28 Cdo 132/2026

Rubrum

28 Cdo 132/2026-745 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. Š. a b) J. T., zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 441.330 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 197/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2025, č. j. 68 Co 70/2025-678, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 13 C 197/2005-430, zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 220.665 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Žalobci se domáhali vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jež mělo na jejich úkor vzniknout žalovanému tím, že v období od 1. 1. do 31. 12. 2003 skrze pozemní komunikaci ve svém vlastnictví užíval bez právního důvodu specifikované pozemky v k. ú. XY, jichž jsou – dle žalobních tvrzení – žalobci rovnodílnými podílovými spoluvlastníky. Obvodní soud zjistil, že předmětné pozemky byly již právnímu předchůdci žalobců (jejich otci) bez právního důvodu zabrány státem (současně s dalšími, vyvlastňovanými pozemky) za účelem výstavby tzv. Prosecké radiály. Žalobci pak požádali o vydání dříve odňatých pozemků i ve vztahu k předmětným pozemkům podle restitučních předpisů – zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2023, č. j. 18 Co 150/2022-1852, vydaný ve sporu mezi účastníky o určení vlastnického práva, pak obvodní soud shledal, že teprve v případě konstituování vlastnického práva v probíhajícím restitučním řízení se žalobci mohou domáhat nároků z vlastnického práva plynoucích, včetně práva na vydání bezdůvodného obohacení. V dané situaci, uplatnili-li ve vztahu k předmětným pozemkům restituční nárok, o němž nebylo dosud rozhodnuto, postrádají aktivní věcnou legitimaci v nynější kauze, pročež soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 68 Co 70/2025-678, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I potvrdil, ve výrocích II a III změnil, vyčíslil-li odlišně výši nákladů řízení, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud kvitoval skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se také s jeho právním posouzením. Vyjádřil se k námitkám žalobců a vyložil, proč přisvědčil názoru obvodního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců ve sporu. Odvoláním napadené rozhodnutí tak v meritorním výroku I jako věcně správné potvrdil.

3. Proti rozsudku městského soudu, co do části jeho výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku I, brojí žalobci dovoláním, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). V obšírné argumentaci včetně rekapitulace vlastních podání učiněných doposud v řízení žalobci zejména akcentují, proč se považují za (spolu)vlastníky předmětných pozemků (připomínají zápis v katastru nemovitostí); odmítají vznik vlastnického práva státu. Prosazují, že nedošlo k uplatnění restitučního nároku stran předmětných pozemků, neboť žalobci jakožto spoluvlastníci neměli k žádostem o jejich vydání důvod. Podanou žalobu nepokládají za obcházení restitučních předpisů, naopak jejich výklad přijatý odvolacím soudem mají za nesprávný. Naříkanému rozsudku vytýkají rovněž jeho nepřezkoumatelnost, rezignoval-li v něm městský soud na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného. Závěrem shrnují, že v důsledku rozporovaného rozhodnutí byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pro vylíčené navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se k dovolání negativně vyjádřil a navrhl je odmítnout, na což žalobci reagovali replikou.

5. Žalobci vznesli vůči dvěma členům rozhodujícího senátu dovolacího soudu námitku podjatosti, o níž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2026, č. j. 29 Nd 57/2026-735, rozhodnuto tak, že soudci Mgr. Petr Kraus a Mgr. Zdeněk Sajdl nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci.

6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, neboť napadené rozhodnutí v určujících otázkách odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud neshledal důvod pro jejich jiné posouzení.

10. Nelze přehlédnout, že předestřenou problematikou zásadní pro rozsouzení aktuálního sporu se soudy, včetně soudu dovolacího (viz zejména jeho usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1719/2025 a sp. zn. 28 Cdo 2031/2025, ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1674/2025 a sp. zn. 28 Cdo 2032/2025, a také ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2450/2025), zabývaly již v dřívějších řízeních týchž účastníků (v některých jmenovaných řízeních vystupoval na straně žalující pouze jeden ze současných žalobců), jež se týkala skutkově obdobných kauz o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků skrze pozemní komunikaci – Proseckou radiálu, toliko v odlišných obdobích.

11. V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud vypořádal se všemi námitkami, jež dovolatelé vznáší i v nynějším řízení [týkajícími se skutkové podstaty majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu, speciality restitučních předpisů a s ní související aplikační přednosti před uplatněním vlastnického práva, respektive nároků z něj plynoucích podle obecných předpisů; dále vázanosti soudního rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, jakož i jednotlivých odkazů na konkrétní judikaturu], pročež považuje za účelné na jejich odůvodnění a v nich artikulované závěry v podrobnostech pro stručnost plně odkázat (k nastíněnému postupu obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019, ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2556/2020, a ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1670/2025).

12. V aktuálním řízení pak nevyšly najevo (nebyly uplatněny) jiné skutečnosti, pro něž by bylo třeba na rozhodné otázky nahlížet odlišně. Odvolacím soudem přijaté závěry, včetně klíčové konkluze o tom, že dovolatelé se nemohou za daného stavu domáhat ochrany domnělého vlastnického práva podle obecných předpisů, konkrétně vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, jež stát v rozhodném období vskutku převzal bez právního důvodu, uplatnili-li ve vztahu k nim restituční nárok, o němž nebylo doposud rozhodnuto, jsou přitom v souladu s úvahami vyslovenými Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, vydaném ve věci nynějších účastníků, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2435/23, z části pro zjevnou neopodstatněnost a z části nepřípustnost odmítl, a odpovídají i shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, sp. zn. 28 Cdo 1674/2025 a dalším výše jmenovaným rozhodnutím.

13. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani další výtky dovolatelů vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř., kterým je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani rozpor se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či jiného svévolného jednání odvolacího soudu.

14. Namítají-li konečně dovolatelé nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3, větou druhou, o. s. ř.) přihlíží jen v případě již přípustného dovolání. Zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K artikulovaným výhradám sluší se snad uvést, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., potažmo v dovolání jmenované usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2021, sen. zn. 29 ICdo 89/2019). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce). Nelze proto uvažovat ani o namítaném rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11.

15. Zcela konkrétně k výtkám dovolatelů je pak možné (stejně jako například ve věci sp. zn. 28 Cdo 1674/2025) dodat, že na újmu správnosti rozhodnutí nemůže být, nezabývaly-li se soudy blíže otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného poté, co žalobu zamítly pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců ve sporu.

16. K argumentaci v rovině ústavněprávní – namítají-li žalobci, že odvolací soud porušil jejich právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze než i zde uvést, že ani ta v souzené věci přípustnost dovolání nezakládá. Závěry odvolacího soudu nepochybně není možné označit za odporující dovolateli zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí, reflektující i judikaturu Ústavního soudu) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyla jimi uplatněná argumentace shledána důvodnou.

17. Ze shora předestřeného je zřejmé, že dovolání za přípustné považovat nelze, pročež je Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovaný má právo jen na paušální náhradu nákladů ve výši 450 Kč. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, s přihlédnutím k ustálené judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu [dle které lze u statutárních měst zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srov. z mnoha nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013)] je však nelze, s výjimkou paušální náhrady ve smyslu § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), pokládat za účelné. Nynější spor se sice vyznačuje tím, že problematika nastíněná obsáhlým dovoláním je široká a komplexní, jak však již bylo výše opakovaně zdůrazněno, jedná se o několikátou skutkově obdobnou kauzu účastníků, přičemž strana žalující stále (neúspěšně) brojí proti právním závěrům soudů pomocí prakticky totožné argumentace. Ostatně i samo žalované město ve svém poněkud stručném vyjádření uvádí, že dovolání v oněch věcech jsou téměř identická, a odkazuje na dřívější vyčerpávající vypořádání námitek Nejvyšším soudem. Za dané situace se tak zdá účelné a dostačující, aby žalované hlavní město při hájení svých práv využilo vlastního odborného aparátu; právní pomoc advokátky je vzhledem k popsaným okolnostem nezbytné považovat za již nadbytečnou.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu