26 Cdo 2803/2025-290

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská 1085/12, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 164/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 12 Co 81/2025-255, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 12 Co 81/2025-255, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se (coby tvrzená výlučná vlastnice družstevního podílu v Bytovém družstvu XY, dále jen „bytové družstvo“, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu) domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt č. 1 v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parcela č. XY, v katastrálním území XY a obci XY (dále jen „předmětný družstevní byt“).

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 51 C 164/2023-210, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný družstevní byt vyklidit a vyklizený jej žalobkyni odevzdat do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Na základě odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 12 Co 81/2025-255, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel mj. ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaný byli manželé, jejich manželství bylo uzavřeno dne 9. 6. 2012 a rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2023, č. j. 28 C 367/2022-36, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2023. Za trvání manželství uzavřela dne 3. 4. 2013 žalobkyně jako nabyvatelka s paní B. D. jako převodkyní dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, spojených s právem nájmu předmětného družstevního bytu; téhož dne byla tato dohoda bytovému družstvu předložena a téhož dne byla mezi žalobkyní jako nájemkyní a bytovým družstvem jako pronajímatelem uzavřena nájemní smlouva ohledně předmětného družstevního bytu. Celou kupní cenu za převod členských práv a povinností spojených s nájmem předmětného družstevního bytu uhradila žalobkyně z finančních prostředků, které jí darovali rodiče. Dne 1. 12. 2017 byla uzavřena „nová“ smlouva o jeho nájmu mezi bytovým družstvem a žalobkyní, v níž byla změněna výše měsíčních úhrad spojených s užíváním bytu. V předmětném družstevním bytě se nacházela rodinná domácnost účastníků. Po rozvodu manželství účastníků vyzvala žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 17. 5. 2023 k vyklizení předmětného družstevního bytu. Žalovaný na výzvu žalobkyně odpověděl dopisem ze dne 2. 6. 2023, v němž tvrdil, že družstevní podíl je ve společném jmění manželů účastníků, a jemu proto svědčí k předmětnému družstevnímu bytu stejné (užívací) právo jako žalobkyni; byt nevyklidil.

5. Při právním posouzení věci odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nadbytečné zkoumání, zda podíl v bytovém družstvu je součástí společného jmění manželů účastníků, neboť v daném řízení o vyklizení předmětného družstevního bytu je právně relevantní pouze právní otázka, zda manželé měli k tomuto bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné nebo společné právo. Protože právo na uzavření smlouvy o nájmu předmětného družstevního bytu vzniklo žalobkyni (koupí členského podílu v bytovém družstvu) za trvání manželství účastníků, vznikl tak účastníkům dle § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) společný nájem (družstevního) bytu manžely i společné členství manželů v družstvu, bez ohledu na finanční prostředky použité ke koupi. Podle § 768 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) pak rozvodem společné nájemní právo k předmětnému družstevnímu bytu nezaniklo, a žalovaný tak má k předmětnému bytu stejné právo jako žalobkyně. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k tomu, že na majetkový vztah k členskému podílu po zániku manželství existence společného členství nemá vliv a žalobkyně byla výlučným nabyvatelem členského podílu v bytovém družstvu, měl žalovaný právo v předmětném družstevním bytě bydlet jen odvozené, a to odvozené od výlučného nájemního práva své bývalé manželky, které bylo spojené s jejím výlučným družstevním podílem. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně měla podat žalobu podle § 768 odst. 1 o. z. na zrušení společného nebo stejného práva a na určení dalšího oprávněného, popř. návrh na zrušení práva druhého manžela. Podala však (dle § 770 o. z.) žalobu o vyklizení žalovaného, jemuž ale (stále) svědčí právo společného nájmu. Proto nemůže být s takovou žalobou úspěšná.

6. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá především nesprávnost závěru odvolacího soudu, že oba účastníci mají k předmětnému družstevnímu bytu stejné právo. Současná právní úprava nezná situaci dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, kdy družstevní podíl byl ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, přičemž současně vzniklo společné členství a společný nájem manželů v bytovém družstvu. Z důvodu této absence současné právní úpravy dopadající na její případ by se měl uplatnit per analogiam § 747 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. o. k.“) ve vztahu k odvozené povaze nájemního práva druhého manžela, které vychází z výlučného nájemního práva manžela, který je členem družstva. Má za to, že odvozené právo druhého manžela se zakládá na výlučném vlastnictví družstevního podílu prvním manželem, který by za účinnosti nové právní úpravy byl rovněž i výlučným (z obou manželů) členem družstva. Tento přístup umožňuje předvídatelné právní posouzení věci a spravedlivé vypořádání společného bydlení manželů po rozvodu dle § 770 o. z., a tedy i uplatnění práva požadovat vystěhování manžela, jehož nájemní právo mělo pouze odvozený charakter a rozvodem manželství zaniklo. Stěžejní při posuzování, zda manželé měli k bytu stejné, nebo společné právo, či jeden z nich své právo bydlet odvozoval od druhého, je hledisko vlastnického práva k družstevnímu podílu. V dané věci jde o výlučný majetkový vztah k členskému podílu jednoho z manželů (žalobkyně) a od toho odvozené právo nájmu a členství druhého manžela (žalovaného). Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2654/2012. Přednost by mělo mít vlastnické právo, a nikoliv odvozené právo nájmu či společné členství v družstvu. Nájemní právo manželů k družstevnímu bytu by za dané situace mělo být vypořádáno dle § 769 o. z., neboť nájemní právo jednoho manžela je odvozeno od výlučného vlastnictví druhého. Vlastnické právo z povahy věci musí požívat vyšší ochranu, než specifické společné členství v družstvu, které vzniklo právní konstrukcí - aplikací § 703 odst. 2 obč. zák. Proto je použití § 768 o. z. pro vypořádání společného nájmu za daných skutkových okolností „zcela nevhodné“. S bytovým družstvem uzavřela ohledně předmětného družstevního bytu následně nájemní smlouvu dne 1. 12. 2017, tedy za účinnosti současné právní úpravy. Tím spíše je třeba na daný případ aplikovat aktuální právní úpravu, tj. § 747 z. o. k. Ustanovení § 768 o. z. se uplatní především v případech, kdy bývalí manželé mají společné nebo stejné právo bydlení založené na sjednané obligaci nebo věcněprávním titulu. To však není případ projednávané věci, v níž došlo za účinnosti předchozí právní úpravy ze zákona ke vzniku společného členství v bytovém družstvu a společného nájmu družstevního bytu, jehož podíl byl tehdy a je nadále v jejím výlučném vlastnictví. Aplikace § 768 o. z. je v daném případě v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s jeho rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1040/2021. Současná právní úprava (§ 739 z. o. k.) přitom vychází z předpokladu, že v případě výlučného vlastnictví družstevního podílu jedním z manželů nevzniká společné členství v bytovém družstvu a společný nájem není dán. Je akcentována ochrana výlučného vlastnického práva, z něhož musí logicky vyplývat i možnost domáhat se vyklizení druhého manžela, pokud jeho právní titul k užívání bytu zanikl. Namítá též nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že v poměrech § 768 o. z. se nelze domáhat rovnou vyklizení, tedy uplatnit žalobu na plnění. Žalobu sice formálně označila jako žalobu o vyklizení, nicméně z obsahu jejích podání je zřejmé, že jejím faktickým cílem bylo i vypořádání společného bydlení rozvedených manželů. Je-li v žalobě o vyklizení současně obsažen i požadavek na vypořádání společného bydlení rozvedených manželů, měl soud posoudit obě otázky, přičemž vypořádání společného bydlení představuje v tomto kontextu předběžnou otázku. Procesní ani hmotněprávní předpisy typově žalobu, kterou dle odvolacího soudu měla podat, nijak neupravují. Proto použila žalobu na plnění, kterou připouští a upřednostňuje o. s. ř., a v rámci toho měly být otázky na vypořádání případného společného členství a nájmu vyřešeny jako otázky předběžné. Při zaujatém právní názoru pak měl odvolací soud uzavřít, že měla být již soudem prvého stupně řádně poučena o předběžném názoru a o kvalifikaci žaloby, a měl jí být v takovém případě poskytnut prostor pro doplnění žaloby; takového poučení se jí však nedostalo. Dovolatelka z uvedených důvodů navrhuje rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

7. Ve svém vyjádření k dovolání žalovaný (z blíže vylíčených důvodů) považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhuje dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítnout, případně (bude-li shledáno přípustným) zamítnout.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (je založen) mimo jiné na hmotněprávní otázce (vytčené dovolatelkou), jaké jsou právní účinky rozvodu manželství manželů, k němuž došlo v období od 1. 1. 2014, na dosavadní společné členství manželů v bytovém družstvu a společný nájem družstevního bytu založený podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 v případě, že na pořízení družstevního podílu (členství v družstvu), s nímž je spojen nájem družstevního bytu, byly vynaloženy výlučné peněžní prostředky jen jednoho z manželů. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání přípustné a je rovněž opodstatněné.

10. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady dovolací soud v řízení neshledal. Není jí ani dovolatelkou namítaná absence poučení „o předběžném názoru a o kvalifikaci žaloby“ a absence „poskytnutí prostoru pro doplnění žaloby“ (o návrh na zrušení společného členství účastníků v bytovém družstvu a zrušení jejich společného nájmu předmětného družstevního bytu), neboť by v takovém případě šlo o poučení o hmotném právu - výkladu předpisů hmotného práva, k němuž soud není povinen (srov. § 5 o. s. ř.; dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Žalobkyně se pak (dle obsahu žaloby i jejích doplnění ze dne 23. 10. 2023 a ze dne 13. 5. 2024; srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) v řízení domáhala (toliko) vyklizení žalovaného z předmětného družstevního bytu za skutkového základu, že mu (již) nesvědčí žádný titul k užívání; nedomáhala se tak (ani obsahově posuzováno) zrušení a vypořádání nějakého (stejného či společného) práva účastníků k předmětnému družstevnímu bytu. Jinými slovy, podala „klasickou“ žalobu na ochranu detentora, jehož právo užívat „věc“ (v daném případě předmětný družstevní byt) je rušeno (srov. § 1044 o. z.). Jestliže až v podání ze dne 10. 9. 2024 (v řízení před soudem prvního stupně) nekonkrétně uváděla pouze tolik, že se „fakticky domáhá zrušení společného členství účastníků v bytovém družstvu právě cestou vyklizení žalovaného“ a že „zakládá své právo žádat vyklizení bytu na svém výlučném vlastnictví družstevního podílu … a na svém právu žádat vypořádání společného bydlení manželů“, nelze z uvedeného dovodit, že tím navrhla změnu žaloby (§ 95 odst. 1 o. s. ř.) tak, aby předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání (stejného či společného) práva účastníků k předmětnému družstevnímu bytu. Ve svém následném vyjádření k odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 2. 2025 výslovně uvedla, že otázka zániku práva manžela je otázkou předběžnou v řízení o žalobě na vyklizení, kterou není třeba uplatňovat samostatnou žalobou; jinými slovy, obsahově se nedomáhala uvedené změny žaloby. Proto není založena ani vada řízení (namítaná dovolatelkou), jež by měla spočívat v tom, že soudy nezohlednily (obsahově nevyložily žalobu tak), že z jejího obsahu bylo zřejmé, že jejím faktickým cílem bylo i vypořádání společného bydlení rozvedených manželů. V takovém případě by se jednalo o žalobu odlišnou (z odlišného skutkového základu).

11. V posuzované věci bylo mj. zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.; ostatně nesprávnost není ani namítána), že účastníci uzavřeli manželství a žalobkyně následně (za trvání manželství) jako nabyvatelka uzavřela dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, spojených s právem nájmu předmětného družstevního bytu, a (po předložení této dohody bytovému družstvu) nájemní smlouvu ohledně předmětného družstevního bytu, to vše v období do 31. 12. 2013, a že účastníci spolu trvale žili (vedli v bytě společnou domácnost). V souladu s § 703 odst. 1, 2 obč. zák., za použití § 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z., jim proto vznikl společný nájem bytu manžely a spolu s ním i společné členství manželů v (bytovém) družstvu; z tohoto členství byli oba oprávněni a povinni společně a nerozdílně. V době do 31. 12. 2013 je otázku vzniku, existence a zániku členství v družstvu a společného nájmu bytu v takovém případě namístě posoudit podle úpravy v § 703 - § 709 obč. zák. (popř. podle obchodního zákoníku); od této úpravy se nelze odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011).

12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dospěl k ustálenému závěru, že jestliže právo na zrušení společného nájmu (družstevního nebo nedružstevního) bytu vzniká až rozvedeným manželům (nejsou-li tudíž manželé rozvedeni, nemůže být zrušeno jejich právo společného nájmu bytu), tedy právní mocí rozhodnutí, jímž bylo manželství rozvedeno, je pro řešení této otázky rozhodná právní úprava v účinná v takový okamžik. Jde-li proto o právo vzniklé přede dnem 1. 1. 2014 (nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), musí být uplatněný nárok na zrušení společného nájmu bytu posouzen podle dosavadních právních předpisů, tedy podle § 705 obč. zák. (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.). Opačně platí, že otázka zániku (příp. zrušení) společného nájmu bytu musí být v období ode dne 1. 1. 2014 posouzena podle právní úpravy účinné od uvedeného dne (srov. § 3074 odst. 1 věta první před středníkem o. z.; též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2245/2015, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4820/2016, a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 705/2022).

13. V poměrech dané věci, kdy manželství účastníků bylo rozvedeno dnem 4. 5. 2023, je proto pro řešení výše vytčené hmotněprávní otázky rozhodná právní úprava účinná od 1. 1. 2014.

14. Okolnost, že nabývací smlouvu k členskému (družstevnímu) podílu uzavřela pouze žalobkyně a uhradila rovněž úplatu (kupní cenu) za převod členských práv a povinností spojených s nájmem předmětného družstevního bytu z finančních prostředků darovaných jí rodiči (ze svých výlučných prostředků), byla - v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 - pro vznik společného členství v družstvu a společného nájmu družstevního bytu nevýznamná. Byl ustálen závěr, že majetkový vztah žalobkyně k družstevnímu podílu, založený nabývací smlouvou, nelze ztotožňovat se společným členstvím v družstvu, vzniklým ze zákona; i za uvedených okolností vzniklo společné členství v družstvu a společný nájem družstevního bytu manžely. Na majetkový vztah k členskému podílu (jenž je majetkovou hodnotou) po zániku manželství současně nemá existence společného členství vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2654/2012, a ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1311/2024, včetně judikatury v nich uvedené).

15. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci k 1. 1. 2014 existovalo společné členství účastníků (manželů) v bytovém družstvu a jejich společný nájem předmětného družstevního bytu manžely [následná nájemní smlouva ohledně předmětného družstevního bytu uzavřená mezi žalobkyní a bytovým družstvem dne 1. 12. 2017, v níž byla změněna výše měsíčních úhrad spojených s užíváním bytu a představovala obsahově „jen“ změnu původní nájemní smlouvy v uvedeném parametru (§ 1902 věta druhá o. z.), na ně vliv neměla]. Při řešení otázky, jaké právní účinky na tyto instituty měla (neměla) nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014, je nutno vyjít z toho, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 počítá s tím, že společné členství manželů v bytovém družstvu vzniká (pouze za podmínky), jestliže je družstevní podíl součástí společného jmění manželů (srov. § 739 odst. 1 z. o. k.) a zaniká vypořádáním tohoto společného jmění manželů nebo marným uplynutím lhůty pro jeho vypořádání (srov. § 739 odst. 2 z. o. k.), nikoliv rozvodem manželství.

16. V dané věci, jak uvedeno výše, však společné členství k předmětnému družstevnímu bytu a společný nájem družstevního bytu manžely vznikly podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tedy podle úpravy nečinící vazbu společného členství v bytovém družstvu na majetkový vztah k družstevnímu podílu.

17. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 na tuto situaci reagovalo ustanovení § 705 odst. 2 věta druhá obč. zák., jež stanovilo (pro případ, že vedle společného nájmu družstevního bytu manžely vzniklo též jejich společné členství v bytovém družstvu, neboť práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu nabyl jeden či oba manželé za trvání svého manželství v souladu § 703 odst. 2 obč. zák.), že zrušením práva společného nájmu bytu manžely a stanovením, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, zanikne (ex lege) též společné členství rozvedených manželů v bytovém družstvu. Jinými slovy, samotný rozvod manželství účinky zániku společného členství a společného nájmu družstevního bytu manžely neměl; touto právní skutečností byla buď (preferovaná) dohoda rozvedených manželů, nebo rozhodnutí soudu o uvedených otázkách.

18. V případě smrti jednoho z manželů, jimž svědčilo společné členství v bytovém družstvu (protože právo na družstevní byt bylo nabyto za trvání manželství), právní úprava účinná do 31. 12. 2013 stanovila, že (vedle zániku společného nájmu bytu manžely), zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl; jinými slovy, společné členství v bytovém družstvu smrtí manžela také zaniklo (§ 707 odst. 2 věta prvá a druhá obč. zák.). To platilo analogicky (§ 853 obč. zák.) i pro případ, kdy po rozvodu manželství do smrti jednoho z manželů nedošlo mezi nimi k dohodě nebo k rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely a o tom, který z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1285/2000, ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 903/2007, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3531/2015).

19. Ustanovení obdobné § 705 odst. 2 věta druhá obč. zák. v právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 chybí, a to (právě) z důvodu, že tato úprava spojuje společné členství v bytovém družstvu s tím, že družstevní podíl v něm je předmětem společného jmění manželů. Zánik společného členství manželů v bytovém družstvu přímo závisí na vypořádání samotného družstevního podílu jako předmětu společného jmění manželů (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 229/2021).

20. Uvedené je odrazem toho, že podíl v obchodní korporaci (a tedy i podíl v bytovém družstvu) je dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 věcí v právním smyslu (srov. § 31 z. o. k., § 489 o. z.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné pod č. 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2025/2019). Oproti tomu dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podíl v bytovém družstvu nebyl považován za věc v právním smyslu, ale (pouze) za tzv. jinou majetkovou hodnotu [§ 118 odst. 1 obč. zák.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 27 Cdo 311/2023 (dále též jen „rozsudek sp. zn. 27 Cdo 311/2023“), a tam uvedenou judikaturu].

21. Ke dni 1. 1. 2014 se tak podíl v bytovém družstvu (družstevní podíl) stal věcí v právním smyslu a na jeho regulaci od tohoto dne dopadala (mimo jiné) právní úprava vlastnického práva v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (§ 3028 odst. 2 o. z.). Na stávajícím majetkovém vztahu k němu (od 1. 1. 2014 „vlastnickém režimu“) se však jen účinností této právní úpravy nezměnilo nic.

22. Z výše uvedeného (při neexistenci přechodného ustanovení výslovně řešícího danou problematiku) vyplývá též závěr, že účinností nové právní úpravy občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích, tedy od 1. 1. 2014, oba účastníci (jejichž manželství k tomuto dni trvalo) zůstali společnými členy bytového družstva a společnými nájemci družstevního bytu - změna právní úpravy neměla vliv na trvání jejich společného členství a společného nájmu. S ohledem na zákaz pravé zpětné účinnosti nelze opak dovozovat ani z § 739 odst. 2 z. o. k., jenž na projednávanou věc nedopadá (z hlediska své časové působnosti; srov. ostatně § 775 z. o. k. a dále opět rozsudek sp. zn. 27 Cdo 311/2023).

23. Při řešení otázky, na základě jaké skutečnosti takové společné členství účastníků v bytovém družstvu může zaniknout a přeměnit se na výlučné členství žalobkyně [vzhledem k jejímu výlučnému majetkovému vztahu k družstevnímu podílu: družstevní podíl se součástí společného jmění manželů nestal, neboť byl nabyt z výlučných prostředků žalobkyně; srov. § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., § 3028 odst. 2 věta za středníkem o. z.], nutno (při neexistenci příslušné právní normy) uzavřít tuto mezeru v zákoně pomocí analogie ve smyslu § 10 odst. 1 o. z. Předpokladem je podobnost s jiným - právem výslovně upraveným - případem (§ 10 odst. 1 o. z.; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, uveřejněné pod č. 54/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Účelem vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 i v případě, že nabývací smlouvu k členskému (družstevnímu) podílu uzavřel za manželství pouze jeden z manželů a hradil úplatu (kupní cenu) za převod členských práv a povinností spojených s nájmem družstevního bytu ze svých výlučných prostředků (jako je tomu v dané věci), byla reflexe existujícího manželství a právních vztahů manželů, jejich postavení vzájemného i navenek, jeho ochrana.

25. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 stal-li se součástí společného jmění manželů družstevní podíl, zanikne společné členství manželů v bytovém družstvu podle § 739 odst. 2 z. o. k. vypořádáním jejich společného jmění nebo marným uplynutím lhůty pro jeho vypořádání. Jestliže se manželé stali podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014 společnými členy bytového družstva, jejich společné členství přetrvávalo i po 1. 1. 2014, avšak družstevní podíl se nestal (jako v předmětné věci) předmětem společného jmění manželů (a nelze tak ohledně něj uvažovat o vypořádání společného jmění manželů), je namístě přijmout závěr (při analogické aplikaci § 739 odst. 2 z. o. k.), že přetrvávající společné členství manželů v bytovém družstvu zanikne (následným) zánikem jejich manželství a výlučným členem bytového družstva se stane (bývalý) manžel (či jeho dědic) s (dosavadním) výlučným majetkovým vztahem k družstevnímu podílu. Důvodem zániku manželství je též jeho rozvod (§ 755 o. z.).

26. Tento závěr není v rozporu s názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 311/2023, že v poměrech tam řešené věci společné členství v bytovém družstvu a společný nájem družstevního bytu trval až „do smrti bývalého manžela“, neboť k rozvodu manželství společných členů bytového družstva v uvedené věci došlo ještě za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (jež, jak výše uvedeno, s rozvodem manželství následek zrušení společného členství nespojovala).

27. Z výše uvedeného pro poměry řešeného případu vyplývá, že rozvodem manželství účastníků (4. 5. 2023) zaniklo jejich společné členství v bytovém družstvu a výlučným členem bytového družstva se stala žalobkyně.

28. Zbývá posoudit, jaké účinky měl rozvod jejich manželství na trvající společné nájemní právo účastníků (manželů) k družstevnímu bytu.

29. Jestliže zde až do rozvodu sice přetrvávalo jejich společné členství v bytovém družstvu, avšak výlučný majetkový vztah k družstevnímu podílu měl pouze jeden z nich - žalobkyně (pročež se také rozvodem stala ona výlučným členem bytového družstva), je přiléhavým dle § 10 odst. 1 o. z. analogické užití ustanovení § 747 věta prvá z. o. k., jež v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 dopadá (oproti § 745 z. o. k.) právě na situaci, kdy družstevní podíl je vlastnictvím jen jednoho z manželů.

30. Podle § 747 věta prvá z. o. k. je-li jeden z manželů výlučným členem bytového družstva, mají oba manželé společné nájemní právo podle občanského zákoníku odvozené od práva nájmu manžela, který je výlučným členem družstva.

31. Účastníkům tak od 1. 1. 2014 svědčilo (nadále) analogicky dle § 747 z. o. k. společné nájemní právo k družstevnímu bytu; současně však toto právo bylo „odvozeno“ od práva nájmu žalobkyně.

32. Otázku (dalšího) bydlení manželů po rozvodu jejich manželství upravují § 768 - § 770 o. z.

33. Podle § 768 odst. 1 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k rozhodnutí o péči rozvedených manželů o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.

34. Podle § 768 odst. 2 o. z. rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Pečuje-li však o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.

35. Podle § 769 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.

36. Podle § 770 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli v domě nebo bytě právo bydlet, s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat vystěhování toho z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené, ten, kdo má k domu nebo bytu věcné nebo závazkové právo, od kterého bylo právo druhého z manželů bydlet přímo odvozeno.

37. Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1040/2021, uveřejněném pod č. 4/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2023“) ustanovení § 768 odst. 1, 2 o. z. řeší následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a upravuje jejich bydlení po rozvodu manželství. Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení práva společného nájmu bytu manžely obsaženou v § 705 obč. zák., přičemž zakotvuje možnost (kteréhokoliv) rozvedeného manžela domáhat se zrušení dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má dům nebo byt po zrušení společného práva opustit. Zákon preferuje vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů dohodou, ale jestliže k ní nedojde, vypořádá jejich společné nebo stejné právo užívat byt po rozvodu manželství na návrh jednoho z nich soud. Ustanovení míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 o. z.) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení. Nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcně právní tituly (např. společná služebnost užívání bytu), nebude se však vztahovat na společné právo v bytě nebo domě ve společném jmění manželů či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů. Ustanovení § 768 o. z. by tak mělo být aplikováno na případy, kdy společné nebo stejné právo bývalých manželů nejde zrušit a případně vypořádat jiným zákonným způsobem. V řízení by mělo být současně rozhodnuto o zrušení dosavadního práva a eventuálně o náhradě za jeho ztrátu (srov. opět též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 705/2022).

38. Společné nájemní právo k družstevnímu bytu manželů v případě, že pouze jeden z nich je výlučným členem bytového družstva, je (jak se podává z § 747 z. o. k. a jak uvedeno výše) „odvozeno“ od práva nájmu manžela, který je výlučným členem družstva (a v případě zániku jeho členství by jako celek zaniklo). Z toho vyplývá, že toto společné nájemní právo je „důsledkem“ (vychází z) nájemního práva manžela - výlučného člena družstva a uzavření manželství (§ 745 odst. 1 o. z.).

39. Jinými slovy řečeno, byť jde v popsaném případě (též) o „společné (nájemní) právo“ manželů k družstevnímu bytu, z důvodu jeho výše uvedené „odvozenosti“ je právem slabším, než je právo, od nějž je odvozeno – tím je právo nájmu manžela, který je výlučným členem družstva. Proto se na uvedený případ ustanovení § 768 o. z. neuplatní.

40. Protože nejde ani o případ, kdy by právo bydlet jednoho z manželů bylo „jen“ odvozeno od druhého (v dané věci zde jde též o ono, byť odvozené, společné nájemní právo manželů), neuplatní se ani § 770 o. z.

41. Danému případu (vypořádání) bydlení manželů po jejich rozvodu proto odpovídá § 769 o. z. Upravuje situaci, kdy manželé v době trvání manželství neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, ani stejné, ani společné právo (věcněprávní nebo závazkové), ve vztahu mezi manželi neodvozené; tj. jestliže jeden manžel měl ohledně bydlení právo silnější než druhý manžel. I zde je preferována dohoda manželů o vypořádání vzájemných vztahů bydlení. Není-li takové dohody, může rozvedený manžel, jenž má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo - jinými slovy rozvedený manžel se „silnějším právem“ (silnějším postavením), žádat, aby soud rozhodl o povinnosti druhého (bývalého) manžela se z domu nebo bytu vystěhovat, neboť tomu dosavadní právo, jehož obsah umožňoval dům (byt) užívat k zajištění bytové potřeby, zaniklo rozvodem. Rozvedený manžel se „silnějším právem“ (silnějším postavením) se tedy může domáhat (podat žalobu o) vyklizení druhého manžela. Soud zde (oproti § 768 o. z.) nerozhoduje o náhradě za ztrátu práva; nicméně i v tomto případě se obdobně uplatní pravidlo § 767 odst. 2 o. z. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2753/2024).

42. Z výše uvedeného plyne, že v poměrech dané věci je po rozvodu manželství účastníků namístě řešit otázku vypořádání jejich bydlení v předmětném družstevním bytě (v němž se nacházela jejich rodinná domácnost) dle § 769 o. z. a vyjít přitom ze závěru, že žalovanému dosavadní právo, jehož obsah umožňoval předmětný družstevní byt užívat k zajištění bytové potřeby (společné nájemní právo), zaniklo rozvodem; proto se žalobkyně může domáhat jeho vyklizení.

43. Závěr, že v případě, že existuje společný nájem družstevního bytu manžely, ale „pouze“ výlučné členství jednoho z manželů v bytovém družstvu, je postavení manžela „s pouhým právem nájmu“ slabší a že je vypořádání jejich bydlení po rozvodu manželství namístě řešit dle § 769 o. z., odpovídá rovněž názoru části doktríny (viz komentář k § 769 In: Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014).

44. Názor jiné části doktríny o postupu dle § 768 o. z. (viz § 768 In: Zuklínová, M., Elischer, D., Nová, H., Frintová, D., Frinta, O., Mocek, O., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek II, (§ 655-975). Systém ASPI. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz) vycházející z úvahy, že „pokud ale manželé žádné společné jmění nemají, je třeba společné členství vypořádat po rozvodu na návrh některého z bývalých manželů samostatně. Současně s rozhodováním o zrušení společného členství rozhodne soud i o zrušení společného nájmu bytu“, dovolací soud nesdílí; již jen proto, že (jak výše uvedeno) je společné členství v bytovém družstvu spojeno právě s tím, že družstevní podíl v něm je předmětem společného jmění manželů.

45. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně měla podat žalobu (podle § 768 odst. 1 o. z.) na zrušení společného nebo stejného práva a na určení dalšího oprávněného, popř. návrh na zrušení práva druhého manžela.

46. Dovoláním žalobkyně napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu tak z pohledu uplatněných dovolacích námitek není správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka použila opodstatněně.

47. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

48. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

49. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení