28 Cdo 115/2002
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve věci vyklizení bytu, protože rozhodnutí nesouhlasilo s právním názorem Ústavního soudu o omezení vlastnického práva jen na základě zákona. Soud upozornil, že § 3 odst. 1 občanského zákoníku nemůže být použit k vytvoření povinnosti vlastníka poskytnout náhradní byt, pokud žalovaný nezpůsobil neprávní stav. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo považováno za nesprávné, protože nezohlednilo, že vlastnické právo nelze omezit bez zákonného předpisu. Věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rubrum
28 Cdo 115/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání A) Z. P. a B) V. P., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2001, sp.zn. 22 Co 149/2001 (v právní věci žalobců A) Z. P. a B) V. P., oba zast. advokátem, proti žalovanému B. V., o vyklizení bytu s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 13 C 908/99), takto:
Výrok
Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2001, sp. zn. 22 Co 149/2001 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 13 C 908/99 a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Okresní soud v Kolíně (poté, co rozsudek, kterým byl návrh na vyklizení a odevzdání předmětného bytu zamítnut, byl usnesením odvolacího soudu zrušen) rozsudkem ze dne 10. ledna 2001, č.j. 13 C 908/99-112 rozhodl tak, že žalovaného uznal povinným vyklidit byt specifikovaný ve výroku tohoto rozhodnutí, a tento vyklizený odevzdat žalobcům do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Žalovaný byl rovněž uznán povinným nahradit žalobcům na nákladech řízení částku 2.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Sporný byt o velikosti 1+1 vznikl rozdělením původního bytu 4+1, který žalovaný získal spolu se svou tehdejší manželkou na základě schválené dohody o výměně bytů v roce 1979. Tato dohoda o výměně bytů je ovšem neplatná, protože původní byt byl roku 1938 kolaudován jako byt o velikosti 3+1, a k rekolaudaci přilehlých nebytových prostor (které původně sloužily jako ordinace a čekárna) nikdy nedošlo. Nemohlo tak dojít ani ke vzniku bytu o velikosti 4+1. Žalovaný nemá právo k užívání sporného bytu 1+1 užívací právo, protože při rozdělování původního bytu (po rozvodu manželství žalovaného) nebylo příslušným místním národním výborem učiněno rozhodnutí o přidělení tohoto bytu ve smyslu § 154 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Vzhledem k výše uvedenému nalézací soud návrhu na vyklizení vyhověl. Protože se však žalovaný v situaci, kdy mu k užívání sporného bytu 1+1 neslouží žádný právní titul, ocitnul v dobré víře, nepřiznal soud žalobcům právo se domáhat vyklizení tohoto bytu bez bytové náhrady, neboť takový postup by byl v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2001 pod č.j. 22 Co 149/2001-128 potvrdil. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků. Okresní soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním po doplnění dokazování učiněného dle pokynu Krajského soudu v Praze (obsaženého ve zrušujícím usnesení ze dne 25.7.2000, č.j. 22 Co 279/2000-86). Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením věci, které vyslovil v uvedeném rozhodnutí. Krajský soud na základě stejných skutečností – zcela v souladu se soudem prvního stupně – dovodil neoprávněnost užívání předmětného bytu ze strany žalovaného. Ten však v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení. Neplatnost titulu bydlení mu za daného stavu věci, kdy Městský národní výbor v K. dne 30. 10. 1989 vydal rozhodnutí, jímž udělil souhlas s rozdělením stávajícího bytu 4+1 na dva byty a dne 12.9.1990 mu povolil užívání bytu 1+1 s příslušenstvím, nelze přičítat žalovanému k tíži. I s ohledem na rozhodnutí R 5/2001 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96) proto považoval odvolací soud za odůvodněné vázat vyklizení žalovaného z bytu na zajištění bytu náhradního, a to s odkazem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Včas podaným dovoláním napadli žalobci toto rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že došlo k nesprávnému posouzení věci, a dále s tím, že daný rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé upozorňují na do jisté míry rozporná stanoviska Nejvyššího soudu v obdobných věcech (oproti krajským soudem citovanému R 5/2001 uvádějí rozsudek NS ze dne 27.11.2000, sp. zn. 22 Cdo 1737/98 a dále rozsudek NS ze dne 27.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99). Žalobci jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu jim bez zákonného podkladu stanovuje povinnost zajistit pro žalovaného bytovou náhradu. Přitom to byl žalovaný, kdo v rozporu se stavebním zákonem užíval pro účely bydlení nebytové prostory. Užití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. omezující vlastnické právo dovolatelů je nepřípadné, a to i za předpokladu, že by bylo možno dovodit, že v intencích citovaného ustanovení lze nejenom omezit právo, ale i založit novou povinnost. K tomuto dovolání podal žalovaný vyjádření, ve kterém uvádí, že si není vědom pochybení a protiprávního užívání předmětného bytu z jeho strany. Tento údajně protiprávní stav ani nezpůsobil. Při výměně bytů vycházel z toho, že všechny pokoje byly zařízeny nábytkem a takto i užívány. Teprve při uvažovaném rozdělení bytu ze situačních plánků společně s manželkou zjistili, že jeden z pokojů sloužil jako ordinace. Ani při schvalování rozdělení bytu nebyla příslušnými orgány oprávněnost a způsob užívání zpochybněny. Žalovaný proto trvá na potvrzení rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.). Při úvaze o přípustnosti podaného dovolání nemohlo ujít pozornosti dovolacího soudu, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25.7.2000, č.j. 22 Co 279/2000-86 se na straně 6 rozhodnutí uvádí: „Pokud by dospěl okresní soud k závěru, že žalovaný bydlí v bytě bez právního důvodu, pak by bylo nezbytné zvažovat použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z. při úvaze o bytové náhradě.“ Odvolací soud tak zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, čímž vyslovil právní názor ve věci ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Přípustnost dovolání je proto dána přímo ze zákona citovaným ustanovením, a nebylo tak nutné se zabývat argumentací dovolatelů, pokud usilovali o založení přípustnosti dovolání pro zásadní právní významnost rozhodnutí odvolacího soudu (ustanovení § 239 o.s.ř.). Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř. Po projednání věci dospěl dovolací soud k názoru, že dovolání žalobců je důvodné. V souzené věci se žalobci domáhají vyklizení a odevzdání vyklizeného bytu žalovaným ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Toto ustanovení je třeba vykládat v úzké návaznosti na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v jehož odstavci 1 je uvedeno, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný dosah a ochranu, v odstavci 3, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu druhých nebo v rozporu s chráněnými obecnými zájmy. Podle odstavce 4 téhož článku je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu a na základě zákona. Setrvávat na tom názoru, který v průběhu projednávaného řízení ovlivnil rozhodování soudů ve prospěch zřízení práva na náhradní byt, nelze již z důvodů dříve vyslovených Ústavním soudem ČR (v obdobné věci užívání nebytových prostor, které – navzdory uzavřené dohodě o užívání bytu i dobré víře uživatele – nikdy nebyly rekolaudovány jako byt) v nálezu z 20. 12. 1995, sp. zn. 190/94, publikovaném pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení tohoto soudu (dále jen Sbírka). V tomto rozhodnutí Ústavní soud ČR uvedl, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat neexistující povinnost vlastníka. Vlastnické právo může být výjimečně omezeno pouze na základě zákona, a takovou úpravu zákonodárce připustil pouze prostřednictvím ustanovení § 711 a § 712 obč. zákoníku, které se vážou k nájmu bytu a následně taxativně upravují náhrady oprávněných. Zásadu omezitelnosti dispozičního vlastnického práva pouze na základě zákona vyjádřil Ústavní soud ČR i v nálezu ze 4. 8. 1999, sp.zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném pod č. 110 ve svazku č. 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. V tomto nálezu také Ústavní soud ČR připomněl, že nepřiměřenou tvrdost, která může vzniknout při bezprostřední realizaci práva na vyklizení nemovitosti lze zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy odepřením práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. Tato úvaha skýtá možnost buď pro meritorní zamítnutí žalobního návrhu, anebo – jak si již osvojila judikatura nejenom vyšších soudů – k uložení vyklizení nemovitosti ve lhůtě delší než obvyklé, která zpravidla více odpovídá současné situaci na trhu s byty, popřípadě je odrazem sociálního aspektu daného sporu. Ustanovení § 3 odst. 1, které v občanském zákoníku zakotvuje pojem dobrých mravů, je v mezích zákona vždy nutné aplikovat na základě soudního uvážení. Úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr o souladnosti či nesouladnosti daného výkonu práva s dobrými mravy. Dovolací soud nemohl v souzené věci pominout skutečnost, že i když žalovaný ve sporném bytě dlouhodobě bydlí a nedostatky titulu bydlení nezpůsobil, sami pronajímatelé tuto situaci nepřivodili ani nezavinili. Případné nedůslednosti nebo pochybení v rozhodování správních orgánů nemohou jít k tíži pronajímatele, který vykonává svá vlastnická práva k domu. Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrací věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto i o nákladech řízení včetně nákladů řízení o dovolání (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř. za použití § 224 odst. l o.s.ř., a § l5l odst. l o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 25. září 2002 JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r. předseda senátu