27 Cdo 539/2025

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 27 Cdo 539/2025-117 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce O. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 1.021.638,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 158/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 54 Co 231/2024-85, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 30. 6. 2023 se žalobce domáhá na žalované zaplacení 1.021.638,56 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z nesprávného úředního postupu.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 22 C 158/2023-45, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.

5. Učinil tak proto, že odpověď na dovolatelem předkládanou otázku hmotného práva, „zda bylo možné podřadit vybírání vkladů do komanditní společnosti od veřejnosti pod pojem kolektivní investování dle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném od 29. 5. 1992 do 27. 12. 1992 (dále též jen ‚ZISIF‘), a s tím související otázku, zda stát měl tedy povinnost dle § 37 odst. 3 ZISIF kontrolovat činnost právnických osob vykonávajících činnost, kterou byly podle tohoto zákona oprávněny vykonávat investiční společnost nebo investiční fond, avšak tyto právnické osoby neměly formu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným“, nemůže mít vliv na výsledek řízení.

6. Dovolatel totiž opomíjí skutečnost zdůrazněnou již soudem prvního stupně, že i kdyby bylo možné považovat vybírání vkladů do komanditní společnosti od veřejnosti za kolektivní investování ve smyslu shora citovaného zákona, měly podle přechodného ustanovení § 38 odst. 1 ZISIF subjekty zamýšlející podnikat v kolektivním investování ve smyslu § 2 ZISIF k dispozici šest měsíců od nabytí účinnosti zákona, aby své postavení a svou činnost uvedly do souladu s ním. Ačkoli zákon v této souvislosti zmiňuje pouze investiční společnosti, podílové fondy jimi zřízené a investiční privatizační fondy zřízené, resp. vykonávající činnost na základě povolení, podle zvláštních předpisů, nemá Nejvyšší soud žádné pochyby o tom, že se citované přechodné zákonné ustanovení vztahovalo na všechny subjekty podnikající (či zamýšlející podnikat) v oblasti kolektivního investování.

7. V době, kdy měla dovolateli vzniknout škoda (a kdy ještě neuplynula doba uvedená v § 38 odst. 1 ZISIF), proto stát nebyl povinen postupovat podle § 37 odst. 3 ZISIF.

8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Marek Doležal předseda senátu