27 Cdo 645/2021

Rubrum

27 Cdo 645/2021-208 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobců a) R. B., narozené XY, a b) M. B., narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Pernerova 697/35, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) O. Z., narozenému XY, bytem XY, a 2) J. D., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, o zaplacení 467.112,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 150/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2020, č. j. 27 Co 7/2020-185, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.294 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 6 C 150/2017-141, zamítl žalobu o zaplacení 467.112,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

2. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (první výrok), změnil ve výroku II. ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

4. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze dovolatelům přiznat žalobou uplatněnou pohledávku z důvodu promlčení, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

5. Z té se (mimo jiné) podává, že marným uplynutím desetileté lhůty určené ustanovením § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se právo na zaplacení peněžité pohledávky promlčí, a to bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku. Srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013.

6. Dovolatelé dovozují povinnost žalovaných zaplatit jim žalobou uplatněnou pohledávku z titulu ručení za závazky společnosti M. B. p. (dále jen „společnost“), majíce za to, že žalovaní způsobili svým jednáním, odporujícím požadavku péče řádného hospodáře a spočívajícím v uzavření kupní smlouvy, k němuž došlo dne 14. 6. 2006, společnosti škodu. Není pochyb o tom, že se případná pohledávka společnosti za žalovanými na náhradu tímto jednáním (údajně) způsobené škody promlčela nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy byla smlouva uzavřena (§ 393 odst. 1, § 408 odst. 1 obch. zák.). Žalovaní, kteří mají (dle tvrzení dovolatelů) ručit za závazky společnosti do výše takto způsobené škody, vznesli námitku promlčení.

7. Za této situace odpovídá závěr odvolacího soudu, podle něhož promlčecí doba marně uplynula, shora citované ustálené judikatuře Nejvyššího soudu; žalobou uplatněnou pohledávku nelze dovolatelům již z tohoto důvodu přiznat.

8. Správným a ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídajícím je také závěr odvolacího soudu (představující další důvod pro zamítnutí žaloby), podle něhož marně uplynula i subjektivní promlčecí doba ohledně pohledávky dovolatelů za společností, a to bez ohledu na to, zda se promlčení řídí obchodním zákoníkem či zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelé se totiž o tom, že jim vznikla jimi tvrzená „škoda“ (spočívající v povinnosti vrátit H. G. a T. K. plnění, jež obdrželi za převod garážového stání, které nevlastnili), museli dozvědět nejpozději z předžalobní výzvy ze dne 9. 3. 2011, a dále ze žaloby, jež jim byla doručena v lednu 2012 (k počátku a běhu subjektivní promlčecí doby srov. § 106 obč. zák. a v judikatuře za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2782/2013, a rozhodnutí v něm citovaná).

9. Lze dodat, že pohledávka dovolatelů za společností by byla promlčena i tehdy, byla-li by posuzována podle pravidel o bezdůvodném obohacení (srov. § 107 obč. zák.).

10. Nedůvodnou je taktéž námitka, podle níž „škoda mohla vzniknout dnem, kdy nabylo právní moci konstitutivní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2010, č. j. 22 C 234/2009-132, o určení velikostí spoluvlastnických podílů na budově XY. Dovolatelé totiž přehlíží, že rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k věci nemovité podle § 80 o. s. ř. má povahu deklaratorní, nikoliv konstitutivní; vlastnické právo se jím nezakládá, ale existence tohoto práva se toliko deklaruje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2088/2011).

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. 3. 2022 JUDr. Petr Šuk předseda senátu