28 Cdo 1708/2026

Rubrum

28 Cdo 1708/2026-230 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, b) M. A. E. K., c) M. P. K., d) D. P. S., žalobci b) až d) zastoupeni Dr. Vratislavem Pěchotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti: 1) statutární město Brno, identifikační číslo osoby 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o projednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 127/2023, o dovolání žalobce a) a dovolání žalobců b) až d) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2025, č. j. 18 Co 155/2024-175, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítají.

II. Žalobce a) je povinen zaplatit účastnici řízení 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit účastníku řízení 1) statutárnímu městu Brnu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. V posuzované věci bylo rozhodováno o žalobci uplatněném nároku na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.

2. V řízení před soudy – v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – žalobci požadovali nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 3. 5. 2023, č. j. SPU 173373/2023, 3239/92/112-RNP, výrokem, že jsou vlastníky (v tam uvedených spoluvlastnických podílech) blíže označených pozemků v katastrálním území XY.

3. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2024, č. j. 112 C 127/2023-117, výrokem pod bodem I žalobu žalobce a) a žalobu žalobců b) až d) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 18 Co 155/2024-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v části výroku I tak, že se žaloba žalobce a) v rozsahu, v němž se domáhal nahrazení označeného rozhodnutí správního orgánu i ve prospěch žalobců b) až d), odmítá (výrok I), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok III).

5. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně (před ním i správním orgánem) učiněná zjištění, jakož i posouzení, že vydání předmětných pozemků žalobcům (coby oprávněným osobám podle § 2 odst. 2, 3 písm. c/ zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), brání překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (kdy i pozemky přímo nezastavěné dle soudy učiněných zjištění tvoří se stavbami funkční celek, areál sídliště). Posouzení soudu prvního stupně korigoval odvolací soud toliko odmítnutím žaloby podané žalobcem a) v rozsahu týkajícím se nároku (spoluvlastnických podílů) žalobců b) až d), pro absenci subjektivní legitimace k jejímu podání (§ 250g odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

6. Rozsudek odvolacího soudu napadl samostatně dovoláním žalobce a) a společně pak i žalobci b) až d).

7. Žalobce a) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jež byly v judikatuře dovolacího soudu řešeny rozdílně; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud aplikoval ustanovení o výluce z naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nepřípustně extenzivně, kdy na věc paušálně vztáhl tzv. „areálovou“ judikaturu. Žalobce a) nesouhlasí s posouzením přináležitosti nárokovaných pozemků k ucelenému areálu sídliště, jejich nezbytné nutnosti k provozu souvisejících staveb, a s posouzením okamžiku zahájení výstavby. Za chybný považuje závěr o překážce vydání pozemků kvůli vzniku tzv. holého vlastnictví, jež by mělo vylučovat naturální restituci, aniž by byl takový důvod v zákoně výslovně zakotven. Rozhodnutí odvolacího soudu vytýká i nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost.

8. Žalobci b) až d) své dovolání směřují proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, spatřujíce jeho přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a na vyřešení „otázky práva“, která je ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Namítají především, že k rozhodnému datu se na nárokovaných pozemcích nenacházely žádné stavby (podotýkají zejména, že k výstavbě budovy školy došlo až po rozhodném datu a slouží zejména soukromým účelům), proto zde není dána překážka jejich vydání. Poukazují také na rozhodovací praxi připouštějící vydání pozemků v okrajových částech obytného souboru (sídliště). Argumentují i závěry judikatury, dle nichž je při výkladu restitučního zákona zásadně nutno preferovat vydání původních pozemků. Nalézacím soudům také vytýkají procesní pochybení spočívající v připuštění Státního pozemkového úřadu do řízení.

9. Účastník řízení 1) statutární město Brno, zaslal k podaným dovoláním žalobce a) i žalobců b) až d) nesouhlasné vyjádření.

10. K dovolání žalobce a) podala nesouhlasné vyjádření také účastnice řízení 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

11. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).

13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

15. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

16. K podaným dovoláním lze uvést následující. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – § 11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona č. 229/1991 Sb.], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze.

17. Rozhodovací praxe dovolacího soudu – jde-li o řešení relevantní otázky hmotného práva, jež se týká výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. – je ustálena v tom, že překážkou pro vydání pozemků dle tohoto ustanovení může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek; pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013, nebo ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4989/2017). U nárokovaného pozemku je proto třeba přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek; k nahlížení na sídliště jako na areál viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.

18. Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, při mimořádně pečlivém zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.); při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště; také je nutno zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015).

19. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je pak zpravidla úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje posouzení, jsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru přiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

20. Odvolací soud se výše nastíněným kritériím, podstatným pro posouzení překážky vydání pozemku oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., nikterak nezpronevěřil, vystavěl-li závěr o překážkách bránících vydání předmětných pozemků žalobcům právě na podkladě konkrétních (individuálních) skutkových zjištění v přítomné věci. Akcentovat lze zejména konkluze, že nárokované pozemky byly dotčeny výstavbou garáží (povolenou v r. 1990), zejména pak výstavbou sídliště Vinohrady II [jehož součástí měla být i občanská a technická vybavenost (počítáno bylo i s výstavbou školy), zahájenou jako celek (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1651/2005; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 619/06) na základě územního rozhodnutí a stavebního povolení z r. 1981, a již před účinností zákona č. 229/1991 Sb. z velké části i realizovanou], jsou s areálem sídliště funkčně propojeny, veřejně užívány a i případné vydání některých z nich by vedlo pouze ke vzniku tzv. holého vlastnictví.

21. Namítá-li žalobce a) absenci důvodu vzniku tzv. „holého vlastnictví“ v zákonném výčtu překážek naturální restituce, nezbývá než připomenout, že jde o hledisko aprobované i judikaturou Ústavního soudu, takto reflektované i rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž lze ve výjimečných případech pod výluku z naturální restituce dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, či ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014).

22. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s žalobci odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, jež akcentuje stejná východiska a byla přijata na základě konkrétních skutkových okolností, jež se v jednotlivých věcech mohou někdy i podstatně lišit. Rozdílný výsledek proto nepředstavuje judikatorní rozpor, nýbrž odráží rozdílnost konkrétních skutkových zjištění.

23. Zpochybňují-li pak žalobci i konkrétní skutkové okolnosti (zejm. co do okamžiku zahájení výstavby na nárokovaných pozemcích, či souvztažnosti nárokovaných pozemků s dalšími budovami a pozemky, tvořícími ucelený sídlištní areál), z nichž soudy vycházely při právním posouzení věci (aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. i ve světle odkazované judikatury), nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17, či ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu (a rozhodnutí tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, kdy bylo by porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod).

24. Přípustnost dovolání v přítomné věci nemůže založit ani žalobci b) až d) namítané procesní pochybení soudů nižšího stupně týkající se účasti správního orgánu v řízení, jež spadá do kategorie vad řízení (jako vadu řízení toto pochybení vytýkají v dovolání i sami žalobci b/ až d/). Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Zmatečnosti ani jiné vady řízení (s účinností od 1. 1. 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) a přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nad rámec lze uvést, že zákon v řízení podle části páté o. s. ř. výslovně předpokládá procesní součinnost správního orgánu, aniž by mu tím přiznával postavení účastníka řízení (srov. § 250c odst. 2 o. s. ř.), a že žalobci vytýkané „pochybení“ (mají- li za to, že soudy jednaly se správním orgánem nad rámec jako s účastníkem řízení, ačkoli mu takové procesní postavení nepříslušelo), je nikterak nemohlo zkrátit na jejich procesních právech, potažmo ovlivnit správnost rozhodnutí.

25. Namítá-li žalobce a) i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtku vystihující rovněž vadu řízení. Nadto lze odkázat na konstantní judikaturu, z níž se podává, že nepřezkoumatelné je především takové rozhodnutí, jehož odůvodnění účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací (dovolací) argumentace (za všechny např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ v nyní posuzované věci zřetelně nejde, byl-li dovolatel schopen zformulovat dovolací důvody proti rozhodnutí odvolacího soudu. Z rozhodnutí odvolacího soudu je nadto zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce) a případné (dílčí) nedostatky odůvodnění rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (jak plyne i z obsahu dovolání a v něm obsažené věcné argumentace).

26. Snad jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba žalobce a), pokud se domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k žalobcům b) až d), odmítá, pak žalobce a) nikterak nebrojí a žádnou argumentaci v dovolání nevznáší (ve vztahu k tomuto výroku žádnou právní otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání nevymezuje).

27. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení pak přípustné není již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

28. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

29. Proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – přikročil k odmítnutí obou podaných dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

30. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce a) a dovolání žalobců b) až d) byla odmítnuta, zatímco náklady účastnice řízení 2) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (za vyjádření k dovolání žalobce a/), jakož i náklady účastníka 1) statutárního města Brna (za vyjádření k dovoláním žalobce a/ i žalobců b/ až d/), jež nebyli zastoupeni advokátem a jinak nedoložili výši svých hotových výdajů, představuje u každého z nich paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 450 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, uveřejněným pod číslem 50/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

32. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 8. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu