27 Cdo 3233/2025

Rubrum

27 Cdo 3233/2025-188 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně MD – Pharm, s. r. o., se sídlem v Kravařích, Ludmily Hořké 66/15, PSČ 747 21, identifikační číslo osoby 63322595, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Chrudimská 1418/2, PSČ 130 00, proti žalované HSBC Bank PLC, se sídlem v Londýně, Canary Wharf Estate, 8 Canada Square, E14 5HQ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 00014259, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, o zaplacení 146.920,12 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 148/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2025, č. j. 8 Co 164/2024-133, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.995,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 2. 8. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 146.920,12 USD s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jí žalovaná jako banka měla způsobit nesprávným postupem v rámci zpracování zahraniční platební transakce vylákané podvodně třetí osobou od žalobkyně a připsané na bankovní účet vedený u žalované ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.

2. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 6. 3. 2024, č. j. 7 C 148/2022-96, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok IV.).

3. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (první výrok), ve výroku III. jej zrušil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

5. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva týkajících se (nedostatku) mezinárodní pravomoci českých soudů, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to: 1/ posouzení místa vzniku škody podle § 87 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z. m. p. s.“), a čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a 2/ posouzení podmínky „mít majetek na území České republiky“ podle „§ 87 odst. 2 o. s. ř.“ (správně § 86 odst. 2 o. s. ř.) ve spojení s § 6 odst. 1 z. m. p. s. a čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

6. První otázkou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že za místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř., považoval pouze místo škodní události. Podle odvolacího soudu nemají české soudy pravomoc k projednání sporu, došlo-li k tvrzenému porušení povinností žalované výhradně v jejím sídle, tj. na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Naproti tomu dovolatelka je přesvědčena, že místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, je nutně i místo, kde se škoda projevila. Škoda v poměrech projednávané věci spočívá v nevrácení finančních prostředků žalovanou dovolatelce, tj. ve zmenšení majetku dovolatelky, které se naopak projevilo v jejím sídle, tj. na území České republiky.

7. Takto vymezená otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž v napadeném rozhodnutí přiléhavě a obsáhle odkázal. Dovolací argumentace je prostou polemikou se závěry ustálené rozhodovací praxe. K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3443/2016, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3946/2017, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017, ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 920/2020, ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 353/2022, ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3429/2023, či ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3523/2024.

8. Se závěrem, že místem podle § 87 písm. b) o. s. ř. je místo, kde došlo k porušení povinnosti či jiné škodné události, nikoliv také místo, kde se škoda projevila, není v rozporu ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, uveřejněné pod číslem 56/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 56/2021“), na které dovolatelka v dovolání odkazuje. Nejvyšší soud v R 56/2021 posuzoval místní příslušnost soudů podle § 87 písm. b) o. s. ř. ve specifickém sporu o zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti, přičemž dovodil, že neoprávněnost takového zásahu je dovršena až tím, že se dehonestující informace dostane k adresátům a vyvolá u nich nepříznivý vliv na osobnostní sféru poškozeného, neboť teprve tím je neoprávněný zásah dovršen. Nejvyšší soud tak i v odkazované věci považoval za skutečnost zakládající právo na náhradu újmy skutečnost, která tvrzenou újmu zapříčinila (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3523/2024).

9. Stejně tak neobstojí ani argumentace dovolatelky judikaturou Soudního dvora Evropské unie k výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Nejenže se nařízení Brusel I bis na projednávanou věc s ohledem na sídlo žalované ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska nepoužije (čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis), ale znění jeho čl. 7 odst. 2 je i odlišné od znění § 87 písm. b) o. s. ř.; výklad Soudního dvora Evropské unie proto není automaticky přenositelný na výklad § 87 písm. b) o. s. ř. K tomu viz opětovně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3523/2024.

10. Druhou dovolací otázkou dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, neshledal-li, že by žalovaná měla majetek na území České republiky ve smyslu § 86 odst. 2 o. s. ř. Podle dovolatelky je žalovaná součástí koncernové skupiny vedené mateřskou společností HSBC Holdings PLC se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Další dceřinou společností této mateřské společnosti je HSBC Continental Europe se sídlem ve Francouzské republice, která je vlastníkem odštěpného závodu HSBC Continental Europe, Czech Republic, nacházejícího se na území České republiky (dále jen „odštěpný závod“). Právě existence odštěpného závodu má představovat majetek žalované na území České republiky.

11. Závěru odvolacího soudu, podle něhož je vlastníkem majetku, resp. odštěpného závodu, na území České republiky výlučně společnost HSBC Continental Europe, nikoliv žalovaná, však nelze ničeho vytknout. Odštěpný závod není samostatným subjektem práva (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1474/2019) a vlastníkem majetku tvořícího jeho součást může být pouze jeho zřizovatel – společnost HSBC Continental Europe. Samotná skutečnost, že spolu s žalovanou jsou součástí téže koncernové struktury, neznamená, že by žalovaná měla jakoukoliv majetkovou účast na HSBC Continental Europe, potažmo přeneseně na jejím odštěpném závodu. Koncernové propojení představuje „pouze“ vztah jednotného (podnikatelského) řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 29 ICdo 14/2020), nikoliv jakékoli formy spoluvlastnictví, a nemůže samo o sobě osvědčit existenci majetku žalované na území České republiky ve smyslu § 86 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5258/2014, uveřejněné pod číslem 30/2017 Sb. rozh. obč.) a založit ve smyslu § 6 z. m. p. s. mezinárodní pravomoc českých soudů.

12. Odkazuje-li dovolatelka v dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 589/2004, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014, přehlíží, že v těchto věcech dovolací soud posuzoval situace, v nichž žalovaní přímo vlastnili buď pohledávku za dlužníkem se sídlem v České republice, nebo obchodní podíl ve společnosti se sídlem v České republice. V projednávaném sporu však dovolatelka netvrdila, že by žalovaná měla jakoukoliv přímou majetkovou účast či vazbu na společnost HSBC Continental Europe, jež majetek tvořící odštěpný závod nacházející v České republice vlastní.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu. V Brně dne 28. 7. 2026 JUDr. Filip Cileček předseda senátu