27 Cdo 898/2025

Rubrum

27 Cdo 898/2025-182 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala ve věci projednání pozůstalosti po A. J., zemřelé 12. 2. 2023, za účasti 1) pozůstalé dcery A. F., a 2) pozůstalého syna D. J., obou zastoupených JUDr. Miluší Drápalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bezručova 81/17, PSČ 602 00, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 319/2023, o dovolání účastníků 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2024, č. j. 20 Co 483/2024-158, takto:

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2024, č. j. 20 Co 483/2024-158, se mění takto: Usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 5. 2024, č. j. 21 D 319/2023-128, se mění tak, že se řízení nezastavuje.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Podáním doručeným Okresnímu soudu Brno-venkov dne 22. 3. 2024 se pozůstalí domáhají dodatečného projednání pozůstalosti po zůstavitelce, a to spoluvlastnických podílů (v návrhu blíže specifikovaných) na nemovitých věcech nacházejících se na území Slovenské republiky. Řízení o pozůstalosti bylo zahájeno usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 4. 2024, č. j. 21 D 319/2023-126. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byl pověřen JUDr. Ing. Jiří Lorenčík, notář v Brně.

2. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 10. 5. 2024, č. j. 21 D 319/2023-128, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti státu uhradit JUDr. Ing. Jiřímu Lorenčíkovi (ve výroku blíže specifikovanou) odměnu a náhradu hotových výdajů (výrok II.).

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož „uvedené nemovité věci nacházející se na území Slovenské republiky nemohou být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti po zůstavitelce, neboť Slovenská republika nepřiznává právní následky rozhodnutím českých soudů, kterými by došlo k vypořádání nemovitostí nacházejících se na území Slovenské republiky, a tudíž daná věc nespadá do pravomoci českých soudů“.

4. Dále soud uvedl, že „Česká republika není smluvní stranou žádné mezinárodní smlouvy, která by upravovala pravomoc k projednání dědictví s cizím prvkem, když i smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, publikovaná ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb. (dále též jen ‚smlouva o právní pomoci‘), … neobsahuje žádná zvláštní ustanovení o dědictví a o dědickém řízení, a tuto problematiku neupravuje ani žádný z právních předpisů Evropských společenství“.

5. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno ohledně majetku „nacházejícího se na území jiného státu, a také, že již bylo rozhodnuto, kdo je dědicem“, přičemž v původním dědickém řízení nebyla uplatněna výhrada soupisu, není podle soudu prvního stupně dán důvod pro dodatečné projednání pozůstalosti po zůstavitelce. „Soud má tedy za to, že je zde překážka věci již pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen ‚o. s. ř.‘).“ Protože nejsou splněny podmínky pro vedení řízení, soud podle § 16 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, řízení zastavil.

6. Krajský soud v Brně k odvolání pozůstalých v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v I. výroku (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a o vrácení soudního poplatku za odvolání (třetí výrok).

7. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že „v projednávané věci není dána pravomoc českého soudu k dodatečnému projednání pozůstalosti po zůstavitelce“.

8. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 282/2015, odvolací soud uzavřel, že jsou-li předmětem dědictví nemovitosti ležící na území Slovenské republiky, je dána „výlučná pravomoc slovenského soudu k projednání (dodatečné) pozůstalosti… Tato výlučná pravomoc slovenského soudu má za následek, že na základě článku 23 písm. d) smlouvy o právní pomoci by rozhodnutí českého soudu ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky nebylo ve Slovenské republice uznáno ani vykonáno… Z uvedeného plyne, že nemovitosti je nutné projednat soudem příslušným podle místa nemovitosti (forum rei sitae)“. Proto je podle odvolacího soudu „nezbytné dodatečné řízení o pozůstalosti po zůstavitelce ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti usnesení odvolacího soudu podali pozůstalí dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., majíce za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky procesního práva, a to zda jsou české soudy příslušné podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, ze dne 4. 7. 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále též jen „nařízení“), k projednání pozůstalosti spočívající v nemovitostech nacházejících se na území Slovenské republiky.

10. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který se podle nich opírá pouze o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 282/2015, vycházející „z právního stavu před platností nařízení“. Podle dovolatelů měly soudy postupovat podle článku 4 nařízení, který stanoví, že o dědictví jako o celku jsou příslušné rozhodovat soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti.

11. Vzhledem k tomu, že v době úmrtí měla zůstavitelka obvyklý pobyt na území České republiky, zakládá podle dovolatelů nařízení „příslušnost soudů České republiky k projednání majetku zůstavitelky, včetně nemovitostí nacházejících se v jiném členském státě Evropské Unie“, konkrétně ve Slovenské republice.

12. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Přípustnost dovolání

13. Dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými, splňujícími podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolateli otevřené otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na skutečnost, že zůstavitelka zemřela po 16. 8. 2015, se na určení mezinárodní příslušnosti soudů použije podle svého článku 83 odst. 1 nařízení, jež je v České republice přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, majícím přednost před použitím národního (českého) práva (článek 84 nařízení).

16. Podle bodu 7 odůvodnění nařízení je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. V evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena.

17. Podle bodu 8 odůvodnění nařízení by nařízení mělo za účelem dosažení uvedených cílů shromáždit pravidla o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání – nebo případně přijímání –, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů a o vytvoření evropského dědického osvědčení.

18. Podle bodu 23 odůvodnění nařízení s ohledem na rostoucí mobilitu občanů a za účelem zajištění řádného výkonu spravedlnosti v rámci Unie, jakož i zajištění toho, aby existovala skutečná vazba mezi danou dědickou věcí a členským státem, kde je příslušnost vykonávána, by mělo toto nařízení stanovit, že obecným hraničním určovatelem pro účely určení příslušnosti i rozhodného práva by měl být obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. Při určování místa obvyklého pobytu by měl orgán, který vede dědické řízení, provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu. Takto určené místo obvyklého pobytu by mělo vykazovat úzký a trvalý vztah k dotčenému státu, přičemž je nutné vzít v potaz konkrétní cíle tohoto nařízení.

19. Podle bodu 27 odůvodnění nařízení pravidla tohoto nařízení jsou navržena tak, aby zajistila, že orgán projednávající dědictví bude ve většině případů používat své vlastní právo. Toto nařízení proto stanoví řadu mechanismů, jež se uplatní za předpokladu, že zůstavitel zvolil jako právo rozhodné pro dědění svého majetku právo členského státu, jehož byl státním příslušníkem.

20. Podle bodu 34 odůvodnění nařízení v zájmu hladkého fungování spravedlnosti by v různých členských státech neměla být vydávána vzájemně neslučitelná rozhodnutí. Za tímto účelem by toho nařízení mělo stanovit obecná procesní pravidla podobná těm, jež jsou obsažena v jiných nástrojích Unie v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech.

21. Podle bodu 59 odůvodnění s ohledem na obecný cíl tohoto nařízení, kterým je vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech v oblasti dědění, bez ohledu na to, zda byla tato rozhodnutí vydána ve sporných nebo nesporných řízeních, by toto nařízení mělo stanovit pravidla pro uznávání, vykonatelnost a výkon rozhodnutí podobná těm, jež jsou obsažena v jiných unijních předpisech pro oblast justiční spolupráce v občanských věcech.

22. Podle článku 4 nařízení soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, jsou příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku.

23. Z rozsudku Soudního dvora Evropské Unie (dále též jen „Soudní dvůr“) ze dne 21. 6. 2018, C-20/17, Oberle, se k výkladu článku 4 nařízení podává, že: 1) Ačkoli nic nenaznačuje, že je uplatnění obecného pravidla příslušnosti stanoveného článkem 4 nařízení vázáno na podmínku existence dědictví v několika členských státech, nic to nemění na tom, že toto pravidlo se zakládá na existenci dědictví s přeshraničním dopadem. 2) Mimo to z nadpisu článku 4 nařízení plyne, že toto ustanovení upravuje určování obecné příslušnosti soudů členských států, zatímco rozdělení příslušnosti na vnitrostátní úrovni se určuje na základě vnitrostátních pravidel v souladu s článkem 2 nařízení. 3) Ze znění článku 4 nařízení plyne, že v něm stanovené pravidlo obecné příslušnosti se týká „dědictví jako celku“, což naznačuje, jak uvedl generální advokát v bodě 67 stanoviska, že se v zásadě vztahuje na všechna dědická řízení odehrávající se před soudy členských států. 4) Článek 21 odst. 1 nařízení obsahující obecné pravidlo týkající se rozhodného práva, jakož i článek 4 nařízení týkající se obecné příslušnosti soudů členských států, shodně odkazují na kritérium obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti. 5) Použití vnitrostátního práva za účelem určení obecné příslušnosti soudů členských států pro vydávání vnitrostátních dědických osvědčení by přitom bylo v rozporu s cílem uvedeným v bodě 27 odůvodnění nařízení, kterým je zajistit soudržnost mezi ustanoveními týkajícími se příslušnosti a ustanoveními týkajícími se práva rozhodného v této oblasti. 6) Mimo to na základě obecného cíle uvedeného nařízení stanoveného v bodě 59 jeho odůvodnění, kterým je vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech v oblasti dědění, bod 34 nařízení zdůrazňuje, že posledně uvedené má předcházet vydávání vzájemně neslučitelných rozhodnutí ve členských státech. 7) Tento cíl vychází ze zásady jednoty pozůstalosti, vyjádřené zejména v článku 23 odst. 1 nařízení, který uvádí, že právem určeným podle daného nařízení se „řídí dědictví jako celek“. 8) Na uvedené zásadě jednoty pozůstalosti se zakládá rovněž pravidlo zavedené v článku 4 nařízení v rozsahu, v němž i daný článek stanoví, že dané pravidlo určuje příslušnost soudů členských rozhodovat „o dědictví jako o celku“. 9) Jak připomněl generální advokát v bodech 109 a 110 stanoviska, Soudní dvůr již rozhodl, že výklad ustanovení nařízení vedoucí ke štěpení dědictví je neslučitelný s cíli uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 10. 2017, C-218/16, Kubicka, bod 57). Jedním z daných cílů totiž je zavedení jednotného režimu použitelného na dědictví s přeshraničním dopadem, jehož dosažení předpokládá harmonizaci pravidel týkajících se mezinárodní příslušnosti soudů členských států v rámci sporných i nesporných řízení. 10) Výklad článku 4 nařízení, podle kterého uvedené ustanovení určuje mezinárodní příslušnost soudů členských států ohledně řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení, směřuje v zájmu řádného výkonu spravedlnosti v rámci Unie k dosažení daného cíle, neboť omezuje riziko souběžných řízení před soudy různých členských států a z toho plynoucích možných rozporů. 11) Naopak dosažení cílů sledovaných nařízením by bylo ohroženo, pokud by v situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, ustanovení kapitoly II nařízení, a zejména jeho článku 4, měla být vykládána v tom smyslu, že neurčují mezinárodní příslušnost soudů členských států týkající se řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení. 12) Z výše uvedeného plyne, že článek 4 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, která stanoví, že ačkoli zůstavitel neměl v době smrti obvyklý pobyt v uvedeném státě, jeho soudy zůstávají příslušné pro vydání vnitrostátního dědického osvědčení v rámci dědictví s přeshraničním dopadem, pokud se pozůstalost nachází na území daného členského státu nebo pokud zůstavitel měl jeho státní příslušnost.

24. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že má-li být dědictví podle článku 4 nařízení projednáno jako celek a příslušnost soudů je určena podle obvyklého pobytu zůstavitelky v době smrti, je (též) k projednání části pozůstalosti nacházející se na území Slovenské republiky příslušný Okresní soud Brno-venkov, v jehož obvodu měla zůstavitelka v době smrti obvyklý pobyt.

25. Vycházel-li odvolací soud ze závěru usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 282/2015 přijatého v poměrech před účinností nařízení, a uzavřel-li proto, že k dodatečnému projednání pozůstalosti je dána „výlučná pravomoc slovenského soudu“, je jeho závěr nesprávný.

26. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci není při aplikaci unijního práva povinen pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, neboť existuje-li ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (jde o tzv. acte éclairé), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, C-283/81, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017).

27. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené proto uzavírá, že řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 8. 2026 JUDr. Marek Doležal předseda senátu