27 Cdo 408/2025

Rubrum

27 Cdo 408/2025-454 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Sportovní areál Břve, s. r. o., se sídlem v Hostivicích, Hájecká 1290, PSČ 253 01, identifikační číslo osoby 26158779, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) GLORIOLA a. s., se sídlem v Praze 5, Na Popelce 215/12, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27077993, a 2) Ing. Karlu Vávrovi, oběma zastoupeným JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, o zaplacení 14.072.760,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 100/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 Cmo 84/2024-406, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení 27.464,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2024, č. j. 74 Cm 100/2019-400, podle § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 74 Cm 100/2019-374, z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

2. Přitom vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobou ze dne 25. 3. 2019 se žalobkyně zastoupená společníkem Jiřím Šmídem (dále jen „J. Š.“) domáhala po žalovaných podle § 157 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), zaplacení 14.072.760,27 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy, kterou jí měli způsobit jako vlivné osoby. 2) Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. 74 Cm 100/2019-230, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl, podala žalobkyně odvolání (dále jen „první odvolání“). 3) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, č. j. 74 Cm 100/2019-248, byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení. 4) Podáním ze dne 3. 9. 2021 (č. l. 250 spisu) sdělila žalobkyně Městskému soudu v Praze, že žalovaný 2), jako osoba oprávněná nakládat s finančními prostředky žalobkyně, odmítl soudní poplatek za řízení o prvním odvolání zaplatit, neboť k tomu žalobkyně nemá dostatek finančních prostředků. Dostatečnými finančními prostředky k úhradě soudního poplatku pak nedisponuje ani J. Š. Žalobkyně navrhla soudu prvního stupně postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. 5) Usnesením ze dne 27. 9. 2021, č. j. 74 Cm 100/2019-254, Městský soud v Praze rozhodl, že řízení o prvním odvolání se nezastavuje podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích s tím, že povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání uloží soud spolu s rozhodnutím ve věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích. 6) Poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2022, č. j. 14 Cmo 340/2021-298, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, Městský soud v Praze opětovně rozsudkem ze den 17. 5. 2023, č. j. 74 Cm 100/2019-374, žalobu zamítl (dále jen „rozhodnutí ve věci samé“). Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání (dále jen „druhé odvolání“). 7) Městský soud v Praze doplnil usnesením ze dne 25. 9. 2023, č. j. 74 Cm 100/2019-390, ve znění usnesení ze dne 13. 12. 2023, č. j. 74 Cm 100/2019-395 (dále jen „doplňující rozhodnutí“), rozhodnutí ve věci samé tak, že výrokem IV. uložil žalobkyni podle § 9 odst. 4 písm. c), odst. 6 zákona o soudních poplatcích zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 703.639 Kč za řízení o prvním odvolání. 8) Dále Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2023, č. j. 74 Cm 100/2019-392, rozhodl samosoudcem o tom, že se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 74 Cm 100/2019-387, kterým asistentka soudce vyzvala žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za řízení o druhém odvolání, mění tak, že se usnesení nevydává. 9) Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2024, č. j. 74 Cm 100/2019-397, vyzval žalobkyni k uhrazení soudního poplatku za řízení o druhém odvolání s tím, že v projednávané věci nelze aplikovat § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobkyně dosud soudní poplatek za řízení o prvním odvolání nezaplatila (dále jen „výzva“). 10) Žalobkyně až do rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o druhém odvolání soudní poplatek za řízení o druhém odvolání nezaplatila.

3. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Odvolací soud uzavřel, že usnesení soudu prvního stupně není v rozporu s § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích, neboť toto ustanovení „zcela zjevně požaduje ke své aplikaci zaplacení soudního poplatku za odvolání, nikoli jen vznik takové povinnosti“. Odvolací soud totiž neshledal žádné důvody, aby dikce tohoto ustanovení nebyla vykládána doslovně. Aby „žalobkyni povinnost k zaplacení soudního poplatku za (druhé) odvolání netížila, musela by soudní poplatek za první odvolání zaplatit, … což také soud prvního stupně žalobkyni v rámci usnesení ze dne 10. 1. 2024, č. j. 74 Cm 100/2019-397, … konkrétně vysvětlil. Dle obsahu spisu však k jeho zaplacení nedošlo, žalobkyně ostatně ani nic takového netvrdí“.

5. Odvolací soud se též zabýval námitkou žalobkyně, podle níž rozhodl-li soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 11. 2023, č. j. 74 Cm 100/2019-392, o tom, že se usnesení ze dne 23. 8. 2023, č. j. 74 Cm 100/2019-387, nevydává, je tímto usnesením vázán, a tudíž nemůže opětovně žalobkyni poplatkovou povinnost za druhé odvolání uložit. Podle odvolacího soudu je sice usnesení soudu prvního stupně č. j. 74 Cm 100/2019-392 podle § 170 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro soud závazné, týká se to však jeho výroku, nikoli odůvodnění. Protože „výrok (tohoto usnesení) spočívá v tzv. negativním měnícím výroku, jehož podstatou je rozhodnutí, že se usnesení č. j. 74 Cm 100/2019-387 nevydává, je zřejmé, že o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek nijak závazně rozhodnuto nebylo, a tudíž ani takovým rozhodnutím nemůže být soud vázán“.

6. Závěrem odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020, podle něhož není žádný důvod, pro který by měly být společnické žaloby en bloc – bez dalšího a automaticky – „osvobozovány“ od poplatkové povinnosti s tím, že povinnost zaplatit soudní poplatek bude uložena teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Žalobkyni byl tento názor podle odvolacího soudu znám, neboť byl soudem prvního stupně uveden např. v usnesení ze dne 11. 7. 2022, č. j. 74 Cm 100/2019-281.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, a to: 1) „zda je účastník povinen zaplatit soudní poplatek v případech uvedených v § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích za situace, kdy doposud stejný soudní poplatek v řízení nezaplatil z důvodu, že povinnost k zaplacení soudního poplatku mu byla soudem podle § 9 odst. 4 až 6 zákona o soudních poplatcích stanovena v rozhodnutí, kterým se řízení končí“, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a 2) „zda je soud vázán ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř. usnesením, kterým předseda senátu změnil k námitkám účastníka usnesení vydané asistentem soudce tak, že se toto usnesení nevydává“.

8. Podle dovolatelky „povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká ze zákona v důsledku učinění zpoplatněného procesního úkonu …, na základě výzvy soudu podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích anebo na základě rozhodnutí, kterým se končí řízení podle § 9 odst. 6 věta první zákona o soudních poplatcích“. Zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je však možné pouze v případě, kdy soudní poplatek nebyl zaplacen ve lhůtě stanovené výzvou.

9. V projednávané věci byla dovolatelce povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení o prvním odvolání uložena rozhodnutím ve věci samé. V takovém případě podle ní nelze zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení o druhém odvolání, neboť důsledkem takového postupu by byla dovolatelka „soudem nucena zaplatit soudní poplatek i za toto druhé odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, což je se smyslem § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích v jednoznačném rozporu“. Přitom sám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „úprava § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích je projevem zásady, že soudní poplatek za opravné prostředky platí účastník pouze jednou, i když je využije opakovaně“.

10. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu zasahuje i do jejích ústavních práv, resp. jedná se o „porušení ústavního principu rovnosti“ a „práva dovolatelky na přístup k (odvolacímu) soudu“, neboť by byla v konečném důsledku znevýhodněna oproti jiným osobám podávajícím opakovaně opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí.

11. Soud prvního stupně byl podle dovolatelky navíc vázán usnesením č. j. 74 Cm 100/2019-392, a to od okamžiku, kdy bylo doručeno dovolatelce (tj. od 9. 11. 2023). Nejde totiž o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení.

12. Odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu, dovolatelka uvádí, že usnesením č. j. 74 Cm 100/2019-392 soud prvního stupně nejen odstranil rozhodnutí asistentky soudce, kterým dovolatelku vyzvala k zaplacení soudního poplatku, „nýbrž soud prvního stupně tímto usnesením současně zaujal i právní názor, že dovolatelka není povinna tento soudní poplatek zaplatit, a že proto není možné odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za druhé odvolání dovolatelkou zastavit“.

13. Není „přípustné, aby soud prvního stupně znovu dovolatelce uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání a stanovil jí k tomu lhůtu, když již sám zmíněným dřívějším usnesením rozhodl, že dovolatelka povinnost zaplatit soudní poplatek nemá“.

14. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se řízení o druhém odvolání pro nezaplacení soudního poplatku nezastavuje.

15. Ve vyjádření k dovolání žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl.

III. Přípustnost dovolání

16. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

17. Dovolání není přípustné pro řešení druhé otázky týkající se vázanosti soudu usnesením č. j. 74 Cm 100/2019-392, neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož tímto usnesením „nebylo nijak závazně rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek“, je ve svém výsledku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

18. Z té se podává, že výzva k zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích) má povahu deklaratorního rozhodnutí, kterým nedochází ke vzniku poplatkové povinnosti, nýbrž toliko k její individualizaci. Následkem nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě stanovené výzvou je – za předpokladu řádného poučení poplatníka podle § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích – zastavení řízení; právní mocí usnesení o zastavení řízení poplatková povinnost zaniká (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). Výzva k zaplacení soudního poplatku má charakter usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, a proto proti této výzvě (byť vydané formou usnesení) není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soudu prvního stupně sice nic nebrání rozhodnout o žádosti poplatníka na zrušení výzvy k zaplacení soudního poplatku, vydá-li však takové rozhodnutí, jde opětovně o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení a proti němuž není odvolání přípustné, jelikož jeho smysl je toliko informovat účastníka o vyřízení (zamítnutí) jeho námitky. Svým závěrem není soud prvního stupně vázán, neboť v případě nezaplacení soudního poplatku musí být otázka existence poplatkové povinnosti nutně znovu nastolena a přezkoumána v rámci usnesení, jímž bude řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno podle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 870/2019). Jak plyne ze zcela jasného a v tomto směru žádné výkladové obtíže nepřipouštějícího znění § 170 odst. 2 o. s. ř., usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, není soud vázán.

19. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení dovolatelkou otevřené a Nejvyšším soudem dosud v popsaných souvislostech neřešené první otázky týkající se výkladu § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích.

IV. Důvodnost dovolání

20. Podle § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích došlo-li ke zrušení rozhodnutí o věci samé v důsledku návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru, odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost, žaloby na obnovu řízení, kasační stížnosti nebo rozhodnutím Ústavního soudu, neplatí poplatek za řízení poplatník, který ve věci již jednou poplatek zaplatil.

21. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož úprava § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích je projevem zásady, že soudní poplatek za opravné prostředky platí každý účastník pouze jednou, i když je využije opakovaně. Shodný závěr ostatně zastává též komentářová literatura (srov. Waltr, R.: Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 18-22).

22. Smyslem a účelem citované právní úpravy je tudíž zamezit tomu, aby účastník platil další soudní poplatky za každé další řízení o stejném opravném prostředku proti rozhodnutí soudu o věci samé, který již využil v minulosti a za který již jednou soudní poplatek zaplatil. Nejde-li o takový případ, nelze o aplikaci citovaného ustanovení uvažovat. Lze proto souhlasit též s dalším závěrem odvolacího soudu, podle něhož jazykový výklad citovaného ustanovení odpovídá teleologickému výkladu tohoto ustanovení.

23. V poměrech projednávané věci byla sice dovolatelce podle § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení o prvním odvolání soudním rozhodnutím, jímž se řízení končí a které je vykonatelné (k tomu srov. opět závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 870/2019), avšak v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 154 odst. 1, § 167 odst. 2, § 211 a § 243f odst. 1 o. s. ř.) tato povinnost nebyla splněna. V té době ostatně nebylo ani jisté, zda se tak v budoucnu vůbec stane. Neobstojí proto argument dovolatelky, že důsledkem postupu odvolacího soudu „by bylo to, že by dovolatelka byla soudem nucena“ zaplatit soudní poplatek za odvolací řízení dvakrát, a že by proto byla v konečném důsledku znevýhodněna oproti jiným osobám podávajícím opakovaně opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí.

24. Lze tak uzavřít, že § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích se nepoužije v případě, kdy účastníku byla podle § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích v souvislosti s podáním prvního opravného prostředku proti rozhodnutí soudu o věci samé uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení o tomto opravném prostředku, avšak tato povinnost nebyla dosud splněna.

25. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady každého ze žalovaných sestávají (podle obsahu spisu) z odměny jeho zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření k podanému dovolání) podle § 7 bodu 7., § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 22.473 Kč a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 225 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4.766,60 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak celkové náklady každého ze žalovaných činí 27.464,60 Kč. Jde-li o výpočet snížené odměny, srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, uveřejněného pod číslem 28/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu. V Brně dne 29. 6. 2026 JUDr. Marek Doležal předseda senátu