26 Cdo 2250/2015
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze se odmítá. Odvolací soud správně dovodil, že nebyl naplněn procesní předpoklad pro vydání rozsudku pro zmeškání, jelikož žaloba nebyla žalované řádně doručena do datové schránky, neboť nebyla uzpůsobena tak, aby se s ní bylo možné seznámit bez zvláštních technických znalostí.
Citované zákony (10)
Rubrum
26 Cdo 2250/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Bytového družstva Zborovská 56, se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Zborovská 79/56, IČO: 26438925, zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalované Aurum Clinic s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Zborovská 79/56, IČO: 24136476, zastoupené Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská 540/7, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 12/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j. 70 Co 462/2013-182, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 13. června 2013, č. j. 25 C 12/2013-21, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikované nebytové prostory; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2014, č. j. 70 Co 462/2013-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že nebyl naplněn jeden z procesních předpokladů, za nichž lze ve věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání podle § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Žalované totiž nebyla řádně doručena žaloba (nejméně deset dnů před prvním jednáním, které se ve věci konalo a k němuž se bez omluvy nedostavila), neboť i když jí byla správně (v souladu s ustanoveními § 45 odst. 2, § 46 a § 47 o. s. ř.) doručována prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky (jako příloha datových zpráv z 12. února 2013, z 27. března 2013 a ze 7. května 2013), nebyla uzpůsobena tak, aby se s ní bylo možné seznámit a dále ji zpracovávat bez zvláštních technických znalostí, jak předepisuje ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 300/2008“). Za této situace nelze pokládat doručení žaloby do datové schránky žalované za účinné a nic na tom nemění ani okolnost, že žalovaná se do datové schránky přihlásila až po uplynutí lhůty stanovené v § 17 odst. 4 zák. č. 300/2008 Sb. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, sice bylo podáno včas (k dovolatelovu podání z 19. ledna 2015 však nepřihlížel, neboť bylo učiněno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§ 242 odst. 4 o. s. ř./), subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť otázku řádného doručení žaloby do vlastních rukou žalované ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz posléze uvedený výklad). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, včetně těch, na něž dovolatel odkázal v dovolání, vysvětlil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, v nichž doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze – jak to nesprávně činí dovolatel – ztotožňovat s pojmem doručení ve smyslu procesněprávních předpisů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, a dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 625/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 26. února 2007, sp. zn. IV. ÚS 24/06). V posuzovaném případě jde o doručování písemnosti soudem účastníku občanského soudního řízení. Při úvaze o přípustnosti dovolání proto nelze opomenout následující. Pro doručování v režimu občanského soudního řádu platí, že každému, kdo má zpřístupněnou datovou schránku, soud doručuje – postupem podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění účinném ke dni doručování příslušné písemnosti (dále opět jen „zákon č. 300/2008 Sb.“) – předvolání a další listiny do datové schránky, aniž by adresát o takové doručení musel žádat nebo soudu sdělovat identifikátor své datové schránky. Soud zjišťuje z úřední povinnosti, zda má adresát zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku; ten, kdo má zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku, má právo očekávat, že mu soud bude veškerá rozhodnutí, předvolání a jiné listiny doručovat v elektronické podobě do datové schránky. Tímto způsobem se nedoručuje jen tehdy, byly-li listiny doručeny při jednání nebo při jiném úkonu soudu nebo nedošlo-li k řádnému doručení listiny do datové schránky (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 6. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, uveřejněné pod č. 37/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování nemá vždy za následek neúčinnost doručení písemnosti soudem. Pokud se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručeno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněného pod č. 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě nebyla dovoláním zpochybněna správnost právního názoru, že doručení žaloby do datové schránky žalované není účinné (proto, že žaloba do ní byla dodána neuzpůsobená tak, aby se s ní bylo možné seznámit a dále ji zpracovávat bez zvláštních technických znalostí /§ 20 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb./). Současně z přednesů účastníků, z výsledků dokazování a ani z obsahu spisu nevyplývá, že žalovaná se s obsahem žaloby (skutečně) seznámila jiným způsobem, tedy – řečeno jinak – že žaloba se jí (fakticky) „dostala do rukou“ jinou formou (nejméně deset dnů před prvním jednáním, které se ve věci konalo a k němuž se bez omluvy nedostavila). Jestliže odvolací soud za tohoto stavu dovodil, že – bez ohledu na to, že žalovaná se do datové schránky přihlásila až po uplynutí lhůty stanovené v § 17 odst. 4 zák. č. 300/2008 Sb. – nebyl naplněn procesní předpoklad pro vydání rozsudku pro zmeškání v podobě řádného doručení žaloby do jejích vlastních rukou (§ 153b odst. 1 o. s. ř.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Zbývá dodat, že bylo-li v dovolání poukazováno rovněž na ustanovení § 571 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pak pouze za účelem doložení, že žaloba se dostala do dispoziční sféry žalované. I v tomto směru však dovolatel nepřípustně směšoval hmotněprávní institut dojití projevu vůle s pojmem doručení ve smyslu procesněprávních předpisů. Kromě toho však nelze ani přehlédnout, že použití citovaného ustanovení v poměrech souzené věci se dožadoval i přesto, že žalované byla žaloba doručována v první polovině roku 2013, kdežto dotčené ustanovení nabylo účinnosti až dne 1. ledna 2014 (srov. § 3081 o. z.). Z řečeného vyplývá, že jedinou dovolatelem účinně nastolenou právní otázku (otázku řádného doručení žaloby do vlastních rukou žalované ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř.) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a ostatně dovolatel to ani nežádal). S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. září 2015 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu