27 Cdo 1720/2022

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 27 Cdo 1720/2022-156 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci navrhovatele R. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, za účasti KM Beta a. s., se sídlem v Hodoníně, Dolní Valy 3739/4, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 25316583, zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou, se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 120/22, PSČ 695 01, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 18 Cm 371/2020, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, č. j. 8 Cmo 199/2021-108, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit KM Beta a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění

1. Navrhovatel se návrhem doručeným soudu 14. 12. 2020 domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti KM Beta a. s. (dále jen „společnost“) o nuceném přechodu účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře.

2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. 18 Cm 371/2020-75, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3. K odvolání navrhovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.

5. Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.

6. Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 (dále jen „22 Cdo 572/2014“), a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (dále jen „22 Cdo 1868/2014“). Konkrétně se odvolací soud měl odchýlit od následujících závěrů: 1) „Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Nelze pominout ani právní větu § 100 odst. 1 o. s. ř., podle které „jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta.“, 2) „Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu, a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat.“.

7. Odvolací soud se však od výše citovaných závěrů Nejvyššího soudu neodchýlil.

8. Odkaz dovolatele na 22 Cdo 572/2014 není přiléhavý, neboť v oné věci bylo dovolání (naopak) podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení a toto dovolání bylo odmítnuto s tím, že „(…) postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv.“.

9. Ani ze závěrů uvedených v 22 Cdo 1868/2014 nikterak neplyne, že soudy v projednávané věci měly řízení přerušit. Důvodem, proč v 22 Cdo 1868/2014 došlo ke kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, bylo, že „Odvolací soud (…) dospěl – bez podrobnějšího zdůvodnění – k závěru, že v druhém probíhajícím řízení se neřeší otázka, která by měla význam pro rozhodnutí soudu v dané věci.“.

10. V projednávané věci odvolací soud svůj závěr o tom, proč nebylo na místě řízení přerušit – a sice, že řízení o neplatnosti valných hromad společnosti konaných ve dnech 27. 6. 2008 a 25. 6. 2010 nemá vliv na výsledek řízení o neplatnosti valné hromady společnosti konané 15. 9. 2020 – podrobně odůvodňuje v odst. 15. napadeného rozhodnutí.

11. Tento závěr ovšem dovolatel v podaném dovolání žádným způsobem nenapadá a neuvádí, v čem by snad měl být nesprávný. Dovolatel tento závěr zpochybňuje až ve svém podání ze dne 2. 6. 2022. Podle § 242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají toliko po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání dovolání dovolateli uplynula 14. 4. 2022, ve svém podání ze dne 2. 6. 2022 tedy již vymezení důvodu dovolání měnit nemohl.

12. Na tomto místě se sluší připomenout, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).

13. Oproti stavu posuzovanému v 22 Cdo 1868/2014 odvolací soud v projednávané věci svůj závěr, proč není na místě řízení přerušit, řádně odůvodnil. Dovolatel tento závěr odvolacího soudu ve lhůtě k podání dovolání nenapadl a dovolacímu přezkumu jej tak neotevřel.

14. Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že (jak ostatně plyne i z dovolatelem citovaného 22 Cdo 1868/2014) při úvaze, zda je na místě řízení přerušit podle § 109 odst. 2 o. s. ř., soud zvažuje i stav a předpokládanou délku řízení, kvůli kterému je přerušení navrhováno, přičemž řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 27. 6. 2008 je vedeno (již) od roku 2008 a dosud ve věci nebylo rozhodnuto. Nadto je třeba počítat i se skutečností, že vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem má účinky ex tunc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3092/2012), a v zájmu společnosti tak je, aby byla otázka platnosti usnesení valné hromady o nuceném přechodu účastnických cenných papírů vyřešena co nejdříve.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

16. Náklady dovolacího řízení vzniklé společnosti sestávají z odměny zástupkyně společnosti za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 16. 5. 2022) podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.100 Kč a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži navrhovatele celkem 4.114 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 13. 7. 2022 JUDr. Filip Cileček předseda senátu