26 Cdo 4640/2010

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 26 Cdo 4640/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem Krnov, Minoritů 13, proti žalovaným 1) V. V., a 2) Mgr. L. V., bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem Krnov, Hlavní nám. 1a, o zaplacení částky 1.634.866,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 1/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2010, č. j. 56 Co 212/2010-477, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaným se náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

: Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) usnesením ze dne 27. 5. 2010, č. j. 56 Co 212/2010-477, potvrdil usnesení Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 2. 4. 2010, č. j. 7 C 1/2001-453, kterým bylo odmítnuto (pro opožděnost) dovolání žalobkyně (ze dne 31. 3. 2010) proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 6. 2009, č. j. 56 Co 7/2009-385, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (následně doplněné prostřednictvím advokáta), v němž vyjadřuje nesouhlas s napadeným usnesením. Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o. s. ř Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (z něhož ji dovozuje dovolatelka) není dána, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 238, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů v citovaných ustanovení uvedených. Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je sice dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), odvolání ani dovolání však za návrh (žalobu) ve smyslu právě citovaného ustanovení zákona považovat nelze. Z uvedeného plyne, že odmítl-li soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 o. s. ř. dovolání jako opožděné, není proti usnesení, kterým odvolací soud toto usnesení potvrdil, dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1313/2005, uveřejněné pod č. 125 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že náklady vzniklé žalovaným 1) a 2) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta nelze – za situace, kdy dovolání není objektivně přípustné – s ohledem na jeho obsah považovat za účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. března 2011 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r. předsedkyně senátu