27 Cdo 2356/2022

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 27 Cdo 2356/2022-198 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J, V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému SALIMA družstvu Velim, se sídlem ve Velimi, Sokolská 24, PSČ 281 01, identifikační číslo osoby 47048361, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o zaplacení 486.958 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 205/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. 6 Cmo 120/2021-168, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu 20. 11. 2017 domáhá po žalovaném zaplacení 486.958 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o použití majetkového podílu ze dne 11. 5. 1998 (dále jen „smlouva“).

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 47 Cm 205/2017-134, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.

5. Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.

6. Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek: 1) kdy počíná běžet promlčecí doba v případě, že ve smlouvě byla dohodnuta splatnost dluhu tak, že byla ponechána na vůli věřitele, přičemž při řešení této otázky se odvolací soud dle mínění dovolatele odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu formulovaných v jeho rozsudcích ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 (dále jen „rozsudek 31 Cdo 5241/2007“), a ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2590/2009. 2) zda je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by zánik nároku na plnění důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž při řešení této otázky se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč., jakož i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013 a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020. 3) zda musí soudy v co nejširší míře ctít autonomní vůli smluvních stran a projevy vůle smluvních stran musí vykládat k okamžiku vzniku smlouvy a v souladu s logikou věci, jak ji smluvní strany při uzavření smlouvy vnímaly, přičemž při řešení této otázky se dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2779/2020. 4) zda lze v případě nepodání žaloby v objektivní promlčecí době přičítat k tíži žalobce skutečnost, že byl zastoupen advokátem, přičemž tato otázka podle mínění dovolatele nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena.

7. Bylo-li ve smlouvě sjednáno, že žalovaný bude plnit na žádost žalobce a nejdříve po uplynutí sedmi let od uzavření smlouvy, byla doba plnění podle názoru dovolatele ponechána na vůli věřitele a soud tak měl použít § 392 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jak se ostatně podává i z rozsudku 31 Cdo 5241/2007.

8. Dovolatel však při formulaci první otázky přehlíží, že závěry přijaté v rozsudku 31 Cdo 5241/2007 byl následně překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněným pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2014“), z něhož se podává, že: 1) Úprava obsažená v § 392 odst. 1 větě první obch. zák. předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím. 2) Není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku. 3) V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla podle § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v § 391 odst. 1 obch. zák. 4) Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat, pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal (dle § 340 odst. 2 obch. zák.).

9. Sluší se rovněž připomenout, že otázku promlčení nároku dovolatele Nejvyšší soud již vyřešil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3232/2018, ve kterém posuzoval skutkově totožnou věc se stejným okruhem účastníků.

10. První z dovolatelem formulovaných otázek tak odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu, od které se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

11. Při formulaci druhé dovolací otázky dovolatel vychází z toho, že jednání žalovaného, který celou dobu vyplácel úroky ze smlouvy, avšak poté, co jej dovolatel požádal o plnění, vznesl námitku promlčení, bylo v rozporu s dobrými mravy, a soud tak neměl námitce promlčení vyhovět.

12. Dovolatelem citovaná judikatura není přiléhavá. V poměrech projednávané věci nešlo o situaci, kdy by žalovaný při komunikaci s dovolatelem (nebo jeho právní předchůdkyní) jakýmkoliv způsobem ujišťoval o tom, že na dluh bude plnit. Naopak žalovaný vznášel námitku promlčení (odmítal splnit dluh) od chvíle, kdy byl dovolatelem o plnění požádán. V případě, že by si dovolatel (v té době již zastoupen advokátem) otázku promlčení posoudil správně, mohl žalobu podat před uplynutím promlčecí doby.

13. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výtka dovolatele, podle které měl soud při posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přihlédnout ke „značné komplikovanosti otázky promlčení, když samotné soudy ve skutkově totožné věci 6 Cmo 164/2017 došly k opačným závěrům“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). Otázku, kdy začíná běžet promlčecí doba dluhu, jehož „vznik“ je závislý na žádosti věřitele o plnění, Nejvyšší soud vyřešil v R 10/2014. Skutečnost, že advokát dovolatele a soudy nižších stupňů ve skutkově totožné věci toto rozhodnutí a závěry v něm formulované přehlédli, nemůže být přičítána k tíži žalovaného.

14. Ani třetí a čtvrtá z dovolatelem formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se jejich řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).

15. Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí o zamítnutí žaloby dovolatele nezaložily na otázce výkladu smlouvy, nýbrž na závěru, že nárok dovolatele na plnění ze smlouvy byl promlčen. Námitce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy pak soudy nevyhověly nikoliv proto, že dovolatel byl zastoupen advokátem, nýbrž proto, že v daném případě neshledaly žádné okolnosti, ze kterých by vyplýval úmysl žalovaného prostřednictvím námitky promlčení uškodit dovolateli.

16. V této souvislosti je nutno dodat, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

18. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 29. 7. 2022) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 10.260 Kč a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.217,60 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 12.777,60 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 10. 1. 2023 JUDr. Filip Cileček předseda senátu