26 Cdo 2807/2013
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že dovolání žalobkyně se odmítá, protože v něm neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž zpochybnila správnost skutkového stavu. Zjišťování obsahu smlouvy, včetně výkladu projevů vůle, je považováno za skutkové zjištění, nikoli právní posouzení.
Citované zákony (4)
Rubrum
26 Cdo 2807/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně AUTO PAPOUŠEK s.r.o., se sídlem Praha 6, Eliášova 327/12, IČ: 48028321, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem Praha 6, U stanice 11/4, proti žalované Z. Z., zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem Kolín II, Politických vězňů 44, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 109 C 44/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013, č. j. 24 Co 24/2013-190, takto:
Výrok
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
: Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013, č. j. 24 Co 24/2013-190, odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť v něm neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 241b o.s.ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý dovolací důvod (jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu). Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnila-li proto dovolatelka správnost právního názoru, že jí nesvědčí právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny (spočívající v zastřešení pronajatého dvora) provedené jejím právním předchůdcem zvýšila hodnota nemovitostí, které užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 30. ledna 1992, ve znění pozdějších dodatků (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené zejména v čl. II. dodatku ze dne 20. září 1995 k citované nájemní smlouvě a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /tj. rozhodnutí, na které dovolatelka odkázala v dovolání/, z 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, a z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012). Zbývá dodat, že rovněž prostřednictvím nabídnutého výkladu čl. II. zmíněného dodatku k nájemní smlouvě se domáhala, aby byla vyřešena jinak otázka řešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. listopadu 2013 JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu