27 Cdo 525/2026

Rubrum

27 Cdo 525/2026-1210 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Triangl, a. s., se sídlem v Praze 9, Beranových 65, PSČ 199 02, identifikační číslo osoby 28161050, zastoupené JUDr. Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, PSČ 397 01, proti žalovaným 1) Ing. Tomáši Černému, zastoupenému JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, a 2) Markétě Novákové, zastoupené Mgr. Martinem Danajovičem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Hartigova 857/47, PSČ 130 00, o založení ručení žalovaných a zaplacení 8.094.769,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 21/2023, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, č. j. 4 Cmo 252/2025-1171, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou se žalobkyně po žalovaných domáhala určení ručení žalovaných a zaplacení 8.094.769,46 Kč s příslušenstvím.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 76 Cm 21/2023-1025, žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl (výrok I.), určil, že druhá žalovaná ručí za dluhy dlužnice Mladá Fronta a. s., identifikační číslo osoby 49240315, uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni 8.094.769,46 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.) [dále jen „rozsudek“].

3. Druhé žalované byl rozsudek doručen 1. 7. 2025 a lhůta pro podání odvolání jí marně uplynula 16. 7. 2025. Druhá žalovaná následně 4. 9. 2025 navrhla, aby Krajský soud v Praze rozhodl tak, že doručení rozsudku, doručení předvolání Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025 a ze dne 4. 3. 2025 i doručení všech ostatních písemností doručovaných v tomto řízení je neúčinné, a dále požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku a o přiznání odkladného účinku návrhu na prominutí zmeškání lhůty.

4. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2025, č. j. 76 Cm 21/2023-1101, zamítl návrh na vyslovení neúčinnosti doručení (výrok I.), neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku (výrok II.) a nepřiznal odkladný účinek návrhu na prominutí zmeškání lhůty (výrok III.).

5. K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

6. Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

7. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, zda omluvitelným důvodem z hlediska žádosti o prominutí zmeškání lhůty k učinění procesního úkonu jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem nebo jeho zástupcem způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty), a to bez ohledu na to, jaké objektivní okolnosti provázely zmeškání lhůty a jak dlouho trvalo, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

8. Dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 63/2016“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3686/2018. Z těchto rozhodnutí podle dovolatelky plyne, že pro účely použití § 58 odst. 1 o. s. ř. je lhostejné, zda důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, byl objektivní, nebo zda jej účastník sám zavinil, důležité je toliko to, zda byl důvod pro zmeškání lhůty omluvitelný. Dovolatelka tvrdí, že od podzimu roku 2024 se u jejího syna objevily psychické obtíže, přičemž tento stav trval až do léta roku 2025, pročež se domnívá, že skutečnost, že si nepřebírala poštu a zmeškala lhůtu k podání odvolání proti rozsudku, je omluvitelná.

9. Podle obsahu dovolání dovolatelka brojí i proti výroku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž zamítl návrh na vyslovení neúčinnosti doručení. Soud prvního stupně jí totiž doručoval písemnosti do datové schránky podnikající fyzické osoby, přestože dovolatelka nebyla žalována jako podnikatelka; v případech, kdy soud doručoval do poštovní schránky dovolatelky, nebyly písemnosti řádně vyplněny, nemohla proto nastat fikce doručení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1526/2024, uveřejněné pod číslem 42/2026 Sb. rozh. obč.).

10. Argumentace dovolatelky však přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle kterého důvody, pro které dovolatelka zmeškala lhůtu, nebyly omluvitelné, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z té se podává, že omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Proto takovým důvodem nemohou být překážky trvalého charakteru, které navíc v době, kdy účastník úkon činí, trvají, takže účastníku v provedení úkonu fakticky nebrání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod číslem 99/2016 Sb. rozh. obč.).

11. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že zdravotní indispozice dítěte dovolatelky trvala již od podzimu 2024, přičemž rozsudek byl žalované doručen 1. 7. 2025 a lhůta pro podání odvolání marně uplynula 16. 7. 2025. Dospěl-li z tohoto důvodu odvolací soud k názoru, podle kterého dovolatelkou tvrzená překážka, která jí zabránila podat odvolání, měla trvalý charakter, a není proto omluvitelná, nelze jeho právnímu posouzení ve světle citované judikatury ničeho vytknout.

12. A konečně dovolání není přípustné ani v části, v níž dovolatelka brojí proti výroku, kterým soud nevyhověl návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení. Je tomu tak proto, že i otázku neúčinnosti doručení odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z té se podává, že o neúčinnosti doručení rozhoduje odesílající soud podle § 50d o. s. ř. jen pro účely řízení, které u něho (ještě) probíhá. Vydal-li rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí, je proto vyloučeno, aby odesílající soud poté posuzoval podle ustanovení § 50d o. s. ř. neúčinnost jeho doručení (viz opět R 63/2016).

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Filip Cileček předseda senátu