27 Cdo 1075/2025

Rubrum

27 Cdo 1075/2025-182 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Jiřího Lacigy, CSc., zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, proti žalované CCA Suisse AG, se sídlem v Glattpark (Opfikon), Thurgauerstrasse 117, 8152, Švýcarská konfederace, registrační číslo osoby CHE-485.559.252, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, PSČ 128 00, o zaplacení 100.002 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 54/2024, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2025, č. j. 5 Cmo 105/2024-156, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 8. 4. 2022 se žalobce domáhá na žalované zaplacení 100.002 Kč s příslušenstvím jako doplatku kupní ceny za převod akcií společnosti CCA Group a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25695312, a to na základě smlouvy o koupi akcií uzavřené dne 1. 7. 2019, ve znění dodatku ze dne 24. 9. 2019.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro zmeškání ze dne 21. 11. 2023, č. j. 35 C 58/2022-93 (dále též jen „rozsudek pro zmeškání“), uložil žalované zaplatit žalobci 100.002 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3. Městský soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 13. 3. 2024, č. j. 19 Co 76/2024-114, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a postoupil věc k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (jako soudu věcně příslušnému).

4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2024, č. j. 77 Cm 54/2024-136, zamítl námitku nedostatku příslušnosti soudů České republiky k projednání věci.

5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

6. Proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

7. Dovolatelka v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o opožděnosti jí podané námitky mezinárodní nepříslušnosti českých soudů.

8. V projednávané věci jde o spor s mezinárodním prvkem, neboť dovolatelka je právnickou osobou se sídlem ve Švýcarské konfederaci.

9. Při zkoumání podmínek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky Nejvyšší soud vycházel z § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož se uvedený zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

10. Na určení mezinárodní příslušnosti se s ohledem na domicil žalované ve Švýcarské konfederaci použije Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 30. 10. 2007 (dále též jen „Luganská úmluva II“), která byla ratifikována Evropskou unií a představuje součást unijního práva (viz rozhodnutí Rady ze dne 15. 10. 2007, publikované v Úředním věstníku Evropské Unie L 339/1 dne 21. 12. 2007, pod č. 2007/712/ES). V České republice je přímo použitelným právním předpisem Evropské unie majícím přednost před aplikací národního (českého) práva.

11. Luganská úmluva II rozšiřuje pravidla o určování příslušnosti mezi členskými státy Evropské unie také na Švýcarsko, Norsko a Island, a má v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost před zákonem o mezinárodním právu soukromém (srovnej článek 288 Smlouvy o fungování Evropské unie).

12. Z hlediska časové působnosti se Luganská úmluva II dle článku 63 odst. 1 vztahuje na řízení zahájená a na listiny vyhotovené nebo registrované jako veřejné listiny po vstupu této úmluvy v platnost ve státě původu, a je-li žádáno o uznání nebo výkon rozhodnutí nebo veřejných listin, také v dožádaném státě, přičemž v souladu s článkem 69 je Luganská úmluva II ve státech Evropské unie účinná od 1. 1. 2010, ve Švýcarské konfederaci pak od 1. 1. 2011. Podmínky časové působnosti úmluvy jsou tak v projednávaném případě naplněny, jelikož řízení bylo zahájeno dne 8. 4. 2022. Naplněna je i podmínka věcné působnosti Luganské úmluvy II, která se vztahuje obecně na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu (viz článek 1 odst. 1).

13. Pravidla mezinárodní příslušnosti soudů obsažená v Luganské úmluvě II je nutné (s ohledem na výslovné znění její Preambule a na článek 1 odst. 1 protokolu č. 2 o jednotném výkladu úmluvy a o Stálém výboru) vykládat shodně s týmiž pravidly obsaženými v Bruselské úmluvě o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968 (dále též jen „Bruselská úmluva“), v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), popř. v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“). Pro výklad těchto pravidel je tudíž plně použitelná judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) přijatá při výkladu Bruselské úmluvy, nařízení Brusel I a nařízení Brusel I bis (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017, ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 5153/2017, či ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 23 Nd 72/2022).

14. Použitelnost závěrů formulovaných Soudním dvorem ve vztahu k Bruselské úmluvě, nařízení Brusel I a nařízení Brusel I bis vyplývá i ze skutečnosti, že text Luganské úmluvy II je téměř identický s textem uvedených nařízení. Konkrétně článek 24 Luganské úmluvy II je totožný s článkem 18 Bruselské úmluvy, článkem 24 nařízení Brusel I a článkem 26 nařízení Brusel I bis.

15. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Soudního dvora přijaté k otázce tzv. tacitní prorogace se mimo jiné podává, že: 1) Článek 24 Luganské úmluvy II, který je identický s článkem 24 nařízení Brusel I, upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní, a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. Pojem účastenství obsažený v článku 24 je autonomním pojmem unijního práva. V souladu s judikaturou Soudního dvora je nezbytné jej vykládat tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v řízení, vyjma situace, kdy se žalovaný řízení u soudu účastní proto, aby namítal jeho nepříslušnost (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015). 2) Žalovaný se řízení účastní tehdy, brání-li se věcně proti uplatněné žalobě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2784/2016, uveřejněné pod číslem 81/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 81/2018“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3683/2016). 3) Článek 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis upravuje prorogaci svého druhu, kdy žalobce projevuje vůli vést řízení u dotčeného soudu tím, že u něj podá žalobu, a žalovaný vyjadřuje (konkludentně) souhlas s volbou učiněnou žalobcem tím, že se věcně vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 14/2009“, ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, uveřejněné pod číslem 28/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014, či sp. zn. 30 Cdo 1362/2015). 4) Pravidlo příslušnosti v článku 26 nařízení Brusel I bis převáží nad ostatními pravidly soudní příslušnosti, a to včetně příslušnosti sjednané (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 6. 1981, Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, C-150/80, či R 81/2018). 5) Nezávisle na tom, zda by mezinárodní příslušnost českých soudů byla či nebyla dána na základě jiných ustanovení Luganské úmluvy II, je proto možné, za předpokladu splnění podmínek článku 24, tuto mezinárodní příslušnost založit (srovnej usnesení sp. zn. 30 Cdo 1362/2015). 6) Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí na procesních pravidlech každého členského státu, která jsou korigována pouze dvěma zásadami plynoucími z judikatury Soudního dvora: 1) námitka nepříslušnosti nesmí být přípustná tehdy, pokud se již žalovaný věcně vyjádřil, 2) procesní právo musí umožňovat, aby prvním úkonem v řízení byla námitka nepříslušnosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014, dále rozsudek Soudního dvora C-150/80, či rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014, Cartier parfums – lunettes SAS, Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, C-1/13, bod 36). 7) Vyjádří-li se žalovaný k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením namítl nedostatek příslušnosti dotčeného soudu, pak nejde-li o některý z případů výlučné příslušnosti vypočtených v článku 24 nařízení Brusel I bis, se nejpozději k tomuto okamžiku stane dotčený soud (mezinárodně i místně) příslušným (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 29 Nd 130/2016, nebo obdobně R 14/2009). Uvedené vyplývá též z judikatury Soudního dvora (srovnej zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 5. 2010, Michal Bilas, C-111/09, body 21 až 26). 8) Z cíle článku 18 Bruselské úmluvy, což je ustanovení v podstatě totožné s článkem 24 nařízení Brusel I, vyplývá, že k namítnutí nepříslušnosti soudu, nedošlo-li k němu před jakoukoli obranou ve věci samé, nemůže v žádném případě dojít po okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž byla věc předložena (srovnej rozsudek Soudního dvora C-150/80, bod 16, rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 6. 2013, Goldbet Sportwetten, C-144/12, bod 37, a rozsudek Soudního dvora C-1/13, bod 36, či v judikatuře Nejvyššího soudu R 81/2018).

16. V poměrech projednávané věci ze spisu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 13. 1. 2023, č. j. 35 C 58/2022-38, doručeným dovolatelce dne 16. 2. 2023 (č. l. 53a spisu), vyzval dovolatelku, aby se ve lhůtě vyjádřila ve věci samé k zaslané žalobě. Zástupce dovolatelky se písemně vyjádřil k žalobě dne 24. 3. 2023 (č. l. 63 spisu), anižby nejpozději s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Až v odvolání ze dne 21. 12. 2023 (č. l. 97 spisu) podanému proti rozsudku pro zmeškání dovolatelka poprvé uvedla, že „má za to, že nejsou“ příslušné soudy České republiky.

17. Za situace, kdy v předmětné věci nejde o žádný z případů výlučné příslušnosti podle článku 22 Luganské úmluvy II, tak dovolatelka svým vyjádřením k žalobě na č. l. 63 spisu bez současného uplatnění námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů založila mezinárodní (a místní) příslušnost českých soudů podle článku 24 Luganské úmluvy II.

18. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že následně [po založení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů] bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti Městského soudu v Praze. Je tomu tak proto, že ze smyslu a účelu sledovaného v článku 24 Luganské úmluvy II vyplývá, že k namítnutí nepříslušnosti soudu, nedošlo-li k němu před jakoukoli obranou ve věci samé, nemůže v žádném případě dojít po okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž byla věc předložena [srovnej rozsudek Soudního dvora C-150/80, bod 16, rozsudek Soudního dvora C-144/12, bod 37, a rozsudek Soudního dvora C 1/13, bod 36, důvodová zpráva profesora Fausta Pocara, bod 112 (publikovaná v Úředním věstníku Evropské unie C 319 dne 23. 12. 2009, pod č. 2009/C 319/01), zpráva Paula Jenarda, článek 18 (publikovaná v Úředním věstníku Evropských společenství C 59 dne 5. 3. 1979)].

19. Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu o opožděnosti námitky mezinárodní nepříslušnosti českých soudů je tak v souladu s výše citovanými judikatorními závěry, neboť dovolatelka se nejprve věcně vyjádřila k žalobě a až poté vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů.

20. Za této situace není dovolání přípustné ani pro řešení otázky „samotného posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů“, neboť vyřešení této otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 8. 2026 JUDr. Marek Doležal předseda senátu