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 256/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, č. j. 54 Co 313/2025-435, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2026, č. j. 54 Co 313/2025-435, potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 7. 2025, č. j. 16 C 256/2023-396, jímž bylo rozhodnuto, že základ žalobního nároku je dán a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Ve sporu o náhradu škody způsobené vlhkostním poškozením budovy žalobkyně postavené na pozemku č. parc. 485/1 v k. ú. Nusle, obec Praha, byla zjištěna příčinná souvislost mezi stavební činností žalované a škodou vzniklou na nemovitosti žalobkyně. Podle posudku znalecké kanceláře DEKPROJEKT s. r. o. ve spojení s výpovědí znalce Ing. Lubomíra Odehnala a svědka P. S. ze společnosti AGE Project byla s vysokou pravděpodobností příčinou výrazného nárůstu vlhkosti na nemovitosti žalobkyně demolice sousedního objektu a následné zasypání vzniklých stavebních jam. Odvolací soud dospěl k závěru, že nalézacím soudem zjištěný skutkový stav naplňuje předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 2926 o. z. ve spojení s § 2894 o. z. Jednání žalované, a to na demolici původní stavby navazující terénní úprava pozemku žalované spočívající v navážce zeminy do bezprostředního styku s obvodovou zdí budovy žalobkyně, představuje činnost, jež způsobila škodu na sousední nemovitosti ve formě výrazných vlhkostních poruch vyžadujících nákladná sanační opatření. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Konkrétně se jedná o otázky: 1) nesprávného posouzení příčinné souvislosti podle stanoviska znalce a 2) nesprávného právního východiska při posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniku škody. Podle dovolatelky soudy posuzovaly právní aspekty vymezení příčinné souvislosti podle stanoviska znalce, ačkoli ten není oprávněn právní otázky hodnotit (v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1932/2019) a posouzení spoluúčasti poškozené nesprávně omezily pouze na posouzení podílu poškozené na vzniku škodní události a nezabývaly se jejím podílem na rozsahu vzniklé škody (zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 3288/2024, a ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019). Domnívá se, že soudy zcela odhlédly od skutečnosti, že žalobkyně neuplatnila právní nástroje, které měla k odvrácení škody (neuplatnila námitky ve stavebním řízení, nedomáhala se soudně ochrany pokojného stavu před prováděním stavby žalovanou). Odvolací soud se měl také dopustit vad řízení, a to: a) nesprávného a neúplného posouzení škodní příčiny a příčinné souvislosti nad rámec již namítaného, b) nesprávného odmítnutí možnosti občanskoprávní obrany žalobkyně proti odstranění stavby, když nesprávně posoudil, že uplatnění občanskoprávní námitky žalobkyní ve stavebním řízení o odstranění stavby či podáním soudní žaloby proti odstranění původní stavby by se míjelo s důvody napadeného rozhodnutí, a to z důvodu, že nalézací soud shledal příčinu vzniku škody v zahrnutí obnažené zdi budovy žalobkyně zeminou, nikoli v samotném odstranění původní budovy, proti kterému ani žalobkyně v žalobě nebrojila a c) nesprávného závěru, že námitka žalované, že žalobkyně neuplatnila včas občanskoprávní námitky proti novému stavebnímu projektu žalované, zahrnujícímu také škodlivé navezení zeminy do jámy po demolici původního objektu, byla vznesena jako nové tvrzení až po koncentraci řízení. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že argumentace žalované je pouze účelovou hrou se slovy, která zaměňuje zjišťování skutkového stavu s právním hodnocením. Znalec pouze popsal fyzikální mechanismus průniku vody ze zeminy do zdi, zatímco to byly soudy, kdo výhradně posuzoval, zda do tohoto fyzikálního děje nezasáhla jiná okolnost způsobilá právní odpovědnost žalované vyloučit (což žalovaná spatřovala v absenci hydroizolace). Veškerá dovolací argumentace se redukuje na prostou a nepřípustnou polemiku se zjištěným skutkovým stavem a se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Rovněž otázku zakročovací povinnosti a přiměřenosti reakce žalobkyně soudy obou stupňů velmi pečlivě zkoumaly. K namítaným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, což není tento případ. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce či zákonem definovaná kvalifikovaná okolnost u případů tzv. objektivní odpovědnosti a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, Soubor C 5077, či ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem působení škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodní následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řetězec příčin však nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, Soubor C 979). Odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou po právní stránce dovodil, že ve sporu o náhradu škody způsobené na nemovitosti žalobkyně vlivem demolice sousední budovy žalované má být příčinná souvislost zkoumána mezi působením následně navezené zeminy do bezprostředního styku s obvodovou zdí budovy žalobkyně a poškozením budovy ve vlastnictví žalobkyně vlivem zvýšené vlhkosti; posouzení, zda je tento vztah vzhledem ke konkrétním poměrům skutečně dán, je již otázkou skutkovou. Znalec se vyjadřoval pouze k mechanismu vzniku vlhkostních poruch a ke změně hydrofyzikálního namáhání budovy. Na základě jeho závěrů pak odvolací soud konstatoval, že radikální změnu hydrofyzikálních poměrů vytvořila svojí činností žalovaná, a přiléhavě vysvětlil, z jakých důvodů nelze dovodit spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody a proč jí nelze vytýkat ani porušení zakročovací povinnosti. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož přípustnost zakládá zákon jedině pro právní otázku; důvodnost dovolání pak může být dána jen chybným právním posouzením věci. Hodnocení důkazu je ovšem věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. a vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci. V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právě odvolacím soudem provedené hodnocení skutkového stavu, aniž by však formulovala konkrétní otázku procesního práva, s níž by byl tento úsudek spojen a jejímž zodpovězením by se Nejvyšší soud mohl zabývat. Jednotlivé výtky dovolatelky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu nejsou propojeny s náležitě vymezenou právní otázkou, jejímž prostřednictvím by bylo možné dovodit přípustnost dovolání. I Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, a ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020). Protože uplatněné dovolací námitky nezaložily přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je v plném rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť bylo dosud rozhodnuto jen o základu nároku a o jeho výši a o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (9)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.