26 Cdo 3432/2015

Rubrum

26 Cdo 3432/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně Ing. M. S., zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 46/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 25 Co 278/2013-57, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 23 C 46/2012-36, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2013, č. j. 23 C 46/2012-48, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitých věcí, ve výroku uvedených, z výkonu rozhodnutí vedeného proti povinnému (manželu žalobkyně) Ing. O. S., u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 741/2010; současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že převzetí ručitelského závazku jedním z manželů není právním úkonem, který by bylo možno charakterizovat jako dispozici se společnou věcí nebo vykonávání správy společných věcí obou manželů, ale jde o úkon spadající do výlučné dispoziční sféry každého z manželů. V daném případě nejde o nakládání se společným majetkem ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. Podle stávající judikatury je druhý manžel podle § 42 odst. 1 exekučního řádu v případě exekuce nucen strpět uspokojení závazku jednoho z manželů ze společného majetku. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že základem pro posouzení věci je zjištění, zda se ve smyslu ustanovení § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) jedná o případ, kdy jde o právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, neboť nařízenou exekucí byl postižen majetek patřící do společného jmění manželů, avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl darem. Dospěl k závěru, že o takovou situaci se v daném případě nejedná, neboť povinný jako fyzická osoba uznal závazek dlužníka (společnosti Czech Tools a. s.) vůči bance a k tomuto závazku přistoupil. Nejednalo se tedy o dispozici s věcí či výkon správy věci (ať již spadající do společného jmění manželů či nikoliv) a případný nesouhlas žalobkyně s tímto závazkem je proto z pohledu tohoto sporu bez právního významu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v řízení před soudy nižších stupňů byla řešena otázka související s aplikací ustanovení § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř., která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr o nemožnosti aplikace § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nijak nezdůvodnil; žalobkyně se naopak domnívá, že toto ustanovení na projednávanou situaci přesně dopadá. Dle názoru žalobkyně se soudy nevypořádaly s její argumentací, že povinný přistoupil k závazku společnosti Czech Tools a. s. s vědomím, že je výlučným vlastníkem obchodního podílu v této společnosti, a tedy nemohl tímto svým jednáním „zavázat“ majetkové hodnoty náležející do společního jmění manželů, nadto bez souhlasu manželky. Považuje za zřejmé, že jediný důvod vzniku závazku povinného vůči žalované (vycházejícího z dohody o přistoupení k závazku) spočívá v tom, že povinný je jediným společníkem společnosti Czech Tools a. s., a tudíž se ve smyslu ustanovení § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná o závazek vzniklý při používání obchodního podílu, který je ve výlučném vlastnictví povinného. Žalobkyně je přesvědčena, že byly splněny všechny podmínky dle § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a jsou tak dány důvody pro vyloučení v žalobě uvedených nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že nemovité věci uvedené v žalobě se vylučují z výkonu rozhodnutí, a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně, náklady odvolacího a náklady dovolacího řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za účelové jednání žalobkyně ve snaze zabránit dražebnímu jednání. Přistoupení povinného k závazku společnosti Czech Tools a. s. je přistoupením k peněžitému závazku a nejde tak o nakládání se společným majetkem, ke kterému by bylo třeba souhlasu druhého manžela. Tento peněžitý závazek povinného nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a přistoupení k závazku nelze označit za neplatné pro nesouhlas manželky. Pro postihnutelnost nemovitého majetku ve společném jmění není rozhodné, zda povinný nabyl obchodní podíl ve společnosti Czech Tools a. s. nikoli z prostředků patřících do společného jmění manželů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Otázkou, zda přistoupení jednoho z manželů k závazku může být považováno za závazek vzniklý za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku ve výlučném vlastnictví tohoto manžela ve smyslu § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) – konkrétně v situaci, kdy majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů představuje obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným a povinný přistoupí k závazku této společnosti – se již Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3198/2007, v němž vysvětlil, že právní úkon přistoupení k dluhu podle § 533 obč. zák. nelze kvalifikovat jako úkon zakládající závazek vzniklý při používání majetku náležejícího výhradně povinnému a že tedy ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) v takovém případě aplikovat nelze. Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí soudu dovolacího a není důvodu se od ní odchýlit. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. prosince 2015 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu