28 Cdo 1352/2026

Rubrum

28 Cdo 1352/2026-135 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: AUTOSKLO K + M spol. s r. o., IČO 46683950, se sídlem v Českých Budějovicích, Prostřední 2792/1, zastoupená JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované: Sal-Me stav s.r.o., IČO 05570867, se sídlem Jankov 68, zastoupená JUDr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, o 580 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 26/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2026, č. j. 19 Co 1816/2025-111, takto:

Výrok

Rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2026, č. j. 19 Co 1816/2025-111, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2025, č. j. 21 C 26/2025-83, se zrušují a věc se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

:

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2026, č. j. 19 Co 1816/2025-111, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2025, č. j. 21 C 26/2025-83, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 580 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že žalobkyně na základě faktury č. 2023008 vystavené žalovanou dne 1. 4. 2023 této zaplatila 580 000 Kč vzdor tomu, že ve faktuře označené stavební práce nebyly objednány ani provedeny, uzavřel, že v situaci, v níž žalobkyně neprokázala odeslání předmětné částky v důsledku omylu, nelze žalobě o její vrácení vyhovět.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku rozložení důkazního břemene stran existence právního důvodu opravňujícího příjemce peněžitého plnění si je ponechat. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016. Namítala, že žalovaná, jež dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně přijala od žalobkyně částku 580 000 Kč, byla povinna v řízení tvrdit a prokazovat existenci právního důvodu, na jehož základě si tyto prostředky ponechala. Vytýkala rovněž neurčitost formulace výroku I rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

4. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

5. Po zjištění, že dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky rozložení důkazního břemene stran existence právního důvodu opravňujícího příjemce peněžitého plnění si je ponechat, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

6. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

8. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

9. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Dle konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021).

12. Právní úprava tzv. důkazní povinnosti pak ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99). Rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je pak ustálena v tom smyslu, že posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy – § 2991 o. z. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění. Žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998).

13. Jestliže tedy odvolací soud v situaci, v níž bylo prokázáno, že žalobkyně poukázala peněžní prostředky (580 000 Kč) žalované, žalobě o jejich vrácení nevyhověl, aniž se zabýval tím, zda žalovaná tvrdila a prokázala existenci právního důvodu, na jehož základě si přijaté peněžní prostředky mohla ponechat, případně – v režimu aktuální právní úpravy – naplnění výlukových důvodů ve smyslu § 2992 či § 2997 odst. 1 o. z., odporují jeho závěry výše citované judikatuře i právní úpravě o rozložení důkazního břemene (§ 120 o. s. ř.). Dovolání je z uvedeného důvodu opodstatněné.

14. K výtce dovolatelky stran neurčitosti formulace výroku I rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla žaloba zamítnuta, aniž bylo specifikováno žalobní žádání) sluší se připomenout, že výrok soudního rozhodnutí musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby obsah vydaného rozhodnutí byl z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný, neboli – řečeno jinak – nezbytnou součástí výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7.3.2001 sp. zn. IV. ÚS 386/2000, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 178/2026, ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, a ze dne 27.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 20.11.2009 sp. zn. 30 Cdo 3590/2009).

15. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný (uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn), a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 o. s. ř.).

16. Soudy nižšího stupně jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. tedy vyzvou žalovanou k tvrzení a prokázání skutečností, z nichž dovozuje své právo přijaté peněžní prostředky si ponechat, za současného poučení o následcích neuposlechnutí výzvy.

17. V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

18. Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu