28 Cdo 17/2006

Rubrum

28 Cdo 17/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně K. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. E., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 50.381,- Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 1066/ 2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.11.2005, č.j. 29 Co 325/2005-133, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení o dovolání částku Kč 3.087,50 do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

: Žalobkyně se domáhala rozsudku, jenž by žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 50.281,- Kč jako neuhrazené nájemné za srpen 2000; nájemní vztah k nebytovým prostorám, vzniklý mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor (restaurace v R., H. nám. 53) ze dne 1. 2. 1999 skončil uplynutím doby určité (viz dodatky ke smlouvě) 31. 8. 2000. Okresní soud v Rakovníku žalobu zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení, vzniklých žalovanému. Neshledal sice jako oprávněně vznesenou námitku promlčení uplatněnou žalovaným, dospěl však k právnímu závěru, že pohledávky žalobkyně zanikla započtením ve smyslu § 580 o. z. a § 98 o. s. ř. (procesní obrana žalovaného). Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, byť s jiným hmotněprávním zdůvodněním, a také on přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Uzavřel, že právní vztah mezi účastníky, vzniklý podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, nutno ohledně posouzení běhu promlčecí doby subsumovat nikoli pod obchodní zákoník, ale pod obecné ustanovení § 101 o. z. o tříleté promlčecí době a jejím běhu. Pak mohl být ovšem nárok, splatný (viz též čl. III. 2. smlouvy) dnem 10. 9. 2000, uplatněn bez rizika vznesení námitky promlčení nejpozději dne 10. 9. 2003. Došlo-li k podání žaloby 6. 8. 2004 a námitka promlčení byla v řízení řádně vznesena, je žaloba nedůvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obšírně pojaté dovolání, v němž přičítá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby též odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby je dovolací soud odmítl jako nepřípustné. Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta, a jeho přípustnost opřela dovolatelka o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Ještě před případným meritorním přezkumem dovolání tedy musel Nejvyšší soud posoudit, zda napadenému rozsudku resp. právní otázce v něm obsažené přizná zásadní právní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud není oprávněn ani povinen nacházet otázky zásadního právního významu v přezkoumávaném rozhodnutí sám, z úřední povinnosti. Principu vázanosti dovolacího soudu vylíčenými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř) odpovídá takový přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, který vychází (s procesními výjimkami vypočtenými v dalším textu odst. 3 § 242 o. s. ř) z relevantních tvrzení (důvodů) dovolatele. Není přitom rozhodné, zda tato tvrzení uvedl dovolatel v rámci zdůvodnění přípustnosti dovolání, či v rámci vylíčení dovolacího důvodu. Tato interpretace dovolacího soudu nepostrádá ústavní konformitu. V nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, str. 203 a násl.), se předpokládá, že dovolací soud bude odpovídajícím způsobem reagovat na každou dovolatelem předloženou a označenou právní otázku. Implicite se tedy očekává, že předmětem dovolacího přezkumu se stanou právě a jen nastolené právní otázky a že dovolací soud není povinen při své přezkumné činnosti provádět bezbřehou revizi, která by se ocitla v rozporu s přezkumným rámcem daným ustanovením § 242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčím procesním principem rovnosti účastníků. Dovolatelka nedostatečným způsobem nastolila v dovolání pouze otázku promlčení nároku. Její řešení nemohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání podle § 237 odst.1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než – také v souladu s jeho dosavadní judikaturou (viz např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004) - dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Straně žalované vzniklo podle § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých za vyjádření k dovolání. Odmítnutí dovolání ovšem znamenalo dvojí krácení odměny za úkon, viz § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Při výchozí výši odměny 12.050,- Kč (§ 3 odst. 1 cit. vyhl.) tak činila konečná částka 3012,50 Kč plus 75,- Kč režijního paušálu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 18. října 2006 JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r. předseda senátu