26 Cdo 2605/99

Rubrum

26 Cdo 2605/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. F., proti žalované M. Š., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C 280/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 1999, č.j. 11 Co 486/98-65, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.-Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26.6.1998, č.j. 15 C 280/97-40, rozhodl, že "žalovaná je povinna se svojí rodinou vyklidit byt I. kategorie o velikosti 1+3 s příslušenstvím, který se nachází v šestém poschodí, v K. V., do patnácti dnů od právní moci rozsudku"; současně rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně - nájemkyně ve výroku označeného bytu, se právem domáhá jeho vyklizení, neboť žalované a příslušníkům její rodiny odpadl právní důvod užívání tohoto bytu odvoláním souhlasu žalobkyně. Námitku žalované, že oběma účastnicím vzniklo k uvedenému bytu právo společného nájmu podle § 700 odst. 2 obč.zák., neshledal důvodnou. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12.2.1999, č.j. 11 Co 486/98-65, rozhodl, že "rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna vyklidit byt I. kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím v šestém poschodí domu v K. V. (dále "předmětný byt"), a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, když žalobní požadavek směřující k vyklizení bytu rodinou žalované se zamítá". Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť žalobkyně svůj souhlas s jejím bydlením v bytě odvolala. Protože v dané věci nejde ze strany žalobkyně o případ trvalého opuštění společné domácnosti ve smyslu § 708 obč.zák., není žalovanou tvrzená existence společné domácnosti vedené se žalobkyní, právně relevantní. Na základě toho shledal žalobu dle § 126 odst. 1 a 2 obč.zák. důvodnou, když současně dovodil, že povinnost žalované k vyklizení nelze vázat na zajištění bytové náhrady, neboť ustanovení § 712 a § 713 obč.zák. nelze v dané věci analogicky použít, a nejsou zde ani důvody, jež by vycházely z ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Při stanovení delší lhůty k vyklizení bytu odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná má dvě nezletilé děti. Zamítnutí žaloby vůči rodině žalované odůvodnil tím, že účastnicí řízení na straně žalované je pouze M. Š., a proto toliko jí se může týkat povinnost uložená rozsudkem v dané věci. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že "nesprávně posoudil právní stav věci", přičemž poukazuje na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Dovolatelka má za to, že jí měl být přiznán nárok na bytovou náhradu na základě § 3 odst. 1 a § 712 obč.zák., a to s přihlédnutím k okolnostem dané věci, a to jak na straně žalované (zejména okolnost, že má dvě nezletilé děti, že se do předmětného bytu nastěhovala v dobré víře, užívala jej po dobu deseti let, a podílela se na jeho údržbě), tak i žalobkyně, která předmětný byt dva roky neužívá, a hodlá jej za úplatu převést na jiného. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, přičemž polemizovala s argumenty dovolatelky a poukázala na to, že dovolání není z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přípustné. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 a § 239 o.s.ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o.s.ř. nebo postupoval podle § 219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci se rozhodnutí soudů obou stupňů obsahově shodují jak v tom, že žaloba na vyklizení předmětného bytu je důvodná, tak v tom, že vyklizení bytu žalovanou nemá být vázáno na zajištění bytové náhrady. Byť tedy odvolací soud formálně označil celý výrok svého rozsudku jako "měnící", má rozsudek odvolacího soudu ve věci samé - pokud jím bylo rozhodnuto o právním vztahu mezi žalobkyní a žalovanou - charakter rozsudku potvrzujícího a přípustnost dovolání v dané věci nelze z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovodit. Pokud pak odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - zamítl žalobní požadavek směřující proti "rodině žalované", nedotkl se tím nikterak práv a povinností účastníků řízení (jimiž jsou žalobkyně a žalovaná) v souzené věci. Protože rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozsudkem ve věci, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Stejně tak přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 239 o.s.ř.; odvolací soud ji totiž výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) a žalovaná (dovolatelka) návrh na její vyslovení před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Napadený rozsudek odvolacího soudu se podle svého obsahu liší od rozsudku okresního soudu potud, že žalované určuje jinou (delší) pariční lhůtu k vyklizení bytu. Výrok, jímž odvolací soud změnil (prodloužil) žalované lhůtu k vyklizení bytu - z patnácti dnů stanovených okresním soudem na dobu tří měsíců od právní moci rozsudku, má ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. povahu usnesení. Dovolání proti němu však není podle § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť zde není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, pod pořadovým číslem 28). Odstranění (zrušení) výroku rozhodnutí odvolacího soudu o pariční lhůtě, by ovšem nevedlo ke stavu pro žalovanou příznivějšímu (v porovnání s tím, jak byla otázka lhůty k vyklizení upravena v rozsudku soudu prvního stupně); potud tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím žalované způsobena žádná újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b/ a c/ odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni, který ve smyslu těchto ustanovení má právo na jejich náhradu, byla přiznána částka odpovídající odměně za právní službu advokáta (jeden úkon právní služby ve výši 500.- Kč dle § 11 odst. 1 písm. k/, § 7 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a paušální částka náhrad za tento úkon ve výši 75.- Kč podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí. V Brně dne 15. února 2001 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová