28 Cdo 1659/2009

Rubrum

28 Cdo 1659/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida ,CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. Č., zast. advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, za účasti Hl. m. P, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zast. advokátem, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, vedené Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 25/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.11.2008, č. j. 15 Co 380/2008-175, takto :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.11.2008, č. j. 15 Co 380/2008, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.3.2008, č. j. 30 C 25/2005, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků p. č. 1202, p. č. 1710/1 a p. č. 1622/60 v k. ú. Ď. a p. č. 767 v k. ú. L. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce uplatňuje veškeré své nároky jako nároky, které získal uzavřením smluv o postoupení pohledávek, tedy jako postupník. Shodně se soudem prvního stupně dále vzal za prokázané, že žalobce uplatňuje nárok na poskytnutí náhradních pozemků za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též „zákon o půdě“). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale jde o nárok postoupený. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně a v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl změněn článek VI zákona č. 253/2003 Sb., zaujal názor, že tato změna se týkala pouze původních oprávněných osob ve smyslu § 4 a § 6 zákona o půdě. Dovodil, že postupníci nejsou osobami, jimž byla v minulosti způsobena křivda, nýbrž osobami, které převzetím nároku od oprávněných osob jednaly v rámci běžných občanskoprávních či obchodních vztahů. Dospěl k závěru, že žalobce není původní oprávněnou osobou, proto na jeho právní postavení je nutno aplikovat ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článek VI zákona č. 253/2003 Sb. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na převod náhradních pozemků zanikl. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam s tím, že nesouhlasil s právními závěry soudů obou stupňů. Dovolatel se mimo jiné domnívá, že bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 1 Protokolu č.1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základnách svobod na pokojné užívání majetku tím, že stát jako dlužník zrušil odvolateli jako majiteli restitučních pohledávek jeho majetkové pohledávky, aniž by poskytl odškodnění v rozumně přiměřené hodnotě. Další dovolací důvod spatřuje ve skutečnosti, že mu P. f. účelově znemožnil zúčastnit se jakékoliv veřejné nabídky náhradních pozemků. Domnívá se rovněž, že odnětí jeho restitučních pohledávek s odkazem na stávající právní úpravu restituční tečky odporuje článku 14 výše zmíněné úmluvy, který zakazuje diskriminaci. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu projednání soudu prvního stupně včetně přiznání práva na náhradu nákladů žalobci dovolacím řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že obdobná problematika byla již řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na něž správně odkazoval a z něhož při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí uzavřel, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě těch osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen. To i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007. Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek VI zákona 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům. Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou. Nevykazuje proto znaky zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 21. července 2009 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu