26 Cdo 3832/2016

Rubrum

26 Cdo 3832/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Vodohospodářské inženýrské služby, a.s., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Křížová 472/47, IČO: 60193689, zastoupené JUDr. Lubomírem Kubičkou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na poříčí 1041/12, proti žalované TEMPLUM-společenské hry s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Radlická 1359/49, IČO: 25776941, o zaplacení částky 86.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 560/2007, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010, č. j. 20 Co 52/2010-149, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. května 2009, č. j. 4 C 560/2007-108, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 86.793,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, zamítl žalobu ohledně částky 119,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. března 2010, č. j. 20 Co 52/2010-149, výrokem I. odmítl odvolání žalované proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně (podle § 43 odst. 2 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.). Žalovaná (nezastoupena advokátem) dne 14. června 2010 soudu prvního stupně doručila podání, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – považovat mimo jiné za dovolání proti výroku I. citovaného usnesení odvolacího soudu. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. března 2010, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadeným usnesením bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 829/2003, uveřejněném pod č. 72/2005 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 a § 211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o.s.ř.), jíž ostatně dovolatelka rovněž podala. Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost. Přitom s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatelka nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. listopadu 2016 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu