26 Cdo 1740/2007

Rubrum

26 Cdo 1740/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce města M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 785/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2006, č. j. 19 Co 28/2006-77, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. září 2005, č. j. 4 C 785/2005-44, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1 prvé kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím, jenž se nachází v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 475 na ulici Pionýrská v M. K., zapsaného pro k. ú. M. K. na LV č. 10001“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č. j. 19 Co 28/2006-77, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu a že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně B. K. (babička žalovaného), která zemřela v lednu 2005. Poté rovněž zjistily, že žalovaný se v předmětném bytě zdržoval pouze občas, že často jezdil za svou tehdejší družkou a dítětem do O., že sousedé (I. V., V. J. a M. O.) vídávali žalovaného v domě pouze sporadicky, že B. K. se před nimi nikdy nezmiňovala, že by s ní někdo bydlel, a že ke konci života si stěžovala, že za ní nikdo nechodí a že je na všechno sama. Vzaly také za prokázáno, že od prosince 2002 do prosince 2004 poskytovala babičce žalovaného pečovatelskou službu zaměstnankyně Pečovatelské služby v M. K. M. K., která potvrdila, že předmětný byt je malý, je v něm pouze jeden pokoj, ve kterém byl umístěn gauč pro jednu osobu, a malá kuchyň, kde žádná další postel nebyla. Na tomto skutkovém základě soudy dovodily, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, tj. jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí B. K. /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Protože žalovaný za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly. Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – současně neshledal, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to jak s přihlédnutím k jeho oprávněným zájmům vlastníka předmětného domu, tak také s přihlédnutím k okolnostem namítaným žalovaným v odvolacím řízení (žalovaný s manželkou očekávají narození druhého dítěte, přičemž manželka žalovaného nemá vlastní byt a bydlí v nemovitosti svých rodičů v O.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání podrobně zrekapituloval průběh řízení a především namítl, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k „zásadnímu porušení jeho procesních práv“. Tak především ačkoliv jeho zástupkyně omluvila svou neúčast na jednání dne 9. (správně 19.) září 2005 nemocí a z tohoto důvodu požádala o odročení jednání, soud prvního stupně její žádosti nevyhověl, věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti a navíc „pak i za neúčasti právní zástupkyně žalovaného provedl poučení procesních stran dle § 119a o. s. ř., nikoliv již dle ust. § 118a o. s. ř., aniž by provedl žalovaným navrhované výslechy svědků k prokázání skutkových tvrzení žalovaného“. Poté uvedl, že soudy se zabývaly „otázkou, zda byl za uplynulé (blíže nespecifikované) období … v domě, popřípadě v bytě babičky, vídán svědky, které navrhl žalobce“, avšak nezabývaly se již „otázkou …, zda v den smrti paní K. s ní žil ve společné domácnosti“. V této souvislosti citoval právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000. Podle názoru dovolatele soudy nevzaly v úvahu ani skutečnost, že se „v bytě zdržoval podle pracovních možností“, když „v současné době je zcela běžné, že člověk vykonává svou práci mimo své trvalé bydliště a do místa svého trvalého bydliště pouze dojíždí“. Ohradil se také vůči tvrzení svědkyně K. o nemožnosti jeho soužití s babičkou s ohledem na velikost bytu. Toto tvrzení je podle jeho názoru v rozporu s tím, co on sám v této souvislosti uvedl, tj. „že spával v kuchyni“. Zásadní význam „z hlediska obecné rozhodovací praxe“ dovolatel spatřuje v „přezkumu procesního postupu odvolacího soudu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) – řádně zastoupenou při podání dovolání advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší- li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti (viz § 706 odst. 1 věta první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jež dovolatel rovněž uplatnil, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (v dovolání – opět vzhledem k jeho obsahu – byla uplatněna vada podle § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost). Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. února 2008 JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu