26 Cdo 3519/2014
V PLATNOSTI- ÚS II. ÚS 93/2014
- NS 26 Cdo 3519/2014
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, protože dovolání neobsahovalo požadovanou specifikaci předpokladů přípustnosti. Soud upozornil, že dovolání musí jasně vymezit, proč je splněno jedno z čtyř taxativně uvedených kritérií podle § 237 odst. 1 o.s.ř. Výklad dovolatele, který odkazoval na zásadní právní význam rozhodnutí, neodpovídal žádnému z těchto kritérií. Soud se opřel o § 243c odst. 1 o.s.ř., podle něhož nelze dovolací řízení pokračovat, pokud dovolání nesplňuje povinné formální náležitosti.
Rubrum
26 Cdo 3519/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně K. Z., zastoupené JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem Děčín, Masarykova nám. 3/3, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín, U Starého Mostu 111/4, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 156/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. srpna 2013, č.j. 29 Co 445/2013-161, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 8. 2013, č. j. 29 Co 445/2013-161, odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 /srov. článek II. bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./), neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o.s.ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013, a z 29. 8. 2013, sp.zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnosti proti citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 93/2014, a z 21. 1. 2014, sp.zn. I. ÚS 3524/2013). Přípustnost dovolání totiž dovozoval z toho, že „usnesení odvolacího soudu je přípustné s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, avšak takováto specifikace zmíněné obsahové náležitosti nevystihuje žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v § 237 o.s.ř., jímž se řídí přípustnost dovolání v dané věci. Ze způsobu, jakým dovolatel přípustnost dovolání vymezil, je naopak zjevné, že patrně přehlédl, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., musí dovolání vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2013. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. října 2014 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.