28 Cdo 1699/2006

Rubrum

28 Cdo 1699/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. V. V., proti žalovanému Z. o. d., zastoupenému advokátkou, o náhradu za živý a mrtvý inventář, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 28/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2005, č.j. 56 Co 309/2005-301, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Okresní soud v Přerově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č.j. 11 C 28/95-232, v odstavci I. uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobci náhradu za živý a mrtvý inventář zaplacením částky 47.278,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 21. 10. 2004 do zaplacení. Současně v odstavci II. zamítl žalobu v části, aby žalovaný žalobci poskytl náhradu za živý a mrtvý inventář zaplacením částky 94.557,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001. Zároveň v odstavci III. zamítl žalobu v části o zaplacení úroku z prodlení z částky 47.278,50 Kč ve výši 10 % od 1. 1. 2001 do 20. 10. 2004 a ve výši 7 % od 21. 10. 2004. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 12. 2005, č.j. 56 Co 309/2005-301, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Současně zrušil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž vlastníkem předmětných pozemků byl V. Č. (dědeček žalobce a otec Z. V.), který zemřel. Vzal za prokázané, že žalobce nabyl z titulu dědictví po V. Č. a A. Č. spoluvlastnický podíl k nemovitostem zapsaným na LV č. 233 pro k.ú. Š., a to pozemků č. 1508, 1509/1 a 1825/23, dříve v užívání žalovaného, tedy souhrnně mu náleží spoluvlastnický podíl 1/6, přičemž další spoluvlastnicí je Z. V. Též zjistil, že žalobce byl zapsán do rejstříku členů a oprávněných osob transformačního projektu Z. d. Č. dne 30. 11. 1992 v souvislosti s restituovanými pozemky v rozsahu 1,1869 ha. Dále vzal za prokázané, že dopisem ze dne 26. 12. 1992 žalobce oznámil svůj záměr uplatnit náhradu za živý a mrtvý inventář v souvislosti s pozemky, které žalobce nabyl dědictvím současně s nárokem na náhradu za trvalé porosty, které byly vykáceny na pozemcích č. 935 a 936. Dále zjistil, že transformační projekt žalovaného byl schválen dne 14. 11. 1992. Též vzal za prokázané, že částka odpovídající náhradě za živý a mrtvý inventář činí 280.671,- Kč, a že transformační projekt byl schválen dne 14. 11. 1992. Věc posoudil ve smyslu § 13 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 42/1992 Sb. a § 20 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákona o půdě). Vyslovil, že žalobce se domáhal proti žalovanému přiznání náhrady za živý a mrtvý inventář v celkové částce 141.690,50 Kč, avšak soud prvního stupně žalobci správně přiznal pouze částku 47.278,50 Kč. Dovodil, že žalobce je jedním z dědiců po zemřelé oprávněné osobě – V. Č. ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě a uplatnil svůj nárok ve lhůtě podle § 13 odst. 4 zákona o půdě. Zaujal názor, že osoba oprávněná k přijetí náhrady podle restitučního zákona (zákona o půdě) nemusí být osobou oprávněnou podle transformačního zákona (zákona č. 42/1992 Sb.), pokud se náhrada neposkytuje formou podílu na majetku osoby povinné. Podle odvolacího soudu restituční nárok oprávněné osoby, která se nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a neprovozuje zemědělskou výrobu, může být uspokojen (nedošlo-li mezi účastníky k jiné dohodě) po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu (§ 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.). V dané souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1098/96 a zejména sp.zn. 29 Cdo 3016/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 9/2002 pod č.

170. V dané věci považoval za rozhodující, že odpadla překážka v podobě sedmileté lhůty, před jejímž uplynutím uspokojení nároku žalobce na přiznání náhrady nepřicházelo v úvahu a žalobci lze nárok přiznat jako peněžitý ekvivalent náhrady. Odvolací soud pro daný stav považoval též za rozhodné, že žalobce se stal spoluvlastníkem restituovaných nemovitostí, a že částka přiznaná žalobci rozsudkem nepřesáhla výši, která by žalobci z tohoto titulu náležela. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 6. 4. 2006 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., neboť odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., dále pochybil při výkladu hmotně právních norem a rovněž jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýkal odvolacímu soudu, že nedůvodně spojil uplatněný nárok na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář podle § 20 zákona o půdě s nárokem na vydání restituční části majetkového podílu z transformace podle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. Podle dovolatele výše uvedené zákony užívají shodný termín oprávněná osoba, avšak jejich obsah a význam není totožný a proto jej nelze zaměňovat. Namítal, že jeho nárok na náhradu podle zvláštního předpisu neexistoval ke dni schválení transformačního projektu s tím, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3016/2000, je nepřiléhavý. Zdůvodňoval, že výše uvedené rozhodnutí dovolacího soudu dopadá na oprávněné osoby podle § 14 písm. a) zákona č. 42/1992, tj. členy družstva, jejichž členství v družstvu trvalo ke dni 30. 11. 1990. Dále poukazoval na skutečnost, že v § 20 odst. 3 zákona o půdě je zakotvena zásada, že náhrada inventáře se poskytuje v rozsahu přiměřeném převzaté části nemovitostí k zajištění zemědělské nebo lesní výroby. Tvrdil, že hmotně právní podmínka zajišťování zemědělské výroby tak nabývá zásadního významu a je neopominutelná a nelze ji splnit uplynutím zákonné lhůty stanovené jinou právní normou. Dále nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zajištění provozu zemědělské výroby nelze splnit nájemním vztahem s povinnou osobou. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. spatřoval ve výši přiznaného úroku a dále v posouzení úvahy odvolacího soudu o jeho možné a neuplatněné výši. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl potvrzení výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.) a směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu (výrok I.), kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (srov. § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Bylo proto nutné posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. V daném případě dovolatel netvrdí, že by odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Zbývá proto posoudit, zda odvolací soud řešil vytčenou právní otázku v rozporu s hmotným právem, tedy zda ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud ve svém odůvodnění správně uvedl důvod, pro který je třeba žalobě vyhovět, a to na základě zjištění, že v dané věci odpadla překážka v podobě sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu, před jejímž uplynutím uspokojení nároku žalobce na přiznání náhrady nepřicházelo v úvahu ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. Odvolací soud rovněž správně vyložil, že žalobci, jenž se stal spoluvlastníkem restituovaných nemovitostí, lze proto přiznat nárok na zaplacení peněžitého ekvivalentu v plné výši, která nepřesáhla výši nároku, která by žalobci z tohoto titulu náležela. Obdobná problematika byla již řešena ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, na něž správně odkazoval a z nichž při svém rozhodování správně vycházel. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil předmětnou právní otázku v souladu s hmotným právem, dovolání tedy z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není přípustné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. prosince 2008 JUDr. Josef Rakovský, v. r. předseda senátu