26 Cdo 2572/99
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, který zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Soud uznal, že výpověď z nájmu byla v žalobě jasně a určitě formulována, včetně uvedení důvodů, délky lhůty a počátku jejího běhu. Podle § 37 odst. 1 občanského zákona není výpověď neplatná kvůli neurčitosti, pokud je její obsah objektivně pochopitelný pro adresáta. Rozsudek odvolacího soudu byl proto nesprávný, protože nezohlednil, že výpověď splňuje požadavky zákona.
Rubrum
26 CDO 2572/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce m. N. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 319/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 1999, č. j. 10 Co 676/99-49, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 1999, č. j. 10 Co 676/99-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. května 1999, č. j. 12 C 319/98-35, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 1+2, I. kategorie, č. bytu 33, ve 3. patře domu čp. 199, orient. č. 8, v N. R.\" (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\"), kterou dal žalobce žalovanému dne 28. září 1998, určil, že nájemní poměr žalovaného k bytu zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 1999, č. j. 10 Co 676/99-49, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Zatímco soud prvního stupně pokládal výpověď z nájmu bytu, která byla součástí žaloby, za platnou a zabýval se naplněností v ní uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), odvolací soud se otázkou uplatněných výpovědních důvodů vůbec nezabýval, neboť dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon je v daném případě neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost; odkaz na důvody uvedené v žalobě - pokračoval odvolací soud - nelze považovat za řádně uplatněnou výpověď z nájmu bytu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu brojí proti právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu je neplatná pro neurčitost. Na podporu tohoto názoru uvedl, že v daném případě byly ve výpovědi z nájmu bytu zcela jasným a nezaměnitelným způsobem (včetně odkazu na příslušná zákonná ustanovení) vymezeny uplatněné výpovědní důvody, součástí výpovědi byla délka výpovědní lhůty a určení počátku jejího běhu; čl. II. žaloby obsahoval vylíčení rozhodujících skutečností a její čl. III. byl výpovědí z nájmu bytu (byt byl určen odkazem na specifikaci uvedenou v čl. I. žaloby). V této souvislosti žalobce poukázal na vykládací pravidla právních úkonů obsažená v § 35 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), řádně zastoupeným advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v daném případě lze pokládat výpověď z nájmu bytu, obsaženou v žalobě, za právní úkon, který je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost. Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§ 711 odst. 1 obč. zák. ). Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v § 710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a násl. obč. zák.). Ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není - li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může - li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98. Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu nelze pominout ani následující závěry přijaté již ustálenou judikaturou. Tak návrh na vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v návrhu na zahájení řízení v této právní věci, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího zároveň výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon. Výpověď z nájmu bytu může být obsažena v návrhu na zahájení soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu; doručením tohoto návrhu nájemci je výpověď z nájmu účinná (srov. R 26/1996). Jestliže pronajímatel nedal nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může ji pojmout do žaloby; tím výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu, jehož adresátem je nájemce, a nelze ji proto zaměňovat s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě nebo se zjištěními učiněnými až v průběhu dokazování z výpovědi účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Je - li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 2. října 1998 (nebyla žalovanému dána před zahájením řízení); žaloba byla žalovanému doručena do vlastních rukou dne 16. října 1998. V bodě I. žaloby byl specifikován sporný byt, jehož nájemcem je žalovaný. Skutečnosti významné pro posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. byly uvedeny v bodě II. žaloby. V bodě IV. (správně III.) žaloby bylo uvedeno, že žalovaný přenechal sporný byt do podnájmu manželům K. bez souhlasu žalobce a za této situace jej (bez vážných důvodů) neužíval. Z těchto důvodů, a to s výslovným odkazem na ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák., dal žalobce výslovně žalovanému výpověď z nájmu bytu (současně požádal, aby žaloba byla považována za výpověď z nájmu bytu) a uvedl, že výpovědní lhůta činí 3 měsíce a počíná běžet od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k výpovědi z nájmu bytu přivolí. Z uvedeného vyplývá, že žaloba v dané věci obsahovala výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon žalobce. Uvedená výpověď pak obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti, včetně stanovení výpovědní lhůty a počátku jejího běhu, a uplatněné výpovědní důvody byly rovněž konkretizovány vylíčením příslušných skutkových okolností. Přitom požadavek určitosti výpovědi lze pokládat za splněný, je - li v ní daný výpovědní důvod vymezen, tak jako v daném případě, uvedením skutkových okolností, které jej zakládají. Za této situace byl pro žalovaného seznatelný obsah projevu vůle žalobce; mezi účastníky ostatně ani nebylo ohledně otázky určitosti výpovědi z nájmu bytu žádného sporu. Odvolacímu soudu nelze proto přisvědčit, pokud dovodil, že uvedená výpověď je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. listopadu 2000 JUDr. Miroslav F e r á k, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová