27 Cdo 823/2018

Rubrum

27 Cdo 823/2018-612 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce D. S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, PSČ 742 21, proti žalované Agrochov Jezernice, a. s., se sídlem v Jezernici 42, PSČ 751 31, identifikační číslo osoby 65138139, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 122/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 11. 2017, č. j. 69 Co 291/2017-583, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 28. 12. 2016, č. j. 12 C 122/2007-537, určil, že D. S. (dále jen „družstvo“) je výlučným vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo evidenčního postavené na pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území a obci XY (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, č. j. 69 Co 291/2017-583, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Šlo přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu ve věci, neboť: 1) rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 6. 2008, č. j. 12 C 122/2007-116, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 12 Co 466/2008-167, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, č. j. 29 Cdo 2651/2009-215, a 2) rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 12. 2013, č. j. 12 C 122/2007-380, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2014, č. j. 12 Co 205/2014-416, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 29 Cdo 954/2015-452.

4. Žalovaná podala proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

5. Již v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014, bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

6. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3799/2017, doplnil, že skutečnost, zda nabyvatel je v dobré víře (či nikoli), je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že stav evidovaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu. Dobrá víra tu není, jestliže se nabyvatel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že zápis práva v katastru odpovídá skutečnému stavu (pro držbu obdobně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, či ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

7. Závěr odvolacího soudu (který v tomto směru „zcela odkázal“ na úvahy soudu prvního stupně) ohledně nedostatku dobré víry dovolatelky při nabývání sporných nemovitostí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k posuzování dobré víry – viz například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 318/2016, nebo ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4883/2017; k posuzování dobré víry srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2283/2009, nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3799/2017.

8. Argumentujíc tím, že dobrou víru je nutné posuzovat vždy k datu uzavření kupní smlouvy, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že dovodil nedostatek její dobré víry ze skutečností, které nastaly (teprve) poté, kdy s A. B. a P. P. uzavřela 27. 12. 2006 kupní smlouvu o převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem (dále jen „kupní smlouva“). Ve skutečnosti tomu tak ale není.

9. Dovolatelka uvádí, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o nedostatku její dobré víry s odkazem na skutečnost, že ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke sporným nemovitostem došlo v průběhu řízení vedeného v projednávané věci. Přitom však přehlíží, že uvedly-li soudy obou stupňů, že dovolatelka nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem „v době, kdy již probíhalo toto řízení“, šlo ze strany soudů pouze o nepřesné vyjádření skutkového stavu věci, jež nebylo pro právní posouzení dobré víry dovolatelky významné.

10. Vlastnické právo ke sporné nemovitosti bylo do katastru nemovitostí vloženo vskutku teprve poté, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 12 Co 466/2008-167. Soudy obou stupňů však výslovně uvedly – a vzaly v úvahu, že návrh na vklad byl podán „téhož dne“, kdy byla uzavřena kupní smlouva (tj. 27. 12. 2006), tedy před zahájením řízení vedeného v projednávané věci.

11. Shodně je tomu u námitky dovolatelky, podle které vzal odvolací soud při posouzení její dobré víry při nabývání sporných nemovitostí v úvahu, že proti P. P. bylo zahájeno trestní řízení (teprve) v srpnu 2007. Soudy obou stupňů nevycházely z toho, že proti jmenovanému bylo zahájeno trestní řízení, nýbrž ze skutečnosti, že P. P. byl v říjnu 2006 odvolán z funkce předsedy představenstva družstva. Přitom bylo členskou schůzí již tehdy projednáno podání trestního oznámení, což muselo být dovolatelce (podle závěrů soudů obou stupňů) známo.

12. A konečně, zpochybňuje-li dovolatelka své majetkové a personální propojení s družstvem, které bylo podle závěrů soudů obou stupňů realizováno prostřednictvím společnosti Hranicko a. s., tvrdíc, že v době uzavření smlouvy nebyla ani ona, ani družstvo 100% akcionářem společnosti Hranicko a. s., přehlíží, že na řešení této otázky svá rozhodnutí soudy obou stupňů nezaložily. Soudy nevycházely z předpokladu, že je pro závěr o nedostatku dobré víry dovolatelky nezbytné, aby byla 100% akcionářem společnosti Hranicko a. s. Závěry soudů obou stupňů jsou vybudovány na zjištění personálního propojení všech tří subjektů (dovolatelky, družstva a společnosti Hranicko a. s.), které je pouhým „nepřímým odrazem“ majetkové účasti dovolatelky a družstva na společnosti Hranicko a. s. (odrazem realizace práv akcionářů jako společníků podílet se na řízení společnosti).

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 6. 2019 JUDr. Filip Cileček předseda senátu