27 Cdo 984/2025

Rubrum

27 Cdo 984/2025-166 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 69326681, jako insolvenčního správce dlužnice Premium Fashion Brands CS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 03991342, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 461/17, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) LIME Concept s. r. o., se sídlem v Praze 8, Světova 523/1, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 07007051, 2) FPD CORPORATION CZ a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 850/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27643549, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, a 3) Tomáši Šupovi, o zaplacení 48.120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 227/2021, o dovolání žalované 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, č. j. 14 Cmo 142/2023-146, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 29. 6. 2021 se žalobce domáhá na žalovaných zaplacení 48.120.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měli dlužnici společným jednáním způsobit jako vlivné osoby podle § 71 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2021, č. j. Ncp 656/2021-34, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 72 Cm 227/2021-95, zamítl „návrh, aby soud připustil, aby na místo žalobce vstoupila do řízení společnost Stebbins a. s., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 04194543“ (dále též jen „společnost“).

4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že na místo dosavadního žalobce do řízení vstupuje společnost jako nabyvatelka práva.

5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

6. Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byly splněny předpoklady pro vyhovění návrhu podle § 107a o. s. ř., neboť nelze dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu citovanou již v předchozím kasačním rozhodnutí.

7. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k § 107a o. s. ř. se podává, že: 1) Soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. 2) Takový postup by byl namístě například tehdy, je-li možné dovodit (podle toho, co v řízení vyšlo najevo), že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. 3) Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení, délka a složitost soudního sporu nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt, nemajetnost procesního nástupce známá z dotčeného či jiných řízení, příp. sídlo procesního nástupce ve vzdálených zemích. Přihlédnout lze také k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem (odročeného) jednání či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka. 4) K možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů přitom nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. 5) Zneužití procesního práva může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení, a že procesní obstrukce jsou zneužitím procesních práv (negují efektivní působení práva) a nepožívají žádnou právní ochranu. 6) Výše popsaný postup soudu (odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř.) přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy. K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2163/2018, ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 653/2020, ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 708/2020, ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1997/2020, ze dne 1. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2643/2021, ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3157/2023, ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1826/2022, ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1314/2023, ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1461/2022, či ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2053/2023, a v nich citovanou judikaturu.

8. V ústavní rovině přijal obdobné závěry také Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy.

9. Odvolací soud citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i jeho závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním rozhodnutí (usnesení ze dne 31. 7. 2024, č. j. 27 Cdo 239/2024-139), respektoval.

10. Odvolací soud se nespokojil s tím, že jsou formálně doloženy předpoklady pro vyhovění žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř., a k námitce dovolatelky se detailně zabýval tím, zda návrh původního žalobce podle § 107a o. s. ř. není zneužitím procesní úpravy, a zda proto neměl být zamítnut (s odkazem na § 2 o. s. ř.). Přitom vzal do úvahy všechny okolnosti, které vzešly v dosavadním průběhu řízení najevo, zejména přihlédl k postupu dosavadního žalobce (insolvenčního správce) v řízení, k možnostem, které se mu nabízejí při nakládání s žalovanou pohledávkou v rámci jeho povinností vyplývajících z insolvenčního zákona, hodnotil bonitu společnosti jako nabyvatele pohledávky a vypořádal se i s dalšími námitkami dovolatelky [poukazujícími na časovou souvislost mezi podáním žaloby, postoupením pohledávky a návrhem podle § 107a o. s. ř. či na (ne)splnění poplatkové povinnosti za žalobu].

11. Dovolatelka ostatně ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že žalobce by byl schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení dovolatelce ve vyšší míře než společnost, tj. že se její postavení v tomto ohledu v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu zhorší.

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

13. Budiž pro úplnost dodáno, že Nejvyšší soud [v intencích § 252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] v hlavičce rozhodnutí promítl dopady prohlášení konkursu na majetek žalovaného 3), tj. zánik plné moci udělené žalovaným 3) pro zastupování v řízení advokátu JUDr. Josefu Monsportovi. Tato skutečnost neměla vliv na pokračování v dovolacím řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 8. 2026 JUDr. Marek Doležal předseda senátu