26 Cdo 1943/2014

Rubrum

26 Cdo 1943/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) Mgr. J. Č., a b) MUDr. K. Č., zastoupených JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Hálkova 1406/2, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, IČO 0006947, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 736/17, o zaplacení částky 353.214,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 184/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 17 Co 235/2013-204, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobci (zastoupeni advokátem) podali včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, č. j. 17 Co 235/2013-204. Přitom žalobkyně dovoláním napadla především část výroku (označeného jako výrok „IV.“) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 317.154,96 Kč; oba žalobci pak napadli výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok V.), o nákladech odvolacího řízení (výrok VI.) a o povinnosti žalobců zaplatit soudní poplatek z odvolání (výrok VII.). Dovolání žalobců proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu vymezeném výše, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o.s.ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.), bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.zn. 29 NSČR 55/2013). Pokud dovolatelka dovozovala přípustnost dovolání z toho, že „otázka náhrady za nucené omezení vlastnického práva sice byla již Nejvyšším soudem řešena, … nejde však o konstantní judikaturu“, a že tato otázka „by i s ohledem na konkrétní případ dovolatelů měla být posouzena jinak“, nelze takové vymezení přípustnosti považovat za dostatečné, neboť neuvedla žádné rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterém by již byla tato otázka vyřešena, a nyní by měla být dovolacím soudem posouzena odlišně. Má-li totiž být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. opět usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 55/2013). Takový údaj se však z dovolání nepodává. V dovolání rovněž schází vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti (§ 237 - § 238a o.s.ř.) ve vztahu k napadeným výrokům V. až VII. rozsudku odvolacího soudu. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. října 2014 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu