27 Cdo 2086/2024

Rubrum

27 Cdo 2086/2024-287 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Ivany Andrlové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, PSČ 692 01, proti žalovanému Hotelu Hubertus s. r. o., se sídlem v Brně, Vídeňská 281/77, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 25310372, zastoupenému Mgr. Alenou Saydueva Knapovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Sukova 49/4, PSČ 602 00, o určení vlastnického práva k podílu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 129/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2023, č. j. 8 Cmo 150/2023-235, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 27. 2. 2020 se žalobkyně domáhala určení, že je ke dni 31. 1. 2020 vlastnicí podílu o velikosti 49 % ve společnosti V.L.A.C., s. r. o. (dále jen „společnost V“).

2. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. Ncp 110/2020-18, určil, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc po právní moci tohoto usnesení postoupil Krajskému soudu v Brně.

3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 50 Cm 129/2020-207, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když v pořadí první rozsudek ze dne 7. 6. 2021, č. j. 50 Cm 129/2020-62, jímž určil, že žalobkyně je vlastnicí podílu o velikosti 49 % ve společnosti V, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 8 Cmo 247/2021-108, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu první stupně potvrdil s tím, že výrok I. „správně“ zní tak, že žaloba na určení, že žalobkyně je ke dni 31. 1. 2020 vlastnicí podílu o velikosti 49 % ve společnosti V, se zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

6. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. na jí požadovaném určení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:

1. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě o určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.

2. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své právo hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.

3. Otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soud posuzuje vždy ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem vylíčeným žalobcem. Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1308/2022, a judikaturu v něm citovanou.

4. Vznikne-li mezi stranami smlouvy spor o její platnost, o to, zda na jejím základě byl převeden podíl na nabyvatele, popř. zda došlo k zániku právního vztahu touto smlouvou založeného (např. v důsledku odstoupení), a nemá- li nabyvatel k dispozici jiný právní nástroj, jak postavit najisto, že je vlastníkem převáděného podílu, svědčí mu naléhavý právnízájem na takovém určení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3765/2023).

5. V případě podílu ve společnosti s ručením omezeným, který není představován kmenovými listy (a je tak nehmotnou věcí movitou), žalobce jiný právní nástroj k ochraně svého dotčeného vlastnického práva (zpravidla) nemá. Proto mu svědčí naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem podílu; z tohoto pohledu je pak bez právního významu, že se do obchodního rejstříku nezapisuje vlastnické právo k podílu (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3301/2023).

7. Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně, domáhající se (podle vylíčení rozhodujících skutečností a formulovaného žalobního petitu) určení vlastnického práva k podílu ve společnosti V „ke dni 31. 1. 2020“, nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť určení vlastnictví zpětně k uvedenému datu není způsobilé odstranit tvrzený stav nejistoty, když nijak neřeší podstatu věci, tedy to, kdo je vlastníkem obchodního podílu v současné době, je s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu zcela souladný.

8. V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že určení vlastnického práva k žalobkyní výslovně určenému datu (předcházejícímu okamžik, kdy bylo zahájeno řízení v této věci) nemůže vytvořit pevný právní základ pro posouzení (mezi účastníky sporného) vlastnického práva k podílu ve společnosti V a odvrátit tak případné další spory mezi účastníky (minimálně by zůstala spornou otázka žalovaným namítaného vydržení podílu). Určovací žaloba, jejímž prostřednictvím se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, které neřeší otázku, kdo je vlastníkem dotčeného podílu podle stavu v době vyhlášení rozhodnutí (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.), nemůže plnit výše popsané funkce a na takovém určení žalobkyni již proto nesvědčí naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.

9. Další v dovolání uplatněná argumentace se z části míjí s důvody, na kterých odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, z části se pak týká závěrů, jež odvolací soud formuloval (nad rámec nosných důvodů svého rozhodnutí) jen jako tzv. obiter dictum (v nich se vyjadřoval k některým otázkám souvisejícím s posouzením platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti V, promlčení práva odstoupit od této smlouvy, vydržení, či zjevného zneužití práva dovolatelkou). Posouzení těchto otázek však na závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (a tedy ani na výsledek dovolacího řízení) nemůže mít žádný vliv. Důvod připustit dovolání k jejich řešení tudíž Nejvyšší soud nemá.

10. K výhradě dovolatelky, že jí nebylo soudy poskytnuto poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně otázky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, pak budiž doplněno, že odvolací soud nezamítl žalobu pro nedostatek tvrzení či pro neunesení důkazního břemene ohledně otázky existence naléhavého právního zájmu, ale proto, že dospěl k závěru, že dovolatelka na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem nemá (srov. v této souvislosti např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 419/2022). Poučení o tom, jak je třeba formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem, přesahuje meze poučovací povinnosti stanovené v § 5 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2786/2019, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tam dále označenou).

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. 6. 2024) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, jejíž výše činí (podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu) 3.100 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) v celkové výši 714 Kč, tak dovolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu (exekuce). V Brně dne 31. 8. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu