26 Cdo 1481/2013

Rubrum

26 Cdo 1481/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. K., bytem v S., P. S. 256, zastoupeného Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, proti žalovanému městu Znojmu, se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, zastoupenému Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 345/32, o určení neexistence pohledávky, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 96/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012, č. j. 21 Co 233/2011-43, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Okresní soud ve Znojmě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. ledna 2011, č. j. 12 C 96/2010-24, zamítl žalobu na určení, že „žalovaný není vlastníkem pohledávky 212.399,- Kč přiznané rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 2. 2008, č. j. 18 C 208/2006-64“ (dále jen „požadované určení“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. října 2012, č. j. 21 Co 233/2011-43, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Zatímco soud prvního stupně na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), dospěl odvolací soud k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání (z příčin rozvedených v napadeném usnesení) překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. října 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř. tak, aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V projednávaném případě dovolatel předně namítl, že „rozhodnutí odvolacího soudu, který řízení zastavil, je nesprávné a nezákonné, neboť tímto rozhodnutím … byl fakticky zbaven svého základního práva, zaručeného LZPS v čl. 36 odst. 1, … domáhat se svého práva u nestranného soudu“, resp. že mu byla „postupem odvolacího soudu … odňata možnost prokázat, že pohledávka žalovaného, byť přiznána pravomocným rozsudkem, neexistuje“, a že tedy rovněž „zastavením soudního řízení byl odsouzen k plnění bez právního důvodu“. Z takto obecně a současně neurčitě formulované dovolací námitky však nelze ani dovodit, který konkrétní dovolací důvod (má-li se vůbec jednat o dovolací důvod a nikoli např. o tzv. zmatečnost) dovolatel uplatnil. Ostatní dovolací výtky se týkají předpokladu dovolatelova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ve vztahu k těmto výtkám je nutno připomenout, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., na který dovolatel odkázal, lze odvolacímu soudu (nikoli soudu prvního stupně) vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené výtky však – už vzhledem k jejich charakteru a právním závěrům, na nichž spočívá napadené rozhodnutí – proti uvedenému rozhodnutí směřovat nemohou; ve skutečnosti a nakonec i podle sdělení samotného dovolatele směřují proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu dovolání neobsahuje relevantní údaje o tom, z jakých důvodů se právě toto rozhodnutí napadá; v důsledku toho není (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu pro stránce kvalitativní. Jelikož již v době podání dovolání byla splněna podmínka povinného advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., mohl dovolatel odstranit vadu dovolání spočívající v nedostatku kvalitativního vymezení dovolacího přezkumu jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o.s.ř.), což však neučinil. Marným uplynutím uvedené lhůty, jejíž konec (s ohledem na nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání /§ 240 odst. 3 věta druhá o.s.ř./ obsažené v napadeném usnesení; ve skutečnosti by bylo dovolání (bez dalšího) přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010, uveřejněného pod č. 137 v sešitě č. 10 z roku 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) připadl na 7. března 2013, se pak původně odstranitelná vada dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stala neodstranitelnou. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, muselo být dovolání, které neobsahovalo dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo doplněno do uplynutí lhůty uvedené v § 241b odst. 3 o.s.ř., odmítnuto podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 119 v sešitě č. 7 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura/). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Ty spatřuje ve stručnosti vyjádření k dovolání, v prostém přitakání žalovaného názorům odvolacího soudu a dále také v tom, že se převážně zabývá námitkami, jež se svou povahou vztahují k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně (a tudíž správnost napadeného rozhodnutí nemohly vůbec zpochybnit). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. července 2013 JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu