28 Cdo 1295/2001
V PLATNOSTI- NS 28 Cdo 1295/2001
- ÚS I.ÚS 556/01
Nejvyšší soud České republiky zamítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Soud se opřel o své vlastní rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2000, podle něhož není možné přiznat odškodnění ztráty na důchodu podle § 17 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a § 23 zákona č. 119/1990 Sb. Právní posouzení odvolacího soudu bylo považováno za správné, protože žalobce nezavedl nové skutkové skutečnosti ani jiné právní úvahy. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, protože nebyl úspěšný.
Rubrum
28 Cdo 1295/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce JUDr. L. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému ČR - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 1, U Obecního domu č. 3, o náhradu ztráty na důchodu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 23/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2001, č.j. 10 Co 43/2001-234, takto:
Výrok
Dovolání se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
: Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 11. 1998, č.j. 11 C 23/93-157, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 51.219,- Kč s příslušenstvím a dále povinnost platit rentu v měsíční výši 531,- Kč s účinností od 1. 11. 1998. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, č.j. 10 Co 43/2001, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud poukázal na dosavadní průběh řízení, v němž svým rozsudkem ze dne 17. 2. 2000, č.j. 10 Co 1031/98-190, původně potvrdil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalovanému uhradit částku 51.219,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, změnil výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci měsíční rentu za dobu od 1. 11. 1998 do 29. 2. 2000 částkou 8.496,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a nadále od 1. 3. 2000 rentu v měsíční výši 531,- Kč splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám žalobce. Ve výroku o příslušenství pohledávky a o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu v tomto rozsahu věc k dalšímu řízení. Rozhodl přitom o nákladech řízení i o nákladech státu a připustil proti svému rozsudku dovolání k posouzení právní otázky, zda lze přiznat žalobci odškodnění ztráty na důchodu podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. s odkazem na ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb., proti žalovanému. Vyšel dále z vázanosti rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, č.j. 28 Cdo 2221/2000-226, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2000, č.j. 10 Co 1031/98-190, zrušil s vysloveným právním závěrem, podle něhož odškodnění ztráty na důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. nepřichází v úvahu. Přijaté zákony o soudní a mimosoudní rehabilitaci sledovaly zmírnění následků jen některých křivd a náhrada ztráty na důchodu mezi odškodnitelné křivdy nepatří. Odvolací soud poté konstatoval, že žalobce v dalším průběhu řízení nezměnil nijak skutková tvrzení, z nichž od počátku svůj nárok dovozoval. Pokud v odvolacím řízení požadoval, aby „žaloba byla posouzena podle občanskoprávních předpisů, z důvodů uváděných v celém tomto řízení\", hodnotil odvolací soud toto prohlášení tak, že nešlo o změnu uplatněné žaloby, ani nešlo o další žalobní návrh. S přihlédnutím k důsledkům vyplývajícím z vázanosti právními závěry dovolacího soudu proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v plném rozsahu zamítl. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1, písm. a) o.s.ř. Nesouhlasil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl zrušení jeho rozsudku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř. \"). Vzhledem k tomu, že dřívější potvrzující rozsudek odvolacího soudu (ve věci samé) ze dne 17. 2. 2000, č.j. 10 Co 1031/98-190, byl zrušen výše uvedeným rozsudkem dovolacího soudu, je třeba vzniklou procesní situaci posoudit podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání žalobce je tak v této věci přípustné. Dovolatel zřejmě tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. O takový případ v posuzované věci nejde. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/). Právní posouzení nároků žalobce jak z hlediska použití odpovídajícího právního předpisu, tak z hlediska jeho výkladu, bylo již vysloveno v závěrech shora uvedeného rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2000, č.j. 28 Cdo 2221/2000-226. Rozhodnutí odvolacího soudu, které tyto závěry respektovalo vzhledem k důsledkům plynoucím z ustanovení § 243d odst. 1 věty druhé o.s.ř. je tak třeba považovat za správné. Ani dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od výkladu zaujatého ve svém dřívějším výše uvedeném rozsudku tím spíše, že ve shodě s odvolacím soudem dospívá k závěru, že po zrušení rozsudku odvolacího soudu nedošlo ve skutkových vylíčeních, o něž žalobce své nároky opírá, k uplatnění jiných, dosud neuvedených tvrzení, která by mohla dříve vyslovený právní závěry dovolacího soudu změnit. Podle § 243b odst. 1 o.s.ř. proto dovolací soud dovolání zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. srpna 2001 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.