26 Cdo 4486/2018

Rubrum

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: - Datum rozhodnutí US: - 26 Cdo 4486/2018-541 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně obce Nové Vsi, IČO 00237132, se sídlem v Nové Vsi, Nová ves 154, zastoupené Mgr. Martinem Maňákem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, o zaplacení 400 658,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 18/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 28 Co 362/2017-511, t a k t o :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 003,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta Mgr. Martina Maňáka, se sídlem v Brně, Údolní 567/33.

Odůvodnění

: Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 5 C 18/2016-297, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2018, č. j. 5 C 18/2016-373, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 343 056,93 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 57 601,99 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 28 Co 362/2017-511, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 15 143,52 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok II.), o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.). Dovolání žalované proti vyhovující části rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ale není z níže uvedených důvodů přípustné. Při řešení dovoláním zpochybněné otázky stanovení náhrady za získané bezdůvodné obohacení za užívání bytu a dalších prostor se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky z 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, uveřejněný pod č. 17/2000 časopisu Soudní judikatura, či z 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a z 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, uveřejněné pod C 314 a C 5713 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2323/2017), podle které majetkovým vyjádřením prospěchu získaného subjektem, jenž užíval cizí věc, aniž ho k tomu opravňoval platný právní titul, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Zpochybňuje-li dovolatelka závěry znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného (námitkou, že znalkyně měla při porovnání výše nájemného vycházet z odlišných zdrojů), napadá tím správnost skutkových zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015). Pro úplnost je třeba dodat, že soud není ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán v otázce rozsahu a výše škody (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, uveřejněnou pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve vztahu k ostatním předloženým otázkám („zda existuje zákonem uložená povinnost ukládající představitelům obce uzavírat nájemní smlouvy tak, aby nájemné hrazené obci za užívání majetku ve vlastnictví obce odpovídalo tržnímu nájemnému“ a „jakým způsobem v případě užívání bytu bez právního důvodu určit rozsah užívání a dobu užívání“) pak v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka pouze obecně uvedla, že „popsaná právní otázka hmotného práva nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu uspokojivě vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně“. Její odkaz na rozhodovací praxi jiných soudů než Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2016, č. j. 52 A 32/2016-126) však není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1952/2015). Námitkami, jimiž zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání není přípustné ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení (před soudy obou stupňů), neboť ani v této části neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), napadá je zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 13. 3. 2019 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu