27 Cdo 2081/2022

Rubrum

27 Cdo 2081/2022-284 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. Jana Rippela, se sídlem v Dobroměřicích, A. Jiráska 419, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 69417458, jako insolvenčního správce dlužnice T. R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovaným 1) J. K., narozenému XY, a 2) L. K., narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Peterem Šmehýlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 1598/4, PSČ 110 00, o zaplacení 1.401.576 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 9/2019, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 111/2021-247, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 7. 2021, č. j. 38 Cm 9/2019-155, nepřipustil vstup dlužnice T. R. (dále jen „dlužnice“) do řízení jako vedlejší účastnice na stranu žalovaných (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi dlužnicí a ostatními účastníky řízení (výrok II.).

2. K odvolání žalovaného 1) a dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jež Nevyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

4. Dovolatelem předložená otázka, zda může mít dlužnice právní zájem na výsledku sporu, aby se mohla řízení o tomto sporu účastnit jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, přípustnost dovolání nezakládá, neboť byla odvolacím soudem posouzena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že: 1) Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem „právní zájem“ na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje. 2) Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů. 3) Smyslem institutu vedlejšího účastenství je zároveň posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil. K tomu srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněného pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, ze dne 21. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněného pod číslem 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5954/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, a ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11.

5. Právní zájem dlužnice na vítězství žalovaných ve sporu nemůže být dán již z toho důvodu, že mezi dlužnicí a žalovanými existuje zjevný střet zájmů. Tvrdí-li žalobce jako osoba s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě, že žalovaní při výkonu funkce jednatelů dlužnice způsobili dlužnici škodu porušením péče řádného hospodáře, a na základě těchto tvrzení požaduje ve prospěch majetkové podstaty zaplacení žalované částky, je zájem dlužnice opačný než zájem žalovaných (k tomu srov. zejména závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2286/2021, odst. 37).

6. Dovolatelem namítaný zájem dlužnice na co nejvyšším uspokojení věřitelů dlužnice jako argument pro to, aby bylo připuštěno její vedlejší účastenství na straně žalovaných, je lichý. Pouze vyhovění žalobě (tedy bude-li žalovaným uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužnice žalovanou částku) totiž může vést k vyššímu uspokojení věřitelů dlužnice. Naopak, nevyhoví-li soud žalobě (a žalovaní v řízení zvítězí), bude míra uspokojení věřitelů dlužnice nižší, neboť žalobce bude nucen z majetkové podstaty dlužnice nahradit žalovaným náklady řízení. Je proto evidentní, že není dán zájem dlužnice na tom, aby výsledek řízení vyzněl ve prospěch žalovaných.

7. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, podle níž je zájmem dlužnice nebýt poškozována „šikanózním jednáním insolvenčního správce, kdy v důsledku takového jednání dojde nejen k navýšení závazků dlužnice vůči třetím osobám (např. prostřednictvím nákladů řízení) a v tom důsledku nemožnosti nebo výraznému snížení možnosti uspokojit všechny své věřitele, ale též k znevěrohodnění právního jednání dlužnice, které učiní dlužnici zcela nedůvěryhodnou z hlediska jejího dalšího právního jednání tak, že žádný subjekt nebude mít s ohledem na postup insolvenčního správce zájem s dlužnicí v budoucnu uzavírat právní jednání, čímž dlužnici bude znemožněna budoucí podnikatelská činnost“. Při formulaci této námitky dovolatel, který je zároveň i jednatelem dlužnice, nepřípustně směšuje své postavení žalovaného ve sporu s postavením dlužnice. Případné rozhodnutí znějící ve prospěch žalobce nemůže mít na důvěryhodnost dlužnice vliv, neboť ta se ve sporu nachází v pozici poškozené. Negativní vliv může mít pouze na důvěryhodnost žalovaných (a tedy i dovolatele).

8. Dovolatel konečně namítá, že výkon činnosti žalobce jako insolvenčního správce „je předmětem opakovaných návrhů žalovaných na odvolání z funkce insolvenčního správce, insolvenční soud však k jeho odvolání přes závažná porušení nepřistoupil“. Z toho dovolatel dovozuje právní zájem dlužnice „prokázat, že žaloba v této právní věci je šikanózní a vede jen k dalšímu poškozování majetkové podstaty dlužnice“. Přehlíží však, že předmětem řízení v projednávané věci není otázka porušování povinností insolvenčního správce dlužnice. Ani z případného rozhodnutí znějícího ve prospěch žalovaných by tudíž nebylo možné uzavřít, že žalobce při výkonu funkce insolvenčního správce dlužnice porušuje své povinnosti. K nápravě případných nedostatků má dlužnice k dispozici jiné prostředky [srov. § 32 a § 37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].

9. Na projednávanou věc nedopadá ani dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, podle něhož je nutné posuzovat právní zájem na výsledku řízení podle § 93 odst. 1 o. s. ř. „rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového“. Sám Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, zdůraznil, že tento nález reflektuje specifické okolnosti konkrétního případu (postavení vysokých škol v řízení, v němž byla posuzována lidská práva a svobody), a uzavřel, že ustanovení § 93 o. s. ř. není možno podrobit nepřiměřeně extenzivnímu výkladu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2194/13). Jak již navíc konstatoval i odvolací soud, důvody, pro které chce dlužnice vstoupit do řízení na stranu žalovaných, zmíněný přirozenoprávní, resp. hodnotový přesah postrádají.

10. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 1. 2023 JUDr. Marek Doležal předseda senátu