27 Cdo 4469/2018

Rubrum

27 Cdo 4469/2018-205 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce OSA – Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 63839997, proti žalované M7 Group S. A., se sídlem v Lucemburku, 2 rue Albert Borschette, L-1246, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B148073, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, PSČ 110 00, o zaplacení 15.374.502 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 150/2016, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č. j. 5 Co 19/2018-140, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Co 19/2018-150, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2018, č. j. 34 C 150/2016-24, rozhodl, že pravomoc českých soudů je dána (výrok. I.) a že se řízení nezastavuje (výrok II.).

2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 26. 4. 2018, č. j. 5 Co 19/2018-140, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Co 19/2018-150, potvrdil usnesení soudu prvního stupně „v tom správném znění, že námitka nedostatku pravomoci českých soudů, vznesená žalovanou, se zamítá“.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

4. Shodné závěry soudů obou stupňů, podle kterých je pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů dána podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Brusel I bis“), neboť odpovědnost z bezdůvodného obohacení je kvazideliktní odpovědností, jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

5. Z té se podává, že: 1/ Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), je nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, 189/87, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, odst. 16; nebo rozsudek ze dne 25. 11. 2011, C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, odst. 38). Uvedený pojem tedy Soudní dvůr vnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“ (viz rozsudek Kalfelis, odst. 18). 2/ S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že pojmu „delikt“ typově odpovídá nárok na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy. „Kvazidelikt“ se od deliktu pak odlišuje tím, že ne vždy vyžaduje protiprávní jednání na straně žalovaného. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I.

6. Srovnej za všechna rozhodnutí například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013.

7. Na těchto závěrech, které se prosadí i v poměrech nařízení Brusel I bis, přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Jak dovolací soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4100/2018, odkaz dovolatelky na stanovisko generálního advokáta Nilse Wahla k věci C-102/15 není přiléhavý, neboť Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 28. 7. 2016, C-102/2015, Gazdasági Versenyhivatal proti Siemens Aktiengesellschaft Österreich, otázkou, zda bezdůvodné obohacení odpovídá ve smyslu nařízení Brusel I bis deliktní či kvazideliktní odpovědnosti, nezabýval.

8. Dovolací soud není ani povinen (jak se dovolatelka mylně domnívá) položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda lze čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vykládat tak, „že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, … představuje ‚věc týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti‘ ve smyslu uvedeného ustanovení“. Existuje-li ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (jedná se o tzv. acte éclairé), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, C-283/81 (CILFIT), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 2. 2020 JUDr. Marek Doležal předseda senátu