28 Cdo 1253/2012
V PLATNOSTIDalší rozhodnutí pod touto sp. zn.: Rozsudek 28. 8. 2012
Nejvyšší soud rozhodl, že nepraví dědici nejsou v postavení nerozlučných společníků vůči oprávněnému dědici, který se dědického řízení nezúčastnil. Každý nepravý dědic je povinen vydat oprávněnému dědici pouze majetek, který skutečně nabyl na jeho úkor, nikoli majetek odpovídající jeho zákonnému dědickému podílu.
Citované zákony (4)
Rubrum
28 Cdo 1253/2012 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 2. 2017 Spisová značka:28 Cdo 1253/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:
28. CDO.1253.2012.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Oprava rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 164 o. s. ř. § 166 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1253/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně M .K, zastoupené JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným 1. M. B., zastoupené Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, 2. M. M., a 3. M. C., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8, o zaplacení částky 332.974 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 294/2009, o dovolání 2. žalované a 3. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 68 Co 352/2011-97, o návrhu na vydání opravného usnesení, takto:
Výrok
Návrh na opravu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 1253/2012-124, se zamítá.
Odůvodnění
: Ve výroku označeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 68 Co 352/2011-97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 4. 2011, č. j. 18 C 294/2009-64, vyjma úroku z prodlení z částky 332.974 Kč od 2. 1. 2009 do 12. 10. 2009, ve vztahu mezi žalobkyní a dovolateli (žalovanými 2. i 3.) a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Dne 17. 1. 2017 žalovaná 1. navrhla, aby dovolací soud opravil zjevnou nesprávnost zmíněného rozsudku spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zrušeno též ve vztahu mezi ní a žalobkyní. Žalovaná 1. argumentovala, že důvody, pro něž Nejvyšší soud přikročil ke kasaci rozsudků nižších instancí, se plně vztahovaly též na rozhodnutí o jejím právním postavení. V judikatuře není pochyb o tom, že osoby, po nichž je požadováno solidární plnění, jsou zásadně samostatnými procesními společníky ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3044/2012). Ve sporech o pasiva dědictví jsou pak sice dědici pokládáni za společníky nerozlučné, avšak jen do pravomocného skončení dědického řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015). Ačkoli tedy žalovaní vystupovali v předmětné kauze coby dědici po zesnulém M. C., nebylo možné uvažovat o jejich nerozlučném společenství, neboť k zahájení daného řízení došlo až poté, co bylo projednávání dědictví po řečeném zůstaviteli pravomocně ukončeno. Platí dále, že samostatní procesní společníci jsou oprávněni podat dovolání jen za svou osobu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010). Podání dovolání některým z nich pak nemá vliv na procesní poměry ostatních (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013), neboť dovolací přezkum je zásadně limitován rozsahem zpochybnění rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Pakliže tedy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011 dovoláním napadli toliko žalovaní 2. a 3., mohl dovolací soud hodnotit správnost řečeného rozhodnutí pouze ve vztahu mezi nimi a žalobkyní. Naproti tomu části výroků rozsudku odvolacího soudu upravující povinnosti žalované 1., byť by třebas byly právně pochybené, Nejvyšší soud přezkoumat ani zrušit nemohl, nepodala-li proti nim posledně zmíněná účastnice dovolání. Nezrušení napadeného rozhodnutí ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1. tak nepředstavuje zjevnou nesprávnost rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012 ve smyslu § 164 o. s. ř., pročež bylo nutné předmětný návrh na vydání opravného usnesení zamítnout. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že i kdyby bylo podání žalované 1. kvalifikováno jako návrh na vydání doplňujícího rozsudku, nebylo by mu možné vyhovět neboť by se jednalo o požadavek jednak nedůvodný se zřetelem ke shora předestřenému, jednak opožděný dle § 166 odst. 1, věty první, o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. 2. 2017 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (9)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.