26 Cdo 1437/2026

Rubrum

26 Cdo 1437/2026-253 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce D. K., zastoupeného Mgr. Alešem Zapletalem, advokátem se sídlem v Hranicích, Masarykovo náměstí 122, proti žalovaným 1) probautex s.r.o., se sídlem v Rudě nad Moravou, Linhartova 120, IČO 05713773, a 2) Mgr. Petru Srovnalíkovi, zastoupených Mgr. Ing. Vlastimilem Calabou, advokátem se sídlem v Kroměříži, Havlíčkova 2788/135, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 180/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočce ve Zlíně ze dne 4. 11. 2025, č. j. 60 Co 206/2025-204, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce (pronajímatel) se domáhal po žalovaných zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného za rok 2021 za pronájem prostor sloužících k podnikání užívaných žalovanou 1) jako nájemkyní na základě nájemní smlouvy uzavřené 19. 2. 2020 na dobu určitou od 1. 3. 2020 do 31. 1. 2025 s nájemným ve výši 12 500 Kč měsíčně (dále jen „nájemní smlouva“). Žalovaný 2) se jako prokurista žalované 1) zavázal, že v případě prodlení žalované 1) s úhradou nájemného za ni dluhy uhradí. Žalovaná 1) v dopise z 26. 10. 2020 uvedla, že odstupuje od nájemní smlouvy, dále však předmět nájmu užívala.

2. Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 5 C 180/2022-149, žalovaným uložil zaplatit žalobci částku 150 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 11. 2025, č. j. 60 Co 206/2025-204, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I potvrdil (výrok I), změnil jej v nákladovém výroku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

4. Námitku neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu špatného stavu předmětu nájmu, který údajně neumožňoval jeho užití ke sjednanému účelu, nepovažoval za důvodnou, neboť tvrzení, že špatný stav předmětu nájmu neumožňoval jeho užívání ke sjednanému účelu, není pravdivé. Žalovaná 1) si nemovitosti pronajala jako vnější a vnitřní skladovací prostory, přičemž si byla plně vědoma určitých nedostatků, především neexistence přívodu vody a odvodu odpadních vod; stav nemovitostí, včetně rozvodů elektřiny, zjištěný jednak podrobnou prohlídkou, jednak užíváním areálu již před podpisem nájemní smlouvy (na základě nájemní smlouvy předchozí), jí vyhovoval.

5. Právní jednání žalované 1) učiněné prostřednictvím listiny ze dne 26. 10. 2020, nazvané „odstoupení od smlouvy – ukončení nájmu“ (dále též jen „listina či „dopis“), nepovažoval odvolací soud za platné odstoupení od smlouvy ani platnou výpověď z nájmu, protože v tomto písemném projevu žalované 1) není uveden důvod odstoupení od smlouvy ani výpovědní důvod. Výpovědní důvod, případně důvod odstoupení od smlouvy nelze dovozovat z následné komunikace stran, protože důvod ukončení nájemního vztahu by musel být oběma stranám zřejmý v době doručení odstoupení od smlouvy pronajímateli. Ostatně nevyplývá ani z předchozí (whatsappové) komunikace stran. Nadto považoval toto jednání za nicotné pro neurčitost, neboť z něj není zřejmé, k jakému datu měla žalovaná 1) v úmyslu od smlouvy odstoupit.

6. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Dovolání však není z posléze uvedených důvodů přípustné.

7. Dovolatelé předkládají dovolacímu soudu dvě otázky: 1) „zda je nájemce povinen hradit nájem v případě, když předmět nájmu přenechaný pronajímatelem v rozporu s uzavřenou smlouvou nemůže sloužit ke smluvenému účelu, resp. obsahuje vady, pro které k tomuto účelu sloužit nemůže“ a 2) „zda se má na výpověď z nájmu pro nemožnost užívat předmět nájmu v době mimořádného opatření COVID předanou pronajímateli, která je blíže rozvedena písemně prostřednictvím jiných prostředků (tj. whatsappové komunikace), má hledět jako na právní jednání platné či neplatné, za situace, kdy adresát tohoto právního úkonu na něj nereaguje“.

8. Jádrem dovolací argumentace k první předložené otázce je výtka odvolacímu soudu, že se nesprávně vypořádal s otázkou platnosti nájemní smlouvy. Touto výtkou však dovolatelé uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, jaký byl stav předmětu nájmu (pronajatých prostor) a jaká byla jejich vědomost o tom; tím, že dovolatelé na svých vlastních skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení rozhodná.

9. Prostřednictvím druhé přeložené otázky pak dovolatelé zpochybnili správnost výkladu právního jednání (dopisu) učiněného odvolacím soudem. Pro tuto otázku však dovolání není přípustné, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.

10. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, či ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) poukázal na to, že současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

11. Za souladný s touto ustálenou soudní praxí lze považovat výklad sporné listiny učiněný odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že neobsahoval-li dopis žádný výpovědní důvod, pak nemohlo jít o platnou výpověď (§ 2310 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a nešlo ani o odstoupení od smlouvy, neboť součástí listiny nebyl žádný konkrétní údaj o důvodu odstoupení, přičemž tento nebylo možné dovodit ani z jiné komunikace stran či jejich chování. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud měl předmětnou listinu za nicotnou pro neurčitost, neboť žalovaná 1) uvedla, že odstupuje od smlouvy k „31. 11. 2020“, kdy je sice zřejmé, že jde o zjevnou nesprávnost, není však zřejmé, zdali mělo jít o „31. 10. 2020“ či o „30. 11. 2020“ či o zcela jiné datum.

12. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že neprovedl jimi navržené důkazy, některé důkazy opomenul, a naopak k přihlédl k důkazům, které považují za nevěrohodné, a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezují totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýkají, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

13. Dovolatelé výslovně svým dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladových výrocích, byť vůči nim žádné dovolací námitky neprezentují. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné.

14. Na základě shora uvedených závěrů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.

15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 9. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu