27 Cdo 3185/2025

Rubrum

27 Cdo 3185/2025-1911 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatelů a) B. K., a b) R. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, za účasti Heidelberg Materials CZ, a. s., se sídlem v Mokré-Horákově č. p. 359, PSČ 664 04, identifikační číslo osoby 26209578, zastoupené JUDr. Dagmar Dubeckou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o přezkoumání výše vypořádání při převzetí jmění akciové společnosti hlavním akcionářem a o zaplacení dorovnání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 48/2002, o dovolání navrhovatele b) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 7 Cmo 353/2024-1826, ve znění usnesení ze dne 9. 7. 2025, č. j. 7 Cmo 353/2024-1854, takto:

Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 7 Cmo 353/2024-1826, ve znění usnesení ze dne 9. 7. 2025, č. j. 7 Cmo 353/2024-1854, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení a) Návrh na zahájení řízení

1. Navrhovatelé a) a b) se domáhají přezkoumání výše přiměřeného vypořádání při zrušení (již zaniklé) společnosti Českomoravský cement a. s., identifikační číslo osoby 00015032 (dále jen „zaniklá společnost“), bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem Heidelberg Materials CZ, a. s. (dále jen „hlavní akcionář“) a zaplacení vypořádání. b) Řízení před soudem prvního stupně 2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2024, č. j. 28 Cm 48/2002-1744, určil, že výše přiměřeného protiplnění za jednu akcii zaniklé společnosti činí 1.373 Kč (výrok I.), uložil hlavnímu akcionáři zaplatit navrhovateli b) 86.800 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (dále jen „čtvrté rozhodnutí“).

3. V pořadí první usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, č. j. 28 Cm 48/2002-682, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 Cmo 368/2009-826, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. V pořadí druhým usnesením ze dne 18. 5. 2017, č. j. 28 Cm 48/2002-1427, Městský soud v Praze rozhodl, že se zamítá návrh navrhovatelů a) a b) na zaplacení vypořádání (výroky I. a II.), že výše přiměřeného vypořádání je 753 Kč za jednu akcii zaniklé společnosti (výrok III.) a o nákladech řízení (výroky IV. až VI.). K odvolání podanému toliko navrhovatelem b) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2020, č. j. 7 Cmo 294/2017-1516, odmítl odvolání navrhovatele b) do výroku I. a V. rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a ve výrocích II. až VI. toto rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

5. V pořadí třetím usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 28 Cm 48/2002-1615, Městský soud v Praze rozhodl, že návrh navrhovatele b) na zaplacení 314.580 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.), že částka 753 Kč za akcii zaniklé společnosti je přiměřeným vypořádáním (výrok II.) a o nákladech řízení (výroky III. až V.). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2023, č. j. 7 Cmo 53/2022-1680, k odvolání podanému toliko navrhovatelem b) odmítl odvolání do výroku IV. (první výrok), ve výrocích I., II., III. a V. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok) a nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný předseda senátu (třetí výrok).

6. Na to Městský soud v Praze rozhodl čtvrtým rozhodnutím, přičemž vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Na valné hromadě konané 31. 5. 2001 rozhodl hlavní akcionář o zrušení zaniklé společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem za vypořádání ve výši 753 Kč za jednu akcii zaniklé společnosti (dále jen „rozhodnutí valné hromady“). 2) Navrhovatel b) vlastnil 140 ks akcií zaniklé společnosti. 3) Návrh smlouvy o převzetí jmění zaniklé společnosti hlavním akcionářem byl do sbírky listin založen 14. 5. 2001.

7. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně nejprve zhodnotil jednotlivé znalecké posudky a konstatoval, že „nejkomplexnější ocenění“ je provedeno ve znaleckém posudku č. 83/95-2107, ze dne 17. 12. 2017, zpracovaném znaleckým ústavem Expert Group s. r. o., identifikační číslo osoby 28116224, protože „vychází z verifikovaného finančního plánu, z auditovaných účetních údajů, které neupravoval“. Soud proto uzavřel, že výše přiměřeného vypořádání činí 1.373 Kč za jednu akcii zaniklé společnosti. c) Odvolací řízení 8. K odvolání hlavního akcionáře Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2025, č. j. 7 Cmo 353/2024-1826, ve znění usnesení ze dne 9. 7. 2025, č. j. 7 Cmo 353/2024-1854, čtvrté rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výrocích I. a II. změnil tak, že návrh navrhovatele b) na přezkoumání výše přiměřeného vypořádání při převzetí jmění hlavním akcionářem zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).

9. Odvolací soud měl za to, že na věc dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4444/2017, a proto se zabýval tím, zda návrh navrhovatele b) může představovat zneužití práva.

10. Soud prvního stupně na jednání konaném dne 12. 5. 2021 uložil navrhovateli b) vysvětlovací povinnost ohledně skutečnosti, zda nabyl akcie zaniklé společnosti až poté, kdy bylo zveřejněno oznámení o tom, že dojde ke zrušení zaniklé společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem. Jelikož navrhovatel b) nebyl schopen doložit, kdy nabyl akcie zaniklé společnosti, odvolací soud (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010) dovodil, že v důsledku nesplnění vysvětlovací povinnosti „je třeba přijmout skutkový závěr v neprospěch navrhovatele b)“.

11. Odvolací soud proto uzavřel, že „ačkoliv navrhovatel b) je v projednávané věci formálně aktivně věcně legitimován k podání návrhu podle § 220p odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť bylo prokázáno, že po konání valné hromady byl vlastníkem 140 ks akcií zaniklé společnosti, avšak nebylo zjištěno, že akcie v konkrétním množství nabyl před tím, než se dozvěděl, že vlastnictví k akciím zaniklé společnosti obratem přejde na hlavního akcionáře i za jak vysoké protiplnění se tak stane, není osobou, k jejíž ochraně je právo domáhat se přezkoumání přiměřenosti protiplnění určeno. I v daném případě uvedené okolnosti naznačují, že jediným důvodem, proč navrhovatel b) nabyl akcie zaniklé společnosti, bylo, aby mohl následně podat návrh na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, ačkoliv jde o nástroj, který není určen k jeho ochraně. Je-li tomu tak, pak výkon tohoto práva navrhovatelem b) nese všechny znaky zneužití práva a nelze jej považovat za souladný se zásadami poctivého obchodního styku. Není proto na místě mu poskytnout ochranu.“ II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel b) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. Dovolatel je přesvědčen, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek: 1/ může soud přičíst neobjasněný (neprokázaný) skutkový stav ohledně skutečností, které mají být rozhodné pro posouzení otázky zneužití práva, v neprospěch účastníka nezatíženého důkazním břemenem? 2/ vede nesplnění vysvětlovací povinnosti bez dalšího ke skutkovému závěru v neprospěch strany nezatížené důkazním břemenem? při jejichž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, 3/ může soud uložit účastníkovi vysvětlovací povinnost směřující k zjištění skutkových okolností, které se udály před více než 20 lety, aniž by posoudil, zda účastník může příslušné informace bez jakýchkoliv obtíží uvést? 4/ může soud uložit účastníkovi vysvětlovací povinnost k zjištění skutkových okolností, které mají být zjevné? 5/ může soud odepřít ochranu výkonu práva menšinového akcionáře na přezkoumání přiměřenosti vypořádání a na dorovnání pro zneužití práva, aniž by dovodil, že jde o „zjevné“ zneužití práva? 6/ může soud aplikovat závěry judikatury vycházející z konkrétních skutkových předpokladů konkrétní věci na poměry jiné věci, jejíž skutkové okolnosti se zcela liší? 7/ požívá právní ochrany námitka zneužití práva podáním návrhu na určení přiměřeného vypořádání, kterou účastník vznese 14 let po podání tohoto návrhu? které podle mínění dovolatele v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, 8/ lze na základě pouhé vědomosti nabyvatele akcií o tom, že vlastnictví k jím nabývané akcii obratem přejde na hlavního akcionáře, i za jak vysoké protiplnění se tak stane, bez dalšího dovodit závěr o zneužití práva k podání návrhu na určení přiměřeného vypořádání? Tato otázka má být dle navrhovatele posouzena jinak, než v usnesení sp. zn. 27 Cdo 4444/2017. 9/ opomenutí důkazu, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.

14. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil rozdělení důkazního břemene k prokázání zneužití práva navrhovatelem b) spočívajícího v tom, že akcie zaniklé společnosti nabyl až poté, kdy byla zveřejněna informace, že dojde ke zrušení zaniklé společnosti bez likvidace a její jmění převezme hlavní akcionář. Nepodařilo-li se skutečnost, která má nasvědčovat zneužití práva navrhovatelem, prokázat, je to právě hlavní akcionář, kdo má nést následky neunesení důkazního břemene ohledně této skutečnosti.

15. Vysvětlovací povinnost pak odvolací soud uložil dovolateli nesprávně, když pominul, že jednou z podmínek uložení vysvětlovací povinnosti je, že účastník, kterému je vysvětlovací povinnost ukládána, může požadované informace bez obtíží podat. Odvolací soud vůbec nezohlednil, že události, ohledně kterých dovolateli vysvětlovací povinnost uložil, se odehrály před více než dvaceti lety.

16. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv aplikoval právní normu, podle níž zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, přesto k tomu, aby mohl přijmout závěr, podle kterého dovolatel „zjevně“ zneužil právo, musel dovolateli uložit vysvětlovací povinnost.

17. Odvolací soud pochybil též tím, že z nesplnění vysvětlovací povinnosti dovolatelem vyvodil tytéž důsledky, jako by dovolatele tížilo důkazní břemeno.

18. Dovolatel rovněž brojí proti tomu, že odvolací soud závěry, které Nejvyšší soud formuloval v usnesení sp. zn. 27 Cdo 4444/2017, aplikoval na zcela odlišný skutkový stav. Oproti odkazované věci totiž dovolatel nabyl mnohem větší počet akcií, přičemž se tak stalo ještě před konáním valné hromady, která rozhodla o zrušení zaniklé společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem.

19. Závěr odvolacího soudu, podle kterého pouhá vědomost nabyvatele akcií o tom, že vlastnictví k jím nabývané akcii „obratem“ přejde na hlavního akcionáře, a za jak vysoké protiplnění se tak stane, postačuje k přijetí závěru o zneužití práva k podání návrhu na určení přiměřeného vypořádání, dovolatel považuje za nesprávný. V „obchodní praxi“ je podle dovolatele běžné, že věřitel, který potřebuje likvidní prostředky, nemá zájem procházet vleklým soudním řízením a raději svou pohledávku postoupí na třetí osobu. Na takovém postupu dovolatel neshledává ničeho, co by představovalo zneužití práva.

20. V projednávané věci by nadto soudy neměly přiznat právní ochranu námitce zneužití práva, kterou hlavní akcionář vznesl čtrnáct let po podání návrhu na zahájení řízení. Je to právě naopak tato námitka, která je zneužívající.

21. A konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nijak nevypořádal s dovolatelem navrženými důkazy (pozvánkou na valnou hromadu a zápisem z valné hromady), v důsledku čehož se odchýlil od citované judikatury Ústavního soudu.

22. Hlavní akcionář ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

III. Přípustnost dovolání

23. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

24. Dovolání je přípustné pro řešení páté a osmé dovolací otázky týkajících se zneužití práva při zrušení společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a) Ke zneužití práva

25. Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

26. Podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

27. Podle § 3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.

28. V projednávané věci odvolací soud odůvodnil svůj závěr o zneužití práva dovolatelem odkazem na usnesení sp. zn. 27 Cdo 4444/2017, v němž Nejvyšší soud (toliko v rámci tzv. obiter dicta) uvedl, že: 1/ Účelem řízení vedeného o návrhu podle § 183k obch. zák. je především ochrana menšinových akcionářů, kteří jsou v důsledku realizace práva hlavního akcionáře zbavováni vlastnictví účastnických cenných papírů (zpravidla akcií), ačkoliv by jinak (nebýt postupu podle § 183i a násl. obch. zák.) ve společnosti setrvali. Právo domáhat se přezkoumání přiměřenosti protiplnění soudem má zabezpečit, aby protiplnění poskytované hlavním akcionářem vskutku odpovídalo hodnotě účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku nuceného přechodu nabude, tak, aby hodnota investice vlastněné minoritním akcionářem zůstala zachována 2/ Ačkoliv dovolatel je v projednávané věci formálně aktivně věcně legitimován k podání návrhu podle § 183k obch. zák., nelze pominout, že se akcionářem společnosti stal až poté, kdy valná hromada společnosti rozhodla o vytěsnění menšinových akcionářů (podle tvrzení hlavního akcionáře dokonce až poté, kdy byl zveřejněn zápis usnesení valné hromady o vytěsnění do obchodního rejstříku) a kdy věděl, že vlastnictví k jím nabývané akcii obratem přejde na hlavního akcionáře i za jak vysoké protiplnění se tak stane. Navíc takto pořídil toliko jedinou akcii společnosti. Není tudíž osobou, k jejíž ochraně je právo domáhat se přezkoumání přiměřenosti protiplnění určeno. 3/ Uvedené okolnosti naznačují, že jediným důvodem, proč dovolatel nabyl akcii společnosti, bylo, aby mohl následně podat návrh na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, ačkoliv jde o nástroj, který – jak vysvětleno shora – není určen k jeho ochraně. Je-li tomu tak, pak výkon tohoto práva dovolatelem nese všechny znaky zneužití práva, a jen stěží jej lze považovat za souladný se zásadami poctivého obchodního styku.

29. Právě uvedené závěry ovšem Nejvyšší soud učinil v řízení podle § 183k obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, nikoli v řízení podle § 220p obch. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008. Navíc tyto závěry uvedl toliko v rámci tzv. obiter dicta, nikoliv při vlastním věcném řešení dovoláním otevřené otázky. Především však ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 27 Cdo 4444/2017 byly dány podstatně jiné (specifické) skutkové okolnosti – tamější dovolatel nabyl až po rozhodnutí valné hromady o nuceném přechodu účastnických cenných papírů pouze jedinou akcii společnosti (a i v případě úspěchu ve věci by mu tak z přiznání protiplnění neplynul téměř žádný ekonomický užitek). Uvedené závěry se proto vztahují toliko ke specifickým skutkovým okolnostem oné konkrétní věci a ve vztahu ke skutkovým okolnostem projednávané věci nejsou přiléhavé.

30. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k použití § 3030 o. z. a ke zneužití práva se podává, že: 1/ Vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 o. z., neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z. – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sb. rozh. obč.]. 2/ Zásada „zákazu zneužití práva“ byla obsažena již v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, kde se prosazovala skrze korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019].

31. Pro obchodněprávní vztahy zásadu „zákazu zneužití práva“ vyjadřuje § 265 obch. zák., jenž odebírá právní ochranu výkonu práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. K tomu se z ustálené rozhodovací praxe podává, že: 1/ Korektiv zásadami poctivého obchodního styku je poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Ustanovení § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. 2/ Účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (rozsudky ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, či ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a usnesení ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004). 3/ Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (rozsudek ze dne ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006).

32. V projednávané věci odvolací soud nezjistil, kdy dovolatel nabyl akcie zaniklé společnosti (zda před konáním/rozhodnutím valné hromady nebo po něm), ani žádným způsobem nevysvětlil, proč by jednání dovolatele bylo (ve smyslu výše uvedených judikatorních závěrů) v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

33. Pouhá skutečnost, že akcionář nabude akcie společnosti za situace, kdy ví, že v dohledné době bude přijato rozhodnutí o zrušení společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem, sama o sobě nemůže znamenat, že podá-li akcionář návrh na přezkoumání výše vypořádání, jde o jednání rozporné se zásadami poctivého obchodního styku (o zneužití práva). Takto paušální závěr by totiž vedl k absurdnímu závěru, podle něhož kterýkoli akcionář, který nabyl akcie po rozhodnutí o zrušení společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem, se nemůže úspěšně domáhat přezkoumání výše vypořádání. Nelze přitom přehlédnout, že úprava § 220p obch. zák. výslovně přiznává právo domáhat se přezkoumání výše vypořádání i těm akcionářům, kteří hlasovali pro zrušení společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem. Za použití argumentu a maiori ad minus lze proto dovodit, že právo domáhat se přezkoumání výše vypořádání zůstane zachováno i akcionářům, kteří toliko věděli o tom, že ke zrušení společnosti bez likvidace a převzetí jejího jmění hlavním akcionářem dojde.

34. Uzavřel-li odvolací soud, že dovolatel jednal v rozporu se zásadami poctivého styku (zneužil právo) pouze proto, že (možná) v době nabytí akcií věděl o záměru hlavního akcionáře rozhodnout o zrušení zaniklé společnosti bez likvidace a převzít její jmění, není jeho právní posouzení věci správné. b) Shrnutí 35. Jelikož řešení dovoláním otevřených otázek není správné (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).

36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

37. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 9. 2026 JUDr. Filip Cileček předseda senátu