28 Cdo 1364/2002

Rubrum

28 Cdo 1364/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání:

1. R. S., 2. G. S., 3. Y. S. a 4. M. K. zastoupeným advokátem, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8.4.2002, sp. zn. 10 Co 581/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 1/99 (žalobců R. S., G. S., Y. S. a M. K. zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. M. b. p. T., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, B. Městu T., zastoupenému advokátem, C. České republice – O. ú. v T., D. T. E., společnosti s ručením omezeným, a E. T., společnosti s ručením omezeným, zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:

Výrok

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8.4.2002, sp. zn. 10 Co 581/2001, i rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 25.6.2001, čj. 12 C 1/99-203.

II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění

: O žalobě žalobců, podané u soudu 19.10.1995, rozhodl Okresní soud v Teplicích zamítavým rozsudkem z 11.3.1997, čj. 17 C 411/95-95; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 13.10.1997, sp. zn. 10 Co 415/97, a to tak, že uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobců Nejvyšší soud svým rozsudkem z 21.12.1998, 22 Cdo 750/98, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 13.10.1997, sp. zn. 10 Cdo 415/97, i rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 11.3.1997, čj. 17 C 411/95-95, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal dovolání žalobců přípustným podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a dospěl také k závěru, že sporná právní otázka tohoto řízení nebyla správně řešena a proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud ukládal, že v dalším průběhu řízení bude třeba posoudit, zda rozhodnutí nebo postup Okresního soudu v Teplicích ve věci sp. zn. E 2076/62, tedy v řízení, které souvisí s projednáváním této právní věci / sp. zn. 12 C 1/99 Okresního soudu v Teplicích (dříve sp. zn. 17 C 411/95)/, v němž toto řízení o výkon rozhodnutí bylo vedeno, jak uvedl dovolací soud, proti „non subjektu“, když matka původního žalobce H. S. zemřela již delší dobu před zahájením uvedeného řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení). Podle usnesení Okresního soudu v Teplicích ze 6.6.1963, sp. zn. E 2076/62, bylo vloženo pro Československý stát – finanční odbor bývalého Okresního národního výboru v T. vlastnické právo; k přechodu vlastnického práva z rodičů žalobců na stát došlo v souvislosti s dražbou nemovitostí k vydobytí pohledávky S. s. v částce 18.643,40 Kč. Potom došlo k přechodu vlastnického práva ze státu na Město T., které pak nemovitosti převedlo na T. E., společnost s ručením omezeným, a posléze byly nemovitosti převedeny na T., s.r.o., Ú. n. L. V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 25.6.2001, čj. 12 C 1/99-205, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě nejsou dány zákonné předpoklady pro úspěšnou restituci majetku. Soud prvního stupně byl toho názoru, že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců (dům čp. 881 se stavební parcelou č. 984 v T.), nepřešly na stát žádným ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jmenovitě nikoli podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., takže nešlo o dražební řízení provedené zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu ani nešlo o přechod věcí na stát podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ve smyslu závěrů zrušovacího rozsudku dovolacího soudu se soud prvního stupně zabýval objasněním a posouzením toho, zda v postupu anebo v rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích v exekučním řízení, které proběhlo ještě podle dříve platného občanského soudního řádu (zákona č. 142/1950 Sb.), pod sp. zn. E 2076/62, došlo k porušení obecně uznávaných práv a svobod, jak to má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Došlo tu v uvedeném exekučním řízení k nařízení exekuce dražbou nemovitostí původních vlastníků Dr. H. S. a A. S. tak, že pro toto exekuční řízení byl dlužníkům ustanoven opatrovník, aniž by bylo zjišťováno, zda a jaký mají skutečný pobyt dlužníci a jaké jsou okolnosti vztahující se k jejich právním nástupcům. Exekuce tu tedy byla vedena proti už nežijící A. S., která zemřela 6.12.1954. Podle závěrů soudu prvního stupně však jestliže k tomuto porušení procesních předpisů nepřistoupily další okolnosti a skutečnosti, nebylo možné uvést, že tu přechod vlastnictví příklepem či převzetím nemovitostí za odhadní cenu, je postupem, který má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a odst. 3 věta první, zákona č. 87/1991 Sb. Z toho důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu žalobců proti žalovanému Městskému bytovému podniku T., žalovanému městu T. a České republice – Okresnímu úřadu T.; proti žalovaným T. E., s.r.o. S., a T., s.r.o., Ú. n. L. byla žaloba zamítnuta s poukazem na to, že právní předchůdce těchto žalovaných koupil nemovitosti od Města T., nikoli od státu (čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb.). O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 25.6.2001 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 8.4.2002, sp. zn. 581/2000. Tímto rozsudkem Odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně posoudil správně projednávanou právní věc podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Zabýval se zejména otázkou, zda nemovitosti přešly do vlastnictví státu z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. K přechodu vlastnického práva tu došlo v roce 1963 (tedy v rozhodné době ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a to po provedeném exekučním řízení podle dříve platných právních předpisů; stát tu nabyl vlastnictví k nemovitostem v důsledku úkonů soudu, takže nešlo o případ, v němž by stát převzal věc bez právního důvodu. Nešlo tu o dražební řízení provedené zkrácenou formou ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb.; žádný jiný přechod vlastnického práva podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nebyl soudem zjištěn a ani nebyl žalobci tvrzen. Odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval ještě i tím, zda tu šlo o převzetí věcí státem v důsledku politické perzekuce anebo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. V tomto smyslu shledal odvolací soud pochybení soudu v již uváděném exekučním řízení podle dříve platného zákona č. 142/1950 Sb., když s účastníky řízení – právními předchůdci žalobců nebylo jednáno jako s účastníky řízení, když jim v podstatě byla odňata možnost jednat před soudem, a ohledně účastnice řízení A. S. tu řízení směřovalo proti její osobě, třebaže v době provedení dražby již nežila; o tom však soud ani jiný orgán nebyl v souvislosti s tímto řízením informován, přičemž žalobci zdůvodňují nečinnost ze své strany obavami z rasové perzekuce. Za těchto okolností však odvolací soud sdílel právní posouzení věci soudem prvního stupně, že totiž tu nelze spatřovat nic jiného než procesní pochybení soudu, v důsledku jím nezaviněných okolností , a nikoli politickou, rasovou či jinou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Proto odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a při rozhodování o nákladech řízení vycházel z toho, že žalovanému státu – Okresnímu úřadu v T. náklady řízení nevznikly a další žalovaní účastníci řízení se náhrady nákladů řízení vzdali. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10.5.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Teplicích dne 16.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání měli dovolatelé za to, že tu byla odvolacím soudem řešena právní otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že řešení zásadní právní otázky tu spočívá v tom, jak má být posuzována skutečnosti, že aktem soudu, učiněným po řízení vedeném nezákonným způsobem proti subjektům, jimž bylo odnímáno již neexistující vlastnické právo, a zda tu opravdu nešlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Vedení exekučního řízení podle dříve platného zákona č. 142/1950 Sb., jež bylo zahájeno v roce 1962 proti matce žalobců A. S., která však zemřela již v roce 1954, a takto bylo dosaženo přechodu vlastnického práva na stát ze strany již dlouho před tím zemřelého vlastníka věci, nelze pokládat jen za pouhé procesní pochybení soudu. Podle názoru dovolatelů šlo tu o nicotný právní akt (tzv. „paakt“), protože vedení exekučního řízení vůči A. S., která v té době již nežila, bylo evidentně mimo rámec pravomoci soudu (majetek a. Schneiderové přešel již v té době ze zákona ve smyslu ustanovení § 509 zákona č. 141/1950 Sb. na jejího dědice a nebyl vlastnictvím této zemřelé osoby); na základě takového nicotného aktu nemohlo platně přejít vlastnictví věci na stát a stát takovou věc (takové věci) převzal bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i pro občanské soudní řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), pokud v zákoně č. 30/2000 Sb. není stanoveno jinak (jako je tomu např. v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.). Přípustnost dovolání bylo třeba v daném případě třeba posoudit, jak na to poukazovali i dovolatelé, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší- li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplynulo z obsahu spisu (sp.zn. 12 C 1/99, dříve sp. zn. 17 C 411/95, Okresního soudu v Teplicích), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by šlo v rozhodnutí odvolacího soudu o otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jak to má na zřeteli ustanovení § 437 odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolací soud dále posuzoval i to, zda se odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, zabýval případně otázkou která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jak to má na zřeteli ustanovení § 437 odst. 3 občanského soudního řádu. Vycházel z toho, co uvedl dovolací soud ve svém předchozím rozsudku, vydaném o dovolání, podaném v roce 1998 v téže právní věci, že totiž dovolací soud neshledává důvod, proč by se odchyloval od právního názoru, že „i v těch případech nároků spadajících pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., kdy došlo k přechodu věci na stát následkem rozhodnutí soudu, jestliže toto rozhodnutí nebo postup soudu mu předcházející byl důsledkem politické perzekuce nebo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody“, zákon č. 87/1991 Sb. umožňuje zmírnit křivdy takto způsobené. Z tohoto právního závěru, řešícího citovanou právní otázku, měly soudy obou stupnňů v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 21.12.1998 (22 Cdo 750/98 Nejvyššího soudu) vycházet podle ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). S poukazem na ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu musel dovolací soud pak ještě posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu bylo či nebylo v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud při posuzování toho, jak odvolací soud aplikoval na projednávanou právní věc ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. dospěl k závěru, že výklad těchto ustanovení při aplikaci na projednávanou právní věc není v souladu s obsahem, zaměřením i cílem, sledovanými těmito ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích, takže výsledný právní závěr odvolacího soudu se tu ocitá v rozporu s hmotněprávním předpisem. Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc i podle již zmíněných ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., která se této právní věci nepochybně týkala a zejména žalobci na ně v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo tedy nutno posoudit správnost výkladu těchto ustanovení ze strany odvolacího soudu (a případně i soudu prvního stupně). Dovolací soud vycházel již z citovaného právního závěru obsaženého v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu z 21.12.1998 (22 Co 790/98 Nejvyššího soudu), že totiž i v těch případech nároků spadajících pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., když došlo k přechodu věcí na stát následkem rozhodnutí soudu, jestliže toto rozhodnutí soudu nebo postup mu předcházející byly důsledkem politické perzekuce nebo šlo přitom o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody lze umožnit zmírnění křivdy podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V daném případě došlo k přechodu nemovitostí uvedených v žalobě žalobců na stát na základě usnesení soudu, vydaného dne 6.6.1963 v exekučním řízení soudním k návrhu vymáhajícího věřitele, jímž byla státní spořitelna, proti dlužníkům H. a A. S., „t.č. neznámého pobytu v cizině, zastoupeným opatrovníkem F.J., úředníkem Státního notářství v T., pro 19.169,- Kč“. Pro vymožení uvedené dlužné částky a po jejím uspokojení částkou 18.643,40 Kč, získanou dražbou exekvovaných nemovitostí, dochází pak výrokem usnesení Okresního soudu v Teplicích ze 6.6.1963, sp. zn. E 2076/62, k „nařízení vkladu vlastnického práva ve vložce pozemkové knihy č. 1147 pro katastrální území T. k domu čp. 881 se stavební parcelou č.kat.1012 a zahradou č.k.t. 292/3 pro vydražitele Čs.stát – finanční odbor Okresního národního výboru v T.“. V tomto exekučním řízení nedošlo tedy k umožnění realizace procesních práv účastníků řízení, ale navíc toto řízení proběhlo v roce 1963 proti fyzické osobě (dlužnici A. S.), která zemřela již 6.12.1954. Podle názoru dovolacího soudu nešlo tu v daném případě pouze o dílčí porušení procesního předpisu (jak to mělo na zřeteli např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž šlo o extrémní nesoulad (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ČR z 2.9.1999, III. ÚS 314/99, uveřejněný pod č. 118 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) postupu soudu a právních závěrů soudu s principy spravedlivého procesu v občanském soudním řízení a o takový soudní akt, pojmově zrušitelný, který byl schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností fyzické osoby (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ČR ze 17.5.2000, IV. ÚS 108/2000, uveřejněné pod č. 17 usnesení ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR); při tomto postupu soudu došlo také k nedůslednostem při doručování rozhodnutí, jež ve svém konečném důsledku vedly k odmítnutí práva účastníků řízení na samotný přístup k soudu a na soudní ochranu (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 13.12.2001, III. ÚS 473/01, uveřejněný pod č. 198 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Z uvedených důvodů dospěl tedy dovolací soud k výslednému právnímu závěru, že v tomto případě bylo nutno posoudit přechod žalobci uváděných věcí na stát v rozhodném období (§ 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) jako převzetí věcí bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), které bylo důsledkem postupu soudu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k odlišnému právnímu závěru , musel dovolací soud přisvědčit tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz § 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu tu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 občanského soudního řádu). Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 občanského soudního řádu). V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 21 . března 2003 JUDr. Josef Rakovský, v.r. předseda senátu