27 ICdo 6/2025

Rubrum

MSPH 60 INS 612/2021 160 ICm 439/2023 27 ICdo 6/2025-161 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Mgr. Petra Brože, se sídlem v Praze 4, U Zátiší 545/3, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 71471766, jako insolvenčního správce dlužnice PRAGUE DESIGN INTERIER s. r. o., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) D. E. a 2) T. A., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Satke, advokátem, se sídlem v Praze 2, Myslíkova 284/32, PSČ 120 00, o doplnění pasiv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm 439/2023 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice PRAGUE DESIGN INTERIER s. r. o., se sídlem v Praze 10, Chudenická 1057/34, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 48113026, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 612/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 160 ICm 439/2023, 101 VSPH 480/2024-105 (MSPH 60 INS 612/2021), takto:

Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 16 ICm 439/2023, 101 VSPH 480/2024-105 (MSPH 60 INS 612/2021), jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. MSPH 160 ICm 439/2023-84 (MSPH 60 INS 612/2021), se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 160 ICm 439/2023-84, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal rozhodnutí, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně poskytnout do majetkové podstaty PRAGUE DESIGN INTERIER s. r. o. (dále též jen „dlužnice“) 14.090.678,55 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

2. Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalovaní byli jednateli a současně společníky dlužnice v období od 30. 1. 2014 do 18. 6. 2020. 2) Dne 18. 1. 2021 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení dlužnice pod sp. zn. MSPH 60 INS 612/2021. 3) Usnesením ze dne 16. 3. 2021, č. j. MSPH 60 INS 612/2021-A-16, které nabylo právní moci dne 14. 4. 2021, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a na její majetek prohlásil konkurs. 4) Žalobce se domáhá po žalovaných poskytnutí plnění do majetkové podstaty dlužnice ve výši rozdílu mezi souhrnem dluhů (přihlášených pohledávek) a hodnotou majetkové podstaty, která je nulová, podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném od 1. 1. 2021 (dále též jen „z. o. k.“). 5) Podle žalobních tvrzení činí souhrn přihlášených pohledávek 14.090.678,55 Kč. 6) V období od 16. 1. 2018 do 5. 6. 2019 měla dlužnice odeslat na účet Bezedné misky s. r. o., identifikační číslo osoby 01915398, jejímiž jednateli a společníky byli žalovaní, celkem 4.460.000 Kč, čímž měli žalovaní porušit povinnost péče řádného hospodáře a přispět k úpadku dlužnice. 7) V období od 25. 4. 2019 do 25. 5. 2020 měla dlužnice odeslat žalovanému 1) celkem 207.592 Kč (14.828 Kč za měsíc jako „nájem D. E.“) a žalovanému 2) celkem 389.872 Kč (27.848 Kč za měsíc jako „nájem T. A.“). Platby nesouvisely s podnikáním dlužnice, byly poukazovány „ve prospěch osobních závazků žalovaných“, žalovaní jejich realizací porušili povinnost péče řádného hospodáře a přispěli k úpadku dlužnice. 8) V období od roku 2015 do 18. 6. 2020 měla dlužnice provést platby „v restauracích, golfy, ubytování, letenky, členské příspěvky ve fitness centru apod.“ ve výši celkem 4.570.501,57 Kč. Platby nesouvisely s podnikáním dlužnice, žalovaní jejich realizací porušili povinnost péče řádného hospodáře a přispěli k úpadku dlužnice.

3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že „ústavně konformním výkladem respektujícím zákaz retroaktivity a zákaz denegatio iustitiae lze dospět k tomu, že § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. lze využít jen tehdy, přispěl-li člen statutárního orgánu obchodní korporace k jejímu úpadku porušením právních povinností po 1. 1. 2021“. V opačném případě je nutné využít § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, bez ohledu na datum zahájení insolvenčního řízení, v jehož rámci má být příslušná incidenční žaloba projednána. Přechodné ustanovení v čl. II bodu 7 zákona č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony (dále též jen „novela“), „upravuje postup soudu v insolvenčních řízeních zahájených před 1. 1. 2021, čímž se vyčerpává smysl jeho existence. Nelze z něj dovozovat, že by soudu zakazovalo v insolvenčních řízeních zahájených po 1. 1. 2021 využívat § 68 z. o. k. (resp. § 62 z. o. k.), ve znění účinném do 31. 12. 2020“.

4. Žalobcem tvrzený skutkový základ jím žalovaného nároku odpovídá skutkové podstatě § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. Žalované jednání však nelze subsumovat pod citované ustanovení, neboť to bylo vtěleno do zákona o obchodních korporacích novelou s účinností od 1. 1. 2021 a žalovaní se měli jednání dopustit jako jednatelé dlužnice před uvedeným datem. Opačný postup by podle insolvenčního soudu prolomil ústavní zákaz zpětné účinnosti právních norem (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01).

5. Žalovaní nemohli znát právní úpravu zakládající jejich odpovědnost, neboť tato úprava v době, kdy jednali, nebyla v účinnosti (ani v platnosti). Znění § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. neodpovídá obsahově úpravě obsažené v § 68 odst. 1 z. o. k. ve znění účinném do 31. 12. 2020. „Novelizovaná úprava“ je podle insolvenčního soudu „jiná, pro žalované přísnější, jelikož mimo jiné (i) opouští princip ručení a nahrazuje ho ‚přímou‘ povinností statutárního orgánu vydat dlužníku pasiva či (ii) rozšiřuje způsob spáchání jednání, jež lze od 1. 1. 2021 žalovat dle § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k.“

6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce ve výroku označeným rozsudkem rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „byť bylo insolvenční řízení dlužnice zahájeno dne 18. 1. 2021 (tedy za účinnosti novely) a rovněž byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs, nebyl naplněn hmotněprávní předpoklad pro založení odpovědnosti žalovaných, tedy že přispěli porušením svých povinností členů statutárního orgánu k úpadku dlužnice (řešenému konkursem) až po 1. 1. 2021“. Nebyli-li žalovaní po tomto datu jednateli dlužnice, nemohli své povinnosti vyplývající z výkonu funkce člena statutárního orgánu porušit a tím přispět k úpadku dlužnice.

8. Odkazuje na výklad o nepravé zpětné účinnosti přijatý Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 24. 2. 2021, sen. zn. 29 NSČR 38/2020, uveřejněném pod číslem 88/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 88/2021“), má odvolací soud za to, že žalobcem tvrzený skutek nelze subsumovat pod § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k., neboť toto ustanovení bylo inkorporováno do zákona o obchodních korporacích novelou účinnou od 1. 1. 2021, kterou byla mimo jiné změněna odpovědnost členů statutárních orgánů korporací v úpadku. Novela významně mění úpravu důsledků, jež mohou postihnout členy statutárních orgánů v případě úpadku obchodní korporace a zavádí v § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. žalobu na doplnění pasiv, jež nahrazuje dosavadní ručení podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, a „současně přesunuje (z § 62 z. o. k. ve znění účinném do 31. 12. 2020) a částečně mění úpravu povinnosti člena statutárního orgánu vydat prospěch z výkonu funkce [§ 66 odst. 1 písm. a) z. o. k.]“.

9. Nedostatkem právní úpravy zákona o obchodních korporacích účinného do 31. 12. 2020 byla podle odvolacího soudu její roztříštěnost do více řízení, přičemž v každém z nich soud znovu a zvlášť posuzoval, zda dotčený člen statutárního orgánu porušil své povinnosti při výkonu funkce a zda to bylo jednou z příčin úpadku obchodní korporace (§ 62, § 63, § 64 a § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020). Úmyslem zákonodárce výslovně deklarovaným i v důvodové zprávě k návrhu novely bylo proto zavést jediné řízení podle § 66 z. o. k., v němž soud vyřeší otázku, zda člen statutárního orgánu porušil své povinnosti a toto porušení přispělo k úpadku obchodní korporace. Cílem uvedeného řízení bylo zjednodušit a zefektivnit stávající řešení.

10. Protože žalobce „žalobní skutek vymezil jednoznačně jako nárok dle § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k., jenž (jak výše uvedeno) nelze z hlediska časové působnosti zákona použít, odvolací námitky žalobce nebyly schopny zvrátit zcela správné skutkové i právní závěry insolvenčního soudu“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které „nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, zejména z důvodu, že se týkají relativně nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2021“.

12. Jedná se o otázky, zda: 1) „může být § 66 odst. 1 z. o. k. (ve znění účinném od 1. 1. 2021) aplikován na jednání člena statutárního orgánu obchodní korporace, k němuž došlo před účinností tohoto ustanovení, pokud se jeho důsledky (úpadek a insolvenční řízení) projevily, resp. vznik jeho odpovědnosti za tato minulá porušení nastal až po jeho účinnosti, a to rozhodnutím insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku insolvenčního dlužníka“, 2) „je přípustné nepoužít žádný právní institut pro postih v rámci odpovědnosti člena statutárního orgánu za kvalifikované porušení jeho povinností vedoucích k úpadku obchodní korporace (zde konkrétně za porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, která existovala v právní úpravě již před 1. 1. 2021) v případech, kdy přechodná ustanovení novely vylučují použití staré (již neúčinné) právní úpravy a nová právní úprava by při správnosti závěru o nepřípustné pravé retroaktivitě nebyla aplikovatelná na minulá jednání, přestože by jejich následek a s ním i vznik odpovědnosti nastaly až za účinnosti nové právní úpravy“, a 3) „má být při posuzování přípustnosti retroaktivity nového zákona (zde § 66 z. o. k.), a to nikoli na jednání, ale pouze na jeho důsledky, zohledněn zájem na ochraně majetkových práv osob (dlužníka a věřitelů) a proporcionalita tohoto zásahu ve vztahu k ochraně právní jistoty a legitimního očekávání takto případně postiženého člena statutárního orgánu obchodní korporace“.

13. Dovolatel se shoduje s odvolacím soudem v tom, že zákonnou možnost postihu člena statutárního orgánu za porušení povinnosti ručením podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, nahradila novela jinou zákonnou možností postihu za obsahově stejné deliktní jednání týchž osob, a to zavedením institutu žaloby na doplnění pasiv podle § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. Podle dovolatele přichází v úvahu možnost aplikace jedné či druhé z těchto právních úprav časově na sebe navazujících. Při vyloučení obou těchto možností by bylo nutné vycházet z obecných principů spravedlnosti a proporcionality, včetně možnosti uplatnění obecné odpovědnosti za porušení povinnosti. Podle dovolatele se jednání žalovaných mající za následek přispění/neodvracení úpadku bude řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2020, podle které bylo toto jednání stejně protiprávní, ale právní důsledky, které nastaly až po účinnosti novely, se již budou řídit právní úpravou účinnou od 1. 1. 2021.

14. Při uplatnění jazykového výkladu přechodného ustanovení v čl. II bodu 7 novely podle dovolatele nic nebrání použití § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. pro insolvenční řízení zahájená po 1. 1. 2021, neboť se jedná o účinné a platné znění zákona, jehož použití (časovou působnost) přechodná ustanovení nevylučují. Odvolací soud jde nad rámec jazykového výkladu, když tvrdí, že je nutné použít právní úpravu účinnou do 31. 12. 2020 (§ 68 z. o. k.) i v řízeních zahájených po 1. 1. 2021, pokud jednání probíhalo před tímto datem. Jazykové znění ani logický výklad přechodného ustanovení však tento závěr odvolacího soudu nepodporují.

15. Logickým výkladem přechodného ustanovení lze podle dovolatele dovodit, že řeší výslovně jen insolvenční řízení zahájená před 1. 1. 2021. Zákonodárce předpokládal, že řízení zahájená po tomto datu budou posuzována podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2021. Závěr odvolacího soudu, že § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, se použije bez ohledu na datum zahájení insolvenčního řízení, je nelogický, neboť „odporuje logickému rozlišení časové působnosti podle data zahájení řízení, kterou zákonodárce nepochybně zvolil“.

16. Insolvenční řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2021, neuplatní se tedy přechodné ustanovení v čl. II bod 7 novely a není možná aplikace právní úpravy účinné do 31. 12. 2020, tedy postih z titulu ručení podle § 68 z. o. k. Za stavu, kdy by nebylo možné aplikovat ani právní úpravu účinnou od 1. 1. 2021, nastala by situace ústavně nepřípustného odepření práva na soudní ochranu, v níž by věřitelé ani insolvenční správce neměli žádný účinný nástroj jak vymáhat nároky z titulu odpovědnosti bývalých členů statutárního orgánu za jejich jednání vedoucí k úpadku obchodní korporace. Takový výsledek zákonodárce nezamýšlel. Naopak zákonodárce protiprávní jednání členů statutárního orgánu dlužnice chtěl postihovat kontinuálně, jak podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020, tak i od 1. 1. 2021. Nové znění § 66 z. o. k. podle dovolatele pouze mění způsob, jakým se odpovědnost realizuje, tedy místo ručení zavádí institut doplnění pasiv, povinnost se vymáhá v incidenčním řízení a odlišná je rovněž aktivně věcně legitimovaná osoba. Nic se však nemění na tom, že členové statutárního orgánu, kteří se dopustili porušení povinností, jsou povinni finančně kompenzovat věřitelům neuhrazené dluhy společnosti. Dovolatel je přesvědčen, že lze se zpětnou účinností zpřísňovat následky a postih, pokud se jedná o právně-odpovědnostní vztahy soukromoprávní.

17. Právní úprava účinná do 31. 12. 2020 podle dovolatele zakládala odpovědnost členů statutárních orgánů za protiprávní jednání vedoucí k úpadku obchodní korporace, které bylo vymezeno méně přísně, a to jako neučinění kroků k odvrácení úpadku. Takové jednání v sobě jednoznačně zahrnuje i přispění k úpadku, jde tak o kategorii širší, a to jak z hlediska jejího zákonného vymezení, tak i z hlediska konkrétních skutkových tvrzení ohledně přivedení dlužníka k úpadku. Žalobou tvrzená porušení povinností žalovanými – převody majetku (peněz) bez řádného protiplnění na spřízněný subjekt a využívání prostředků dlužnice pro soukromé účely – představují současně jak delikt sankcionovaný podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, tak i delikt podle § 66. z. o. k, ve znění účinném od 1. 1. 2021. Právní úprava účinná od 1. 1. 2021 proto podle dovolatele nepůsobí zpětně na protiprávní jednání, ale upravuje pouze právní následky vzniklé a realizované po její účinnosti. Novela měla za cíl zvýšit odpovědnost členů statutárních orgánů za úpadek obchodní korporace a zlepšit ochranu věřitelů. Aplikace této novely na situace, kdy právní následky nastaly až po 1. 1. 2021, odpovídá tomuto účelu.

18. Za nepřípadný považuje dovolatel odkaz odvolacího soudu na R 88/2021, které řeší odlišnou otázku, a to překážku povolení oddlužení, která nemá sankční povahu a nejedná se o následek jakéhokoli porušení povinnosti ze strany dlužnice.

19. Dovolatel namítá, že odvolací soud měl při posuzování přípustnosti retroaktivity § 66 z. o. k., a to nikoli na jednání, ale na jeho důsledky, provést test proporcionality mezi dvěma v konfliktu stojícími právy. Jde o právo žalovaných na právní jistotu a legitimní očekávání, že bude jejich jednání posuzováno podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, které upravovalo méně přísné důsledky jejich jednání, i když materiální dopad do jejich majetkové sféry může být v praxi stejný. Na druhé straně stojí právo věřitelů a dlužnice na ochranu jejich majetkových práv a tím i objektivní nemožnost uspokojit z nulové hodnoty majetku dlužnice jejich oprávněné pohledávky. V rámci testu proporcionality měl soud zkoumat, zda je aplikace § 66 z. o. k. vhodná k ochraně práv dlužnice a věřitelů, zda existuje jiný prostředek, který by stejně účinně chránil práva věřitelů, ale méně zasahoval do práv žalovaných, a zda je vybraný prostředek přiměřený dotčenému základnímu právu, tedy nezatěžuje nositele základního práva nadměrně.

20. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i insolvenčního soudu, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

21. Žalovaní ve vyjádření k dovolání považují rozhodnutí odvolacího soudu za „zákonné a správné“ a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

III. Přípustnost dovolání

22. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

23. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předložené otázky výkladu přechodného ustanovení čl. II bodu 7 novely, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

24. Podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné (odstavec 1). Odstavec 1 se nepoužije na člena nebo bývalého člena statutárního orgánu obchodní korporace, kteří byli do funkce prokazatelně ustaveni za účelem odvrácení úpadku nebo jiné nepříznivé hospodářské situace obchodní korporace a svou funkci vykonávali s péčí řádného hospodáře (odstavec 2).

25. Podle § 66 z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021 (po novele), přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku obchodní korporace, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce a) rozhodne o povinnosti tohoto člena vydat do majetkové podstaty prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který od obchodní korporace obdržel, a to až za období 2 let zpět před zahájením insolvenčního řízení, jedná-li se o insolvenční řízení zahájené na návrh jiné osoby než dlužníka; není-li vydání prospěchu možné, nahradí jej člen statutárního orgánu v penězích, a b) byl-li na majetek obchodní korporace prohlášen konkurs, může také rozhodnout, že tento člen je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace; při určení výše plnění insolvenční soud přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty (odstavec 1).

26. Podle čl. II bodu 7 novely bylo-li insolvenční řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí se pro toto řízení ustanovení § 62 až 64 a § 68 zákona č. 90/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

27. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 33/2020 Sb. (sněmovní tisk číslo 207, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 8. volební období 2017– 2021; dále též jen „důvodová zpráva“) jako cíl úpravy navrhované v § 63 až 66 z. o. k. spatřovala odstranění stávajících nedostatků právní úpravy, jako jsou nedůvodné rozdíly mezi jednotlivými skutkovými podstatami tzv. úpadkových deliktů, výkladové nejasnosti, duplicita, komplikovanost některých institutů, jakož i nedostatky z hlediska systematiky právní úpravy.

28. Cílem navrženého § 66 z. o. k. mělo být zjednodušení a zefektivnění stávajícího řešení. Sankce, či obecně povinnosti, jež mohou člena statutárního orgánu, jakož i další osoby, postihnout v případě úpadku obchodní korporace, jsou podle důvodové zprávy ve stávající právní úpravě upraveny zejména v § 62 až 68 z. o. k. Jedná se o následující instituty: (i) vyloučení z výkonu funkce (§ 63 a 64), (ii) povinnost vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce u věřitelských insolvenčních návrhů (§ 62) a (iii) ručení za splnění povinností obchodní korporace (§ 68). Ve všech případech se zkoumají shodné skutkové okolnosti, přesto je pro ně stanoven odlišný procesní režim. Takové řešení je zbytečně nákladné pro soudy i účastníky řízení.

29. Navrhované řešení mělo podle důvodové zprávy spočívat v tom, že výše uvedená řízení budou předmětem jediného řízení (kromě diskvalifikačního – viz výše), které bude incidenčním sporem podle § 159 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a ve kterém bude insolvenční soud jako předběžnou otázku zkoumat, zda členové statutárního orgánu přispěli porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace. Tím odpadnou procesní nesnáze, které vyvolávala stávající úprava. Řízení se navrhuje koncipovat jako návrhové, s tím, že jedinou oprávněnou osobou k návrhu bude insolvenční správce. Právě jeho osoba je v insolvenčním řízení nejlépe obeznámena se stavem obchodní korporace a bude mít možnost snadno opatřit podklady pro návrh. Zároveň je tato osoba v úzkém kontaktu s věřiteli, jejichž zájmy je povinna chránit, podněty tedy může získávat i od nich.

30. Jak vyplývá z výše uvedeného, skutková podstata, že člen statutárního orgánu „přispěl porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace“, nahradí dosavadní skutkové podstaty v jednotlivých případech. Konkrétně stávající právní úprava postihuje případy, kdy člen orgánu neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné za účelem odvrácení úpadku, výkon jeho funkce s přihlédnutím ke všem okolnostem vedl k úpadku, nebo že jeho dosavadní jednání zřejmě přispělo k úpadku. Takové rozlišování však vyvolává některé nedůvodné rozdíly, jakož i výkladové nejasnosti. Tak například zatímco v případě diskvalifikace v insolvenčním řízení současných členů je třeba, aby výkon funkce vedl k úpadku (§ 64 odst. 1 z. o. k.), u členů bývalých postačí, pokud k úpadku zřejmě přispěl. V druhém případě tak může být výkon funkce pouze některou z více podmínek vzniku úpadku, což úpravu činí neodůvodněně přísnější, přestože by podmínky měly být v obou případech stejné.

31. Stávající problematická úprava ručení členů orgánů při úpadku obchodní korporace obsažená v § 68 z. o. k. měla být upravena po vzoru tzv. žaloby na doplnění pasiv známé z francouzské úpravy již od roku 1967.

32. Výhrady proti stávajícímu znění § 68 z. o. k. jsou podle důvodové zprávy mnohé. Za prvé je mu vytýkána nepropracovanost z hlediska procesní stránky věci (nejedná se o incidenční spor, což znamená, že spor týkající se ručení může skončit až po skončení konkursu, respektive po zániku obchodní korporace – například i pro obstrukce ze strany člena orgánu – a konstituování ručení v takové chvíli již není z důvodu jeho akcesority možné). Jedná se (podle většinového názoru právní doktríny) o institut sloužící k uspokojení majetkových zájmů jednotlivých věřitelů, přestože je již vedeno řízení o kolektivním řešení jejich nároků. To může vést k velmi nespravedlivým výsledkům: vždy bude zvýhodněn věřitel, který bude příslušným členem orgánu uspokojen jako první; u ostatních věřitelů hrozí, že se svého práva nebudou moci fakticky domoci (nedostatek majetku na straně člena orgánu). Přestože se zbývající věřitelé budou moci ve vyšší míře (o to, co získal věřitel od člena statutárního orgánu) uspokojit z majetkové podstaty obchodní korporace, majetkové uspořádání nebude ideální; nejrychlejší věřitel je oproti zbývajícím věřitelům stále zvýhodněn (na rozdíl od situace, kdy by plnění od člena statutárního orgánu připadlo do majetkové podstaty upadnuvší obchodní korporace). Věřitel také vůbec nemusí svou pohledávku přihlašovat v insolvenčním řízení a může bez ohledu na toto kolektivní řízení žádat pro sebe uspokojení na ručiteli. To se jeví v rozporu s účelem jednak insolvenčního řízení (kolektivní uspokojení na poměrném principu), jednak se samotnou koncepcí § 68, která stojí na prolomení majetkové samostatnosti obchodní korporace. Konečně úprava § 68 z. o. k. bývá kritizována i pro přílišnou tvrdost vůči členům orgánů.

33. Navrhuje se tedy – s nezbytnou adaptací českému právnímu řádu – převzít institut známý z francouzského obchodního práva, tzv. žalobu na doplnění pasiv (franc. La responsabilité pour insuffisance d'actif, dříve l’action en comblement de passif, čl. L 651-1 a násl. Code de commerce). Shodně se stávající úpravou je účelem tohoto institutu poskytnout věřitelům obchodní korporace dodatečné prostředky na uspokojení jejich pohledávek, kterého se jim v důsledku porušení povinností členy statutárního orgánu nedostává. Podstatou žaloby na doplnění pasiv je, že bylo-li rozhodnuto o řešení úpadku obchodní korporace konkursem, jsou členové statutárního orgánu (současní, bývalí a faktičtí) povinni na základě rozhodnutí soudu doplnit vlastními prostředky nedostatečný majetek společnosti. Vymezení působnosti navrhovaného § 66 vychází z francouzského řešení – dopadá v zásadě na všechny právnické osoby vykonávající podnikatelskou činnost a jen na likvidační způsob řešení úpadku. Osoby, kterým může být povinnost uložena, jsou jednak (bývalí) členové statutárního orgánu a osoby v obdobném postavení a dále tzv. faktičtí a stínoví vedoucí (srov. navrhovaný § 69 odst. 2).

34. K přechodnému ustanovení k nově navržené právní úpravě důvodová zpráva uvedla, že změnu podmínek v § 62 až 68 z. o. k. se navrhuje z důvodu ochrany legitimního očekávání a právní jistoty aplikovat až v případech, kdy bude insolvenční řízení zahájeno po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

35. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle kterých: 1) Nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však má nový právní předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2018, ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1916/2019, a v nich citovanou judikaturu). 2) Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2006“), k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015, uveřejněném pod číslem 25/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. 3) Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou (srov. opět R 35/2006).

36. Shodným způsobem vyložil pojmy pravá a nepravá účinnost (retroaktivita) také Ústavní soud, který zdůraznil, že: 1) Pravá retroaktivita „zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace“, a to za prvé „stav, že nová úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila“, a za druhé „novela může měnit právní vztahy vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona“. Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé „nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené (…). Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) exitujících právních následků, tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do tzv. práv nabytých“ (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, dále též jen „Pl. ÚS 21/96“). 2) „Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného. Jestliže tedy přechodné ustanovení nepamatuje na specifické řešení určité dílčí konkrétní situace, pak je na místě dospět k závěru, že nová právní úprava ode dne své účinnosti do budoucna upravuje i právní vztahy a jednotlivé skutečnosti, které sice vznikly v minulosti, ale existují dále. Retroaktivita nepravá je tedy v právní teorii i praxi považována za přijatelnou“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94).

37. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se dále podává, že: 1) K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z článku 1 Ústavy (srov. Pl. ÚS 21/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 857/2018, a v něm citovanou judikaturu, či ze dne 22. 10. 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2018). 2) V případech časového střetu staré a nové právní normy zásadně platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nového právního předpisu se i právní vztahy vzniklé podle zrušeného právního předpisu řídí právním předpisem novým. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání (srov. Pl. ÚS 21/96, či shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015). 3) Obecně platí, že zatímco pravá retroaktivita je přípustná pouze výjimečně, v případě nepravé retroaktivity je zásadou její přípustnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 857/2018). 4) Nicméně i přesto, že nepravá retroaktivita je obecně přípustná a umožňuje, aby adresáti práva přizpůsobili své jednání nové právní úpravě, může i ona znamenat rozpor s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu, který se projevuje v tom, že rozhodnutí jednat, případně nejednat, které bylo učiněno s očekáváním určitých následků, se ex post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako nesprávné, protože se tyto následky mění. Adresát příslušné právní regulace by totiž mohl oprávněně namítat, že kdyby znal tyto nové podmínky, bylo by jeho rozhodnutí jiné. Nepravá retroaktivita porušuje ochranu důvěry, pokud takto působící právní předpisy působí negativní zásahy, se kterými adresáti práva nemohli nebo nemuseli počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit. V konkrétních případech je proto přípustnost nepravé retroaktivity třeba posoudit poměřováním kolidujících právních principů za použití principu proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5259/2015).

38. Z dikce přechodného ustanovení článku II bodu 7 novely je zřejmé, že zákonodárce po zrušení stávající právní úpravy ponechal její použití (pouze) pro insolvenční řízení zahájená před 1. 1. 2021. Jde-li o insolvenční řízení zahájená po 31. 12. 2020, je podle shora citovaných pravidel časového střetu staré a nové právní normy nutné vycházet z principu nepravé retroaktivity, tj. od účinnosti nového právního předpisu se i právní vztahy vzniklé podle zrušeného právního předpisu řídí právním předpisem novým. Tak tomu bude i tehdy, přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace v době před účinností nové právní úpravy.

39. Použití právní úpravy účinné od 1. 1. 2021 v poměrech projednávané věci nebrání zákaz pravé retroaktivity, jak se nesprávně domnívaly soudy nižších stupňů. Nová právní úprava totiž nezakládá právní následky pro minulost, nýbrž pouze na skutkové podstaty v minulosti vzniklé váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. V této souvislosti je nutné zmínit, že soudy zcela pominuly ustálené závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž tzv. „sankční“ ručení podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, vznikalo teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodl, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace. Rozhodnutí soudu o žalobě podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, tudíž bylo konstitutivní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1169/2019).

40. Jinými slovy řečeno, nebyl-li v době do 31. 12. 2020 pravomocným soudním rozhodnutím založen ručitelský závazek podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, nemůže použití § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021, bránit zákaz pravé retroaktivity, neboť se tím zpětně nijak nezasahuje do již v minulosti konstituovaných právních vztahů (k tomu srov. obdobné závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1916/2019, odst. 27. a 28. odůvodnění).

41. Použití nové právní úpravy podle přesvědčení Nejvyššího soudu nebrání ani skutečnost, že dosavadní institut (soudním rozhodnutím založeného) ručení zákon nahradil žalobou na doplnění pasiv. Jak uvádí důvodová zpráva, účelem nově zaváděné žaloby na doplnění pasiv je (shodně se stávající úpravou ručení účinnou od 1. 1. 2014) poskytnout věřitelům obchodní korporace dodatečné prostředky na uspokojení jejich pohledávek, kterého se jim v důsledku porušení povinností členy statutárního orgánu nedostává z majetku obchodní korporace. I když právní postavení ručitele není shodné s právním postavením dlužníka, které zakládá nová právní úprava, nejsou tyto rozdíly pro dosažení účelu právní úpravy významné. I za účinnosti stávající právní úpravy totiž členové statutárního orgánu obchodní korporace čelili hrozbě uložení povinnosti splnit dluhy obchodní korporace v případě, že v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem odvrácení hrozícího úpadku vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Členové statutárního orgánu obchodní korporace jako adresáti práva tak i za účinnosti stávající právní úpravy museli počítat s negativními důsledky svého protiprávního jednání majícími podobu majetkoprávních sankcí v případě úpadku obchodní korporace.

42. Lze proto uzavřít, že použití § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. v případech jednání členů statutárního orgánu obchodní korporace uskutečněných v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2020 v insolvenčním řízení zahájeném po 31. 12. 2020 je projevem obecně přípustné nepravé retroaktivity a neporušuje princip ochrany důvěry adresátů právní regulace ve stabilitu právního řádu.

43. Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

45. V novém rozhodnutí insolvenční soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Marek Doležal předseda senátu