27 Cdo 2915/2022

Rubrum

27 Cdo 2915/2022-220 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně IMPORTO Drive s. r. o., se sídlem v Klatovech, Puškinova 663, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 28905601, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, proti žalované WOLF Automobile GmbH, se sídlem v Lutherstadt Eisleben, Gewerbegebiet Rothenschirmbach 5, 06295, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 19066, zastoupené JUDr. Lenkou Veberovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, PSČ 301 00, o zaplacení 58.151,76 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 312/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2022, č. j. 25 Co 21/2022-177, takto:

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2022, č. j. 25 Co 21/2022-177, jakož i usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 10. 2021, č. j. 6 C 312/2020-147, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Klatovech dne 16. 12. 2020 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 58.151,76 EUR s příslušenstvím z titulu smluvních pokut za porušení povinnosti zaplatit kupní cenu za 8 automobilů.

2. Žalovaná vznesla (současně s prvním úkonem – vyjádřením k žalobě) námitku „věcné a místní nepříslušnosti Okresního soudu v Klatovech“ s tím, že příslušnost Okresního soudu v Klatovech „žalobkyně opřela o uzavřené všeobecné obchodní podmínky, nicméně tyto žalovaná nikdy nestvrdila …“.

3. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 6 C 312/2020-147, řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

4. Soud prvního stupně konstatoval, že z listin předložených žalobkyní, jimiž „má být dokládáno, že se žalovaná přihlásila do systému žalobkyně, což tato dovozuje ze získaných IP adres, … nezjistil relevantní informace, dle nichž by mohlo být najisto postaveno, že se žalovaná do systému přihlásila a měla možnost se seznámit s veškerým obsahem materiálů v tomto systému přístupných“. Ujednání o příslušnosti Okresního soudu v Klatovech není dle předložených listin „přímo součástí kupní smlouvy, jak tvrdí žalobkyně“, neboť všeobecné obchodní podmínky jsou „sepsány na zvláštních listinách“, a tedy „i pokud by soud připustil, že samotná listina objednávka/kupní smlouva byla žalované zaslána či předložena, nelze v tuto chvíli zjistit, zda k této skutečně byly připojeny i všeobecné obchodní podmínky“. V návaznosti na výše uvedené soud prvního stupně uvedl, že „nemůže v rámci posouzení otázky příslušnosti ve věci provádět rozsáhlé dokazování, které bude v podstatě rozhodující ve věci samé, tedy zda byla skutečně uzavřena předložená kupní smlouva a spolu s ní byla žalovaná seznámena se všeobecnými obchodními podmínkami, z nichž žalobkyně vychází při uplatněných nárocích“.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že „jelikož žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky byla řádně sjednána příslušnost zdejšího soudu, nezbývá než tuto posoudit dle obecných pravidel, respektive dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též „nařízení Brusel I bis“), jelikož sídlo žalované se nachází v jiném členském státě“. Mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, proto je podle soudu prvního stupně „příslušným pro rozhodování ve věci soud dle místa dodání zboží (Spolková republika Německo)“.

6. Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7. Odvolací soud se „zcela ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „žalobkyně v řízení neprokázala, že účastníci sjednali příslušnost Okresního soudu v Klatovech k projednání věci“, a je tedy „třeba příslušnost posoudit dle obecných pravidel zakotvených v nařízení Brusel I bis“.

8. Odvolací soud uzavřel, že „pro rozhodnutí v dané věci je … zásadní, zda všeobecné obchodní podmínky byly obsahem případného smluvního ujednání účastníků“. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že „tato skutečnost v řízení prokázána nebyla“. Dle odvolacího soudu „bylo-li ujednání o smluvní pokutě i o příslušnosti soudu součástí všeobecných obchodních podmínek, které byly sepsány na zvláštních listinách, nebylo doloženo, že obsah těchto listin byl žalovanou akceptován, tedy že účastníci dosáhli konsensu o soudní příslušnosti a že smluvní pokutu sjednali“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v tom, že „ve věci posouzení otázky příslušnosti nelze provádět rozsáhlé dokazování, které bude rozhodující ve věci samé“.

9. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

10. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5120/2017, když odmítl provádět rozsáhlé dokazování k prokázání skutečností jí tvrzených a současně své rozhodnutí založil na konstatování, že v řízení „neprokázala“ sjednání příslušnosti Okresního soudu v Klatovech. Podle dovolatelky tak z usnesení soudů obou stupňů „vyplývá, že se od dovolatelky očekávalo právě rozsáhlé dokazování“.

11. Dle dovolatelky odvolací soud dále nesprávně právně posoudil otázku „uzavření kupní smlouvy a vyslovení souhlasu s obchodními podmínkami při uzavírání smluv na dálku“, při jejímž řešení se měl odchýlit od rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-322/14, Jaouad El Majdoub v CarsOnTheWeb.Deutschland GmbH, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a dále otázku „určení místa plnění“, při jejímž řešení se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2842/2013.

12. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřené otázky procesního práva, zda jsou v souzené věci naplněny předpoklady pro zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

14. Podle § 103 o. s. ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

15. Ustanovení § 104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. stanoví, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

16. Podle článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.

17. Podle článku 25 odst. 2 nařízení Brusel I bis jsou písemné formě rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.

18. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce přezkumu mezinárodní příslušnosti podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis (viz článek 66 odst. 1), se podává, že: 1) Rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I. 2) Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. I když tedy platí, že v případě, kdy jsou tvrzení žalobkyně zpochybněna žalovanými, jako v posuzovaném případě, není vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, povinen provádět dokazování ve stadiu určování příslušnosti, je třeba upřesnit, že cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je nařízení Brusel I založeno, i náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu jeho funkce vyžadují, aby soud, jemuž byla věc předložena, měl možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaných. K tomu srovnej zejm. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, body 60, 63 až 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018.

19. Z judikatury dovolacího soudu se dále ke zkoumání mezinárodní příslušnosti soudu podává, že: 1) Dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé. 2) Pravomoc soudu (jeho mezinárodní příslušnost) je jednou z podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. 3) Protože při zkoumání podmínek řízení jde o postup soudu v řízení a nikoliv o zjišťování skutkového stavu věci, neprovádí se dokazování ve smyslu § 120 a násl. o. s. ř., nýbrž šetření, tedy postup méně formální, při němž se ustanovení upravující postup soudu při dokazování použijí jen přiměřeně. 4) Závěr soudu o tom, že je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, takže řízení musí být zastaveno (a o žalobou uplatněném nároku nebude tudíž rozhodnuto), musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností, z nichž takový závěr vyplývá. Pokud by tento předpoklad nebyl splněn, došlo by rozhodnutím soudu o zastavení řízení k odepření spravedlnosti (denegatio justitiae); ústavně právní rozměr takového důsledku je zřejmý. 5) Závěr o tom, že je nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů, musí vycházet ze spolehlivého skutkového základu. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4053/2015, a v něm citovanou judikaturu dovolacího soudu.

20. V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry nerespektoval, když dospěl k závěru o absenci mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Klatovech na základě toho, že dovolatelka „v řízení neprokázala“ sjednání příslušnosti Okresního soudu v Klatovech. Tento závěr přitom zjevně není závěrem založeným na výše zmíněném spolehlivém zjištění skutečností, z nichž by vyplývalo, že prorogační doložka nebyla sjednána.

21. Z výše citované judikatury jak SDEU, tak i dovolacího soudu, plyne, že ve fázi zkoumání mezinárodní příslušnosti soudu není cílem „postavit najisto“ skutečnosti relevantní jak pro rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti, tak i pro rozhodnutí ve věci samé, neboť toto bude obsahem řízení ve věci samé. Nicméně povinností soudu v této fázi řízení je vyjít ze všech relevantních informací, které má k dispozici. V dané věci této povinnosti odvolací soud nedostál.

22. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud námitkami dovolatelky uvedenými v odvolání nikterak nezabýval a omezil se na jejich pouhé konstatování. Například se nijak nevypořádal s námitkou dovolatelky stran skutečnosti, že předmětná smlouva a obchodní podmínky byly součástí jednoho „pdf souboru“, když pouze převzal závěr soudu prvního stupně, podle něhož byly všeobecné obchodní podmínky „sepsány na zvláštních listinách“. Rovněž tvrzením dovolatelky, podle něhož došlo k uzavření smlouvy (jejíž součástí byly dle tvrzení dovolatelky i obchodní podmínky) prostřednictvím jejího schválení žalovanou v systému dovolatelky (což dovolatelka doložila „printscreeny“ ze systému dovolatelky), se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nezabýval a opět, ve shodě se soudem prvního stupně, pouze uzavřel, že „nebylo doloženo, že obsah těchto listin byl žalovanou akceptován“. Přitom argumenty obsažené v odvolání mají zásadní význam pro posouzení, zda byla sjednána příslušnost Okresního soudu v Klatovech, či nikoliv.

23. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

24. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

25. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 1. 2023 JUDr. Marek Doležal předseda senátu