27 Cdo 129/2026

Rubrum

27 Cdo 129/2026-764 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně MATRIXCELL s. r. o., se sídlem v Poděbradech, Na Vinici 43, PSČ 290 01, identifikační číslo osoby 24156698, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily 252/3, PSČ 160 00, proti žalovanému MUDr. Arturu Zlenkovi, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 6.023.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze, pod sp. zn. 76 Cm 85/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 4 Cmo 81/2025, 4 Cmo 82/2025-690, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 6. 4. 2020 domáhá zaplacení 6.023.000 Kč s příslušenstvím coby nároku na vrácení zápůjčky.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 76 Cm 85/2020-668, ve znění usnesení ze dne 7. 3. 2025, č. j. 76 Cm 85/2020-675, zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 6.023.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

3. K odvolání žalovaného a k odvolání žalobkyně (směřujícího toliko proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 4 Cmo 81/2025, 4 Cmo 82/2025-690, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, v (nákladovém) výroku II. jej změnil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

5. Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení těchto otázek: 1/ „je možno odmítnout započitatelnost vzájemně vzneseného nároku žalovaného vůči žalobci s odůvodněním, že o tomto nároku by bylo potřebné vést dokazování, které přesahuje rozsah dokazování o žalobcově pohledávce“ a, 2/ „je možno nárok označit jako nejistý a neurčitý za situace, kdy už ve vztahu k jednotlivým nárokům proběhlo dokazování“, při jejichž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

6. Ani jedna z dovolatelem formulovaných otázek však přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak proto, že názor odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně namítá započtení pohledávek, které nejsou prohlášením jedné ze stran započitatelné, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

7. Z té se podává, že: 1/ Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sb. rozh. obč.). S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. 2/ Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází- li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. 3/ Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. 4/ Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. 5/ Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování). K tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč.

8. V projednávané věci odvolací soud v souladu s uvedenými judikatorními závěry vysvětlil, proč nejsou pohledávky žalovaným uplatněné k započtení jednostranně započitatelné a proč by jejich uplatnění vyžadovalo rozsáhlé dodatečné dokazování (mnohem rozsáhlejší než k pohledávce uplatněné žalobou); k tomu viz odst. 30 až 32 napadeného rozhodnutí. Ve světle citované judikatury Nejvyššího soudu tomuto závěru odvolacího soudu není čeho vytknout.

9. O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.

10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 JUDr. Filip Cileček předseda senátu