26 Cdo 1700/2026

Rubrum

26 Cdo 1700/2026-179 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Rudolfem Danielem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 6965, proti žalované D. P., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 264/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 11. 2025, č. j. 59 Co 112/2025-85, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám JUDr. Rudolfa Daniela, advokáta se sídlem ve Zlíně, Kvítková 6965, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 14 C 264/2024-27, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit tam specifikovaný byt – dále jen „předmětný byt“ (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2025, č. j. 59 Co 112/2025-85, zamítl její návrh na přerušení odvolacího řízení (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

3. Směřuje-li dovolání žalované (dovolatelky) proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, je objektivně nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na přerušení odvolacího řízení má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) vydaného v průběhu odvolacího řízení (nejde o rozhodnutí, jímž se končí odvolací řízení, ani o akcesorický výrok k němu), které nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v § 238a o. s. ř.

4. Hodlala-li snad dovolatelka prostřednictvím zpochybněné otázky (ne)přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. napadnout také výrok II rozsudku odvolacího soudu týkající se věci samé, schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

5. Dovolatelka měla za to, že odvolací soud se při řešení uvedené otázky procesního práva odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“. Její argumentace odklonem napadeného rozhodnutí od rozhodovací praxe soudů nižších stupňů však nevystihuje žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v § 237 o. s. ř., které hovoří pouze o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nikoli o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jinými rozhodnutími nižších soudů, na něž odkázala v dovolání. V této části je proto dovolání postiženo vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a kterou dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.)

6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani další dovolatelkou formulovaná otázka týkající se neprovedení některých jí navržených důkazů, a to konkrétně výslechu v dovolání zmíněných osob, které se měly účastnit předsmluvního jednání, z něhož vzešla smlouva uzavřená dne 4. 9. 2014 (dále jen „smlouva ze dne 4. 9. 2014“), na jejímž základě užívala předmětný byt.

7. Podle konstantní judikatury je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoli (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), přičemž neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Neučinil-li tak, může pak dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3383/2008, ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009 (ústavní stížnosti podané proti citovaným rozsudkům odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 3152/09, a ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 2941/10), a ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 805/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 707/2013, či ze dne 30. 3. 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015].

8. V posuzované věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. vysvětlil, proč využil možnosti upravené v § 120 odst. 1 větě druhé o. s. ř. a neprovedl důkazy navržené dovolatelkou, které označila v dovolání (uvedené důkazy pokládal za nadbytečné pro objasnění skutkového stavu věci). Z odůvodnění napadeného rozsudku pak vyplývá, že i odvolací soud pokládal takto navržené důkazy za nadbytečné (a zčásti navíc i za nezpůsobilé prokázat dovolatelčina skutková tvrzení), neboť také podle jeho názoru již byl skutkový stav dostatečně spolehlivě zjištěn jinými (provedenými) důkazy (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, a tam citovanou judikaturu, je nepřípadný, neboť v dané věci (oproti věci řešené odkazovaným rozsudkem) nešlo o situaci, kdy by soudy nižších stupňů nejprve odmítly pro nadbytečnost provést důkazy označené účastníkem řízení a poté rozhodly o věci samé v jeho neprospěch z důvodu neunesení důkazního břemene.

10. Odvolací soud (soud prvního stupně) se tak neprovedením některých důkazů navržených dovolatelkou od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil; jeho rozhodnutí v tomto směru je naopak výrazem standardní soudní praxe.

11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak není způsobilá založit ani zpochybněná hmotněprávní otázka posouzení smlouvy ze dne 4. 9. 2014 podle skutečné vůle účastníků, resp. podle jejího obsahu. Dovolatelkou předkládané řešení dané otázky totiž vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud.

12. Odvolací soud nezjistil, že by úmyslem stran při uzavření dotčené smlouvy bylo sjednání nájemního vztahu, jak v dovolání uvedla dovolatelka. Naopak měl za to, že z provedených důkazů nepochybně vyplynulo, že skutečnou vůlí stran, která se „skrývala“ za touto smlouvou, bylo sjednání právě podnájemního vztahu k předmětnému bytu (jak ostatně odpovídá i jejímu formálnímu označení jako smlouvy podnájemní).

13. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, však dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Pro úplnost dovolací soud dodává, že k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

15. Dovolací soud konečně nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy jakoby i jeho nákladové výroky (tj. výrok II v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II, a výrok III o nákladech odvolacího řízení). Zastává však [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti uvedeným výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti takovým výrokům by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

16. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

17. K doplnění dovolání ze dne 3. 7. 2026 a 28. 7. 2026 přitom nepřihlížel (§ 242 odst. 4 o. s. ř.), neboť bylo podáno až po uplynutí dvouměsíční lhůty určené k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).

18. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 19. 8. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu