28 Cdo 1405/2026

Plný text

28 Cdo 1405/2026-606 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) L. P., b) M. T., c)

I. P., d) Z. K., e) D. H., f) J. O. a g)

I. F., všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 013 12774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, a 2) ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, IČO 00049239, se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 4481/44, o nahrazení projevu vůle, eventuálně o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 20/2017, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 11. března 2026, č. j. 72 Co 234/2025-571, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 766,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Homolky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2026, č. j. 72 Co 234/2025-571, rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 9. 2025, č. j. 22 C 20/2017-516, potvrdil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované 1) uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY do podílového spoluvlastnictví žalobců a), b), f) a g) a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeného geometrickým plánem č. 671-5/2017 vyhotoveným J. U., do podílového spoluvlastnictví žalobců c/, d/ a e/ (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku II, kterým bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY je žalovaný 2), jakož i v nákladovém výroku V (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej ve výroku IV o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem III přitom soud prvního stupně zastavil řízení v části týkající se dalších v rozsudku blíže specifikovaných pozemků.

2. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu (jeho části, v níž bylo určeno, že vlastníkem specifikovaných pozemků je žalovaný 2/) podala dovolání žalovaná 1). Předestřela otázku, zda dům s byty z tzv. družstevní stabilizační výstavby může být obytnou budovou sloužící k trvalému ubytování pracovníků zemědělského družstva ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Měla za to, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Kladla dále otázku, zda je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství vydaným v režimu § 17 odst. 4 (dříve 6) zákona o půdě o tom, že se na posuzované pozemky vztahuje působnost zákona o půdě. Vyjadřovala názor, že nastolená otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně, když z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaného pod č. 9/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009, ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2127/2022, a ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3005/2011, vyplývá vázanost soudu uvedeným správním rozhodnutím, zatímco z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1819/2022, plyne opak. Vytýkala rovněž, že odvolací soud, aniž zopakoval listinné důkazy, dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišnému, byť správnému skutkovému závěru, dle něhož na základě hospodářských smluv z roku 1972 bylo sjednáno právo právního předchůdce žalovaného 2) k trvalému užívání předmětných (posléze zastavěných) pozemků za účelem zemědělské výroby. Nesprávnou shledávala ovšem navazující úvahu odvolacího soudu, dle níž v důsledku zastavění pozemků bytovými domy sjednaný zemědělský účel jejich užívání zanikl. Konečně vytýkala, že byla připuštěna změna žaloby s eventuálním petitem na určení, že žalovaný 2) je vlastníkem specifikovaných pozemků zastavěných bytovými domy v jeho vlastnictví. Poukazovala na rozpor uvedeného postupu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2550/2020.

3. Žalobci navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Na vyřešení otázky, zda dům s byty z tzv. družstevní stabilizační výstavby může být obytnou budovou sloužící k trvalému ubytování pracovníků zemědělského družstva ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, rozsudek odvolacího soudu žel nezávisí. Odvolací soud totiž svůj závěr o tom, že pozemky, jež jsou předmětem sporu, nebyly zastavěny obytnými budovami sloužícími ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zemědělské výrobě (k trvalému ubytování pracovníků zemědělské organizace), nezaložil izolovaně na konkluzi o realizaci družstevní stabilizační výstavby na těchto pozemcích, nýbrž zejména na individuálním skutkovém zjištění, že byty v domech bytového družstva byly (v posuzovaném případě) přidělovány zaměstnancům a členům zemědělských družstev, kteří se zavázali pracovat v zemědělské výrobě – ovšem toliko po dobu 10 let (nikoliv trvale), přičemž šlo („jinak“) o svým charakterem „klasické“ družstevní byty – po uplynutí 10 let mohli členové bytového družstva členská práva a povinnosti vážící se k užívání dotčených bytů převádět na třetí osoby (viz odstavce 25 až 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na základě tohoto zjištění pak odvolací soud dovodil, že právo trvalého užívání předmětných pozemků, na něž se nevztahuje působnost zákona o půdě (§ 1 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), svědčící žalovanému 2), resp. jeho předchůdcům, dnem účinnosti zákona o půdě nezaniklo (§ 22 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) a na základě žádosti bytového družstva se ve smyslu § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, transformovalo na vlastnické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2666/2009).

6. Kladla-li dovolatelka dále otázku, zda je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství vydaným v režimu § 17 odst. 4 (dříve 6) zákona o půdě o tom, že se na posuzované pozemky vztahuje působnost zákona o půdě, pomíjí, že dle závěrů odvolacího soudu je vázanost soudů (v občanském soudním řízení) řečeným rozhodnutím v posuzovaném případě vyloučena již jen tím, že se žalobci řízení před Ministerstvem zemědělství neúčastnili, přičemž o stejnou věc rozhodnutou (závazně) mezi účastníky řízení může jít toliko za předpokladu totožného obsazení sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 376/2022, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3516/2015, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, či ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009). K vázanosti soudů v občanském soudním řízení rozhodnutím správního orgánu o tom, zda jde o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě (§ 17 zákona o půdě), lze pak odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1023/2021, nebo jeho usnesení ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020). Označená judikatura přitom nikterak nekoliduje s judikaturou citovanou dovolatelkou, jež otázku vázanosti soudu v občanském soudním řízení rozhodnutím Ministerstva zemědělství v režimu § 17 zákona o půdě dílem neřeší a dílem vychází z totožných obecných východisek, dle nichž soudy v civilním řízení sporném z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), není však vyloučeno, aby si otázku řešenou správním orgánem posoudily jinak. Ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva zemědělství vydanému dle § 17 odst. 4 (dříve 6) zákona o půdě pak dovolací soud uvedený závěr vyjádřil též v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1819/2022.

7. Vytýká-li dovolatelka konečně, že odvolací soud z listinných důkazů učinil odlišné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval, a že připustil změnu žaloby, upozorňuje tím na vady řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není. Výtky dovolatelky týkající se vad řízení ostatně postrádají relevanci.

8. Byť se odvolací soud obecně vzato může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nelze ztrácet ze zřetele ustálené konkluze, dle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012). Dovolatelka v posuzovaném případě ostatně s nezopakováním listinných důkazů ani nespojuje nesprávnost skutkových závěrů odvolacího soudu, tvrdí-li, že tento soud z označených listinných důkazů, vzdor jejich nezopakování, učinil oproti soudu prvního stupně správná skutková zjištění.

9. Odvolací soud pak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. i dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2550/2020, jakož i rozsudky ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 510/2014, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004) posoudil žalobní žádání jako eventuální petit, domáhají-li se žalobci primárně nahrazení projevu vůle žalované 1), převést předmětné pozemky do jejich vlastnictví, a pro případ, že primárnímu petitu nebude vyhověno, navrhují (eventuálně), aby bylo určeno, že vlastníkem pozemků je žalovaný 2).

10. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

11. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).

13. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci a vykonatenosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované 1) bylo odmítnuto a k nákladům žalobců, kteří podali vyjádření k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 12 580 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2026], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 15 766,30 Kč.

15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. 8. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu