27 Cdo 3456/2019

Rubrum

27 Cdo 3456/2019-105 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně První konkursní v. o. s., se sídlem v Praze 4, Severozápadní II. 32/306, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568, jako insolvenční správkyně dlužnice E. A. S. I. East European Central s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Kodymce 1524/16, PSČ 16000, identifikační číslo osoby 27153002, zastoupené Mgr. Janem Vydrželem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, proti žalovanému T. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, o zaplacení 1.355.409 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 162/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019, č. j. 6 Cmo 2/2019-72, takto:

Výrok

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 74 Cm 162/2018-57, zastavil řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně uplatňuje vůči žalovanému – bývalému jednateli dlužnice (dále také „společnost“), nárok z bezdůvodného obohacení, když si nechával dlužnicí vyplácet finanční částky za výkon funkce jednatele, aniž by měl uzavřenu smlouvu o výkonu funkce nebo výplaty schváleny valnou hromadou dlužnice. Žalovaný, ačkoliv je stále občanem České republiky, má zde zrušen trvalý pobyt a v současné době bydlí v Rakouské republice. Žalovaný vznesl při prvním úkonu v řízení námitku nedostatku pravomoci českých soudů.

3. Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně uzavřel, že podle článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) jsou k projednání žaloby v posuzované věci příslušné soudy místa bydliště žalovaného, tedy soudy rakouské.

4. Soud vyloučil aplikaci článku 7 nařízení Brusel I bis (představující výjimku z obecné příslušnosti podle článku 4), podle kterého může být žalovaný žalován i v místě, kde vznikla škodní událost, protože žalovaný je žalován z titulu bezdůvodného obohacení, a nikoliv z titulu náhrady škody. Uzavřel, že žaloba nebyla podána z titulu porušení právní povinnosti, nýbrž z toho důvodu, že „žalovaný nakládal s prostředky společnosti (k čemuž měl z pozice statutárního orgánu v dané době oprávnění) v domnění, že zde je platný právní titul k poskytnutí plnění.“

5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů nezastavuje.

6. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož není v projednávané věci dána zvláštní příslušnost českého soudu podle článku 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech dále jen „nařízení Brusel I“ (článek 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis), podle kterého osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.

7. Odvolací soud vysvětlil, že pojem „delikt“ ve smyslu uvedeného článku nařízení Brusel I vzhledem k systematice a cílům tohoto nařízení typově odpovídá nároku na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy a „kvazideliktem“ může být nárok z bezdůvodného obohacení.

8. Odvolací soud konstatoval, že předmětný nárok je nutno posoudit jako nárok na náhradu škody proti jednateli ve smyslu § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a uzavřel že za situace, kdy žalobce využil možnost (ve smyslu článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I) uplatnit nárok na náhradu škody vůči žalovanému, jenž má bydliště na území některého členského státu (Rakouské republice), která vznikla na území České republiky, u českých soudů je závěr soudu, že není dána mezinárodní příslušnost českých soudů, nesprávný.

9. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“), maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení: 1) otázky posouzení uplatněného nároku jako nároku mimosmluvního, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Soudního dvora Evropské unie, podle které nelze z téže věci dovodit mezinárodní příslušnosti zároveň z ustanovení článku 5 odst. 1 a článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I, neboť ty se navzájem aplikačně vylučují (v jednom případě je podstatná existence smlouvy, ve druhém je podstatná její neexistence), a dále 2) otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to, zda v případě „pracovní smlouvy jednatele nebo smlouvy o výkonu funkce odkazující na pracovněprávní předpisy“ se aplikuje článek 22 nařízení Brusel I bis o výlučné příslušnosti.

10. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „zrušil“.

11. Ve vztahu k první otázce dovolatel odkazuje mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, a namítá, že nárok v projednávané věci nelze posuzovat současně jako smluvní závazek a závazek mimosmluvní. Brojí tak proti závěru odvolacího soudu (vyplývající ze závěru o aplikaci článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I) o mimosmluvním charakteru projednávaného nároku, resp. závěru o možnosti žalobce nárok uplatnit (ve smyslu citovaného článku) u českých soudů, tedy v místě, kde škodní událost vznikla.

12. Dovolatel konstatuje, že sama žalobkyně v žalobě odkazuje na mzdové listy a uzavřený pracovněprávní vztah s dovolatelem. Tato skutečnost – podle názoru dovolatele – vyplývá i z provedeného dokazování. Dovolatel má tak za to, že s ohledem na existenci smluvního závazku je vyloučena aplikace článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I, resp. článku 7 odst. 2 Brusel I bis.

13. Jde-li o druhou otázku, dovolatel se domnívá, že za situace, kdy s dlužnicí uzavřel pracovní smlouvu, je na daný smluvní vztah nutno aplikovat článek 22 nařízení Brusel I bis, tedy výlučnou příslušnost soudu státu, v němž má zaměstnanec bydliště.

14. I v případě, když by pracovní smlouva měla být posouzena ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“), jako smlouva o výkonu funkce, pro kterou si strany zvolily pracovněprávní režim, má dovolatel za to, že podřízením smlouvy o výkonu funkce pracovnímu právu si strany „zvolily i výlučnou pracovněprávní příslušnost“.

15. Žalobkyně ve vyjádření vyvrací dovolací námitky a uvádí, že v době podání žaloby měl dovolatel podle výpisu z obchodního rejstříku trvalé bydliště na adrese XY, a ve smyslu § 11 o. s. ř. tak žalobkyně podala žalobu u věcně i místně příslušného Obvodního soudu pro Prahu 6. Následnou změnu trvalého bydliště ze strany dovolatele považuje žalobkyně za obstrukční a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

16. Nejvyšší soud předesílá, že ve smyslu článku 66 odst. 1 a článku 81 nařízení Brusel I bis, s přihlédnutím k datu podání žaloby (21. 9. 2017), se v projednávané věci aplikuje nařízení Brusel I bis.

17. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení obou dovoláním otevřených otázek; není však důvodné.

18. Z článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis plyne, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

19. Podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.

20. Podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.

21. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis (článku 7 odst. 2) se podává, že: 1/ Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I je nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci 189/87, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, bod 16; nebo rozsudek ze dne 25. 11. 2011, ve věcech C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, bod 38). Uvedený pojem tedy Soudní dvůr vnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu článku 5 odst. 1“ (viz rozsudek Kalfelis, bod 18). 2/ S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že pojmu „delikt“ typově odpovídá nárok na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy. „Kvazidelikt“ se od deliktu pak odlišuje tím, že ne vždy vyžaduje protiprávní jednání na straně žalovaného. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I.

22. Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017.

23. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie k článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I/článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se podává, že: 1/ Pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I předpokládá existenci svobodně přijatého závazku jedné strany vůči druhé straně. Příslušnost soudu k rozhodování o sporech týkajících se existence smluvního závazku se určí dle tohoto ustanovení i tehdy, pokud vznik smlouvy, která dala podnět k podání žaloby, je mezi účastníky sporný. 2/ Žaloba o náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti je žalobou ze smlouvy ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I/článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis a příslušný je soud, v jehož obvodu měla být splněna ona smluvní povinnost, v důsledku jejíhož orušení vznikla žalobci škoda. 3/ Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I/článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

24. Srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/1, Česká spořitelna a. s. proti Geraldu Fichterovi, bod 46; ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-27/02, Petra Engler proti Janus Versand GmbH, bod 46; dále ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres Normandes EURL, Karsten Fräßdorf, body 22 až 27; a ze dne 10. 9. 2015, ve věci C-47/14, Holterman Ferho Exploitatie BV proti Friedrich Leopold Freiherr Spies von Büllesheim, body 53 a 54. V judikatuře Nejvyššího soudu viz usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017.

25. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že nárok uplatněný žalobou odpovídá pojmu „nárok ze smlouvy“ ve smyslu článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a nikoliv pojmu „věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu článku 7 odst. 2 tohoto nařízení (jak nárok kvalifikoval odvolací soud). Příslušný k projednání a rozhodnutí o nároku (kromě obecně příslušného soudu podle článku 4 nařízení Brusel I bis) je tak soud místa, kde měla být splněna ona smluvní povinnost (povinnost vykonávat funkci jednatele s péčí řádného hospodáře). Takovým místem je místo skutečného sídla společnosti (místo, kde, resp. odkud jednatel společnost skutečně řídil); z obsahu spisu se přitom nepodává, že by se skutečné sídlo společnosti lišilo od sídla zapsaného. Příslušným je tedy (podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis) český soud.

26. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce mohl uplatnit nárok na náhradu škody vůči žalovanému, jenž má bydliště na území některého členského státu (Rakouské republice), která vznikla na území České republiky, u českých soudů, je tudíž – ve výsledku – správný.

27. Ve vztahu k (druhé) dovolatelem předestřené otázce aplikace článku 22 nařízení Brusel I bis z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že předpokladem pracovního poměru je vztah podřízenosti mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem a existence takového vztahu musí být posouzena v rámci každého konkrétního případu. Smluvní vztah mezi členem statutárního orgánu a společností zásadně nenaplňuje znaky individuální pracovní smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis a nevztahuje se na něj jurisdikční ochrana dle článků 20 až 23 tohoto nařízení (viz např. rozsudek ze dne 11. 4. 2019, ve věci C-603/17, Peter Bosworth, Colin Hurley proti Arcadia Petroleum Limited a další; či rozsudek Holterman Ferho Exploitatie BV, body 43 až 49).

28. V poměrech projednávané věci se tak na vztah mezi žalobcem, v postavení jednatele společnosti, a společností úprava výlučné příslušnosti podle článku 22 nařízení Brusel I bis – i za existence smlouvy o výkonu funkce s odkazem na pracovněprávní předpisy – neuplatní.

29. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud v řízení neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

30. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 4. 2020 JUDr. Filip Cileček předseda senátu