28 Cdo 1344/2026

Rubrum

28 Cdo 1344/2026-487 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing. Petra Hajtmara, CSc., IČ 181 38 934, se sídlem v Brně, Urbánkova 783/8, jako insolvenčního správce dlužnice REZIDENCE – MORAVSKÉ ZAHRADY a.s., IČ 262 28 572, se sídlem v Omicích, Armádní 282, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalovaným 1. R. B. a 2. L. P., zastoupeným Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, o 48.500.000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 315/2023, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2026, č. j. 16 Co 167/2025-258, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2026, č. j. 16 Co 167/2025-258, ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2026, č. j. 16 Co 167/2025-264, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 11. 2024, č. j. 17 C 315/2023-71, uložil 1. žalovanému zaplatit žalobci částku 48.500.000 Kč (výrok I), žalobu ohledně uvedené částky ve vztahu k druhému žalovanému zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že R. B. toho času generální manažer společnosti REZIDENCE – MORAVSKÉ ZAHRADY a.s. (dále též jen „dlužnice“) uzavřel jako prodávající dne 27. 7. 2006 s dlužnicí (kupující) smlouvu o převodu cenných papírů – 20 kusů akcií společnosti MORAVSKÉ ZAHRADY a.s. za kupní cenu 48.500.000 Kč (dále též jen „smlouva č. 1“). Dne 28. 7. 2006 pak jako kupující uzavřel se žalovanými (prodávajícími) smlouvu o převodu cenných papírů – 10 kusů akcií dlužnice za kupní cenu 71.650.000 Kč (rozdělenou na dvě splátky po 50.000.000 Kč a 21.650.000 Kč) – dále též jen „smlouva č. 2“. Dlužnice kupní smlouvou ze dne 28. 7. 2006 prodala společnosti Milestone Partners, a.s., nemovitosti (část bývalého vojenského areálu v katastrálním území XY) za kupní cenu 50.000.000 Kč, již kupující složila do advokátní úschovy (dále též jen „smlouva č. 3“). Z pokynu R. B. byla suma odpovídající žalované částce (korespondující o daň z převodu nemovitosti ponížené kupní ceně nemovitostí) schovatelem – advokátní kanceláří – dne 10. 8. 2006 zaslána na účet prvního žalovaného namísto účtu prodávající (dlužnice). O řečené částce první žalovaný žalobci sdělil, že ji eviduje jako částečnou úhradu R. B. za koupi akcií dlužnice zaslanou z prostředků dlužnice, jež tím kompenzovala svůj závazek vůči R. B. ze smlouvy č.

1. Okresní soud vycházel rovněž z trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2022, č. j. 1 T 12/2015-10709, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2023, č. j. 1 To 106/2022-10803, jímž byl zmíněný R. B. odsouzen pro přečin podvodu a zvlášť závažný zločin podvodu mimo jiné za skutek, že jako generální manažer dlužnice dal s vědomím událostí příštích pokyn předsedovi představenstva a člence představenstva dlužnice k uzavření shora popsané kupní smlouvy o prodeji části bývalého vojenského areálu a poté též pokyn k převodu sumy odpovídající kupní ceně po odečtení daně z převodu nemovitostí (48.500.000 Kč) namísto na účet prodávajícího, tedy dlužnice, na účet R. B., jakožto dílčí úhrady osobního závazku obžalovaného R. B., který tak způsobil dlužnici škodu ve výši 48.500.000 Kč. Zároveň bylo R. B. uloženo tuto škodu nahradit.

2. Vzhledem k době uskutečnění popsaných reálií aplikoval okresní soud zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – k tomu viz § 3028 odst. 3, věta první, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Plnění ze strany dlužnice vůči prvnímu žalovanému považoval soud prvního stupně za učiněné bez právního důvodu, došlo-li k němu v důsledku trestného činu R. B., přičemž smyslem jeho jednání bylo docílit úhrady vlastního závazku vůči žalovaným (viz zejména bod 36 rozsudku okresního soudu). Ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. pak shledal, že se R. B. na úkor dlužnice bezdůvodně obohatil. Odmítl námitku žalovaných stran aplikace § 454 obč. zák., odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1622/2008 s tím, že mezi dlužnicí a R. B. neexistovala žádná dohoda, na jejímž základě by dlužnice za něho plnila. Zmínil přitom, že R. B. byl osobou dlužnici fakticky ovládající. Posuzuje dotčené vztahy jako obchodněprávní, neshledal uplatněné právo promlčeným ve čtyřleté promlčecí době (§ 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále případně jen „obch. zák.“). Za nedůvodnou považoval též námitku vydržení přijatého plnění pro nedostatek dobré víry prvního žalovaného.

3. Na podkladě vylíčeného rozhodl okresní soud, jak bylo uvedeno shora, přičemž ve vztahu k L. P. žalobu pro nedostatek jeho pasivní věcné legitimace zamítl. Usnesením ze dne 28. 11. 2024, č. j. 17 C 315/2023-77, pak procesně neúspěšnému prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 2.085.000 Kč.

4. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 1. 2026, č. j. 16 Co 167/2025-258, k odvoláním žalobce a prvního žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Krajský soud, odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že se v dané věci jedná o závazek z bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu. Na rozdíl od něj však uplatněné právo považoval za promlčené, a to ve dvouleté promlčecí době ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. Námitku promlčení ovšem v intencích § 8 o. z. (odkázav na § 3030 o. z.) vyhodnotil jako zjevné zneužití práva, respektive ji shledal uplatněnou v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Obdobně soudil o námitce vydržení, již nadto pokládal za neopodstatněnou z důvodu právní nemožnosti vydržet bezhotovostní platbou získané peníze. Z popsaných důvodů napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Usnesením ze dne 19. 1. 2026, č. j. 16 Co 167/2025-264, k odvolání prvního žalovaného potvrdil též usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2024, č. j. 17 C 315/2023-77.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek odvolacího soudu (souzeno dle obsahu dovolání toliko v části týkající se vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným) napadá dovoláním první žalovaný, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu ve čtyřech otázkách. Primárně rozporuje úsudek soudů o tom, že v dané při jde o plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) namísto plnění za jiného dle § 454 obč. zák., jímž se na úkor dlužnice obohatil R. B., nikoliv R. B. Dále se domnívá, že v důsledku naříkaného rozhodnutí je dlužnici přiznána dvojí kompenzace za tutéž újmu. V této souvislosti poukazuje na povinnost uloženou zmíněným trestním rozsudkem R. B. – nahradit dlužnici škodu ve výši 48.500.000 Kč. Nesouhlasí dále ani s tím, že by námitku promlčení vznesl v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru odvolacímu soudu mimo opomenutí judikaturou stanovených předpokladů vyčítá, že se zabýval skutečnostmi týkajícími se vzniku nároku, nikoliv vlastního uplatnění námitky. Odvolacímu soudu konečně vytýká soudní aktivismus a překvapivost jeho rozhodnutí především stran posouzení námitky promlčení. Ze všech uvedených důvodů navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádá odklad vykonatelnosti naříkaného rozhodnutí.

6. Žalobce se k dovolání negativně vyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

11. Dovolání je přípustným, neboť závěry odvolacího soudu nelze mít za zcela konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v otázce předpokladů jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení – zejména plněním bez právního důvodu a plněním za jiného ve smyslu § 454 obč. zák., potažmo též stran problematiky přičitatelnosti vědomosti subjektu ovládajícího právnickou osobu této osobě.

IV. Důvodnost dovolání

12. Dovolání je též důvodným.

13. Poněvadž ke vzniku práva, o které v řízení jde, mělo dojít před 1. 1. 2014, aplikuje se v dané kauze občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 o. z.).

14. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

15. Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

16. Ve smyslu dlouhodobě konstantní judikatury Nejvyššího soudu je plnění bez právního důvodu skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (srovnej za všechny např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1037/2016). Zatímco o bezdůvodné obohacení plněním za jiného (§ 454 obč. zák.) se v intencích judikatury jedná za splnění následujících předpokladů: a) ochuzený plnil majetkovou hodnotu třetí osobě, přestože b) nebyl k danému plnění povinen, c) povinnost plnit třetí osobě měl obohacený a d) mezi ochuzeným a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že ochuzený plní namísto obohaceného. Vznik obohacení zde pak spočívá v zániku dluhu obohaceného vůči třetí osobě (viz především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1783/2022, ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněný pod č. 9/2012 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, popřípadě jeho usnesení ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011). S ohledem na kontinuitu v úpravě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení získaného plněním za jiného podle § 454 obč. zák. a § 2991 odst. 2 o. z. lze závěry přijaté ve vztahu k jednomu ze jmenovaných ustanovení aplikovat i v režimu druhého z dotčených předpisů (k tomu viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1581/2018).

17. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jimiž je Nejvyšší soud dle aktuálně účinné procesní úpravy vázán a v dovolacím řízení je není možné účinně zpochybnit (srov. jediný způsobilý dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci – zakotvený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a namátkou rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.), se podává, že posuzované finanční plnění poskytla dlužnice na účet prvního žalovaného z pokynu R. B. Smluvní vztah existoval mezi dlužnicí a společností Milestone Partners, a.s. (smlouva č. 3), žalovanými a R. B. (smlouva č. 2) a také mezi dlužnicí a R. B. (smlouva č. 1). Rovněž je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zřejmé, že žalovaní vnímali částku, kterou obdrželi z advokátní úschovy, jako částečné plnění závazku, jejž vůči nim měl R. B. Byli-li tudíž R. B. shora popsaným způsobem zavázán žalovaným a dlužnice R. B., stěží mohou obstát úsudky odvolacího soudu o absenci ekonomického smyslu sporné transakce pro R. B. či dlužnici, respektive o úplné nesouvislosti se zmíněnými právními jednáními. Předmětná částka sice nebyla poskytnuta jednoduše jako plnění podle některé z uvedených smluv, avšak v kontextu popsaného skutkového stavu včetně zjištění o vlivu R. B. na jednání dlužnice je zjevná jeho motivace zapravit svůj vlastní dluh (v souvislosti s čímž byl ostatně pravomocně odsouzen – srov. trestní rozsudek prováděný k důkazu i v nynějším řízení, primárně jeho skutkovou větu; k vázanosti soudu trestním rozsudkem dle § 135 odst. 1 o. s. ř. i k jejím limitům pak viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1531/2022). Nelze tedy přisvědčit úsudku odvolacího soudu, že šlo o plnění prosté právního důvodu, a již z popsané příčiny nemůže naříkané rozhodnutí obstát jako věcně správné.

18. První žalovaný se v řízení dovolává posouzení řešené kauzy jako bezdůvodného obohacení získaného plněním za jiného ve smyslu § 454 obč. zák. Konstantní rozhodovací praxe stanovila shora vyjmenované předpoklady aplikace právě zmíněné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení (kromě výše citovaných viz dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3410/2019, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019, a ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 325/2025). Mezi nimi není souhlas dlužníka, za nějž bylo ochuzeným plněno, respektive dohoda mezi plnitelem a dlužníkem (k tomu srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, uveřejněný pod. č. 78/2024 Sb. rozh. obč.).

19. V nyní posuzované při je z uvedeného zřejmé, že splněny byly přinejmenším předpoklady označené písmeny a) – c), plnila-li dlužnice R. B., ačkoliv mezi nimi neexistoval žádný právní vztah, přičemž povinnost k plnění vůči prvnímu žalovanému měl R. B., osoba v dané době působící v organizační struktuře dlužnice. Otázkou, jíž se nalézací soudy, kvalifikujíce posuzovanou transakci jako plnění bez právního důvodu, nezabývaly, je srozumění dlužnice s tím, že plní namísto R. B. V nastíněné souvislosti nelze přehlížet judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je vědomost právnické osoby (obchodní společnosti) o určité (právně významné) skutečnosti zásadně spojována s vědomostí jejího statutárního orgánu (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod č. 82/2010 Sb. rozh. obč.). Není ovšem vyloučeno, aby byla právnické osobě přičítána vědomost i v jiných případech (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015), poněvadž je zapotřebí zohlednit, jakou měrou se kdo podílí na utváření vůle právnické osoby (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod č. 9/2019 Sb. rozh. obč.). Nezabýval-li se tedy odvolací soud, veden úvahou o absenci právního důvodu k plnění dlužnice, podrobněji tím, jaký význam pro aktuální kauzu má pozice R. B. ve struktuře dlužnice a jakou roli při klíčové transakci zastával, ačkoliv se ze skutkových zjištění ve spojení s trestním rozsudkem podává, že právě on inicioval soubor právních jednání, jejichž účelem bylo získat vlastní prospěch, přičemž odvolací soud v bodě 13 svého rozsudku uvádí, že představenstvo vědělo, že kupní cenu ze smlouvy o prodeji nemovitostí neobdrží dlužnice jakožto prodávající, nemůže jeho právní posouzení obstát jako úplné, nýbrž je přinejmenším předčasným.

20. Nejvyšší soud nadto ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve své rozhodovací praxi (viz především shora odkazovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1783/2022) již dříve dovodil, že fakt, že má ochuzený vůči příjemci plnění (věřiteli) vlastní povinnost plnit, bez dalšího nevylučuje, že tímto plněním způsobí zánik cizího dluhu, a že tedy ochuzenému plniteli vznikne regresní kondikce vůči dlužníku obohacenému snížením pasiv. Obdobně nemusí být zásadně vyloučeno pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení, aby plnitel (ochuzený) plnil dluh za jiného i v případě, má-li vůči subjektu, za nějž plní, svůj vlastní dluh. Eventuální smluvní vztah mezi dlužnicí a R. B. (smlouva č. 1) a z něj plynoucí závazek dlužnice zaplatit sjednanou cenu proto rovněž sám o sobě nevylučuje, aby dlužnice plnila dluh za R. B. (ze smlouvy č. 2). Citovaná judikatura však bezdůvodné obohacení plněním za jiného ve smyslu § 454 obč. zák., resp. § 2991 odst. 2 in fine o. z. nedovozuje v případě existence smlouvy zavazující ochuzeného plnit za dlužníka (jiného), jež by byla právním důvodem takového plnění, bezdůvodné obohacení vylučujícím (k tomu viz opětovně zmiňovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1783/2022).

21. Na podkladě doposud seznaných okolností je tedy prozatím komplikované předmětný skutkový stav s jistotou kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák., jak se domáhá dovolatel. Stejně jako nebyl učiněn závěr o vědomosti dlužnice stran eventuálního plnění ve prospěch R. B., je zapotřebí zkoumat, nedošlo-li mezi ním (subjektem majícím nesporně vliv na jednání společnosti REZIDENCE – MORAVSKÉ ZAHRADY, a.s., jakožto právnické osoby) a dlužnicí (právě zmíněnou společností) k dohodě o způsobu zaplacení kupní ceny ze smlouvy č. 1 skrze transakci, jež je předmětem nynější pře, tedy prostřednictvím zapravení části dluhu, jejž měl R. B. vůči žalovaným ze smlouvy č.

2. Naznačené totiž vzdor mínění odvolacího soudu (viz jeho zmínky o absenci ekonomického smyslu transakce pro dlužnici i R. B. v bodě 10 odůvodnění napadeného rozsudku) může být logický a stranami právního jednání zamýšlený způsob řešení závazků i z hlediska hospodárnosti a rychlosti ekonomického styku. Ani jedna z nastíněných variant (naplnění skutkové podstaty podle § 454 obč. zák. či existence dohody mezi dlužnicí a R. B. o způsobu placení kupní ceny ze smlouvy č. 1 skrze úhradu části kupní ceny ze smlouvy č. 2) ovšem zřejmě nemůže vést k závěru o pasivní věcné legitimaci aktuálně žalovaného R. B. ve sporu na vydání předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení.

22. Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že právní závěry krajského soudu neodpovídají v řízení konstatovaným skutkovým zjištěním. Úsudky odvolacího soudu nelze pro tuto chvíli považovat za úplné, zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí, a tudíž ani správné. V novém projednání věci bude zapotřebí po osvětlení vytčených aspektů při posoudit v intencích výše připomenuté judikatury.

23. Není-li postavena najisto pasivní věcná legitimace prvního žalovaného, jeví se předčasnými úvahy o eventuálním promlčení práva, respektive o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, pročež se Nejvyšší soud otázkami s tímto souvisejícími prozatím blíže nezabýval.

24. Nadbytečným, neobstojí-li závěr o pasivní věcné legitimaci prvního žalovaného, se pak jeví i řešení otázky potenciální dvojí kompenzace téže újmy dlužnici. Dovolatel artikuluje, že, byl-li R. B. zavázán k náhradě škody dlužnici trestním rozsudkem, nelze jí v aktuálním řízení přisoudit tutéž částku jako bezdůvodné obohacení vůči někomu jinému – zde R. B. K nastíněnému sluší se toliko nad rámec (z důvodu popsané nadbytečnosti) odkázat na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4188/2016, v jejichž intencích platí, že, jsou-li splněny předpoklady vzniku obou nároků (náhrady škody i bezdůvodného obohacení), je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita).

V. Závěr

25. Nejvyšší soud tedy, shledav dovolání prvního žalovaného ve shora popsaném smyslu opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu v dotčené části a k vrácení věci v příslušném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. S ohledem na § 243e odst. 2, větu třetí, o. s. ř. zrušil i závislé usnesení krajského soudu č. j. 16 Co 167/2025-264.

26. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, jelikož se projednáním dovolání v přiměřené lhůtě stal bezpředmětným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34, či kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, publikovaný pod č. 29/2019 Sb. rozh. obč.).

27. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu