28 Cdo 1711/2026

Plný text

28 Cdo 1711/2026-925 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, IČ 00406546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 196/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2026, č. j. 71 Co 241/2025-902, t akto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 3. 2026, č. j. 71 Co 241/2025-902, rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 9. 2025, č. j. 17 C 196/2015-867, zrušil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k převodu pozemku PK č. 98 v k. ú. Vrbno pod Pradědem na žalobkyni, a řízení v uvedeném rozsahu zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena pozemkovému úřadu (výrok I usnesení odvolacího soudu), potvrdil jej ve výrocích II a III, jimiž bylo zastaveno řízení o žalobě o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k převodu pozemků v k. ú. Bruntál – krn. předměstí, Jelení a Rýžoviště na žalobkyni a věc byla postoupena pozemkovému úřadu (výrok II usnesení odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).

2. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Měla za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a sice, zda předmětné pozemky, jejichž vydání se domáhá podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, mají zemědělský charakter. Vytýkala též, že se odvolací soud nezabýval jejími veškerými námitkami a že postupoval příliš formalisticky, čímž mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkazovala přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07, publikovaný pod č. 43/2008 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, publikovaný pod č. 81/1999 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, publikovaný pod č. 158/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, publikovaný pod č. 149/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 13/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.

3. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Táže-li se dovolatelka, zda pozemky, jejichž vydání se domáhá podle zákona č. 428/2012 Sb., mají zemědělský charakter, uvádějíc, že tato otázka „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž jakkoliv specifikuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež má být přehodnocena, či předestírá argumenty svědčící pro její revizi, zjevně tím nedostává zákonným požadavkům kladeným na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání účastníkem. Jestliže dovolatelka zvolenou formulací žádá, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí byla jinak posouzena dovolacím soudem, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) přitom míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit (tedy posoudit tuto otázku jinak, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 962/2024); k takovému kroku je možno přistoupit toliko, pokud by byly následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem, a svědčící tak pro změnu judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, a ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2572/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1937/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2844/2025). V uvedeném rozsahu je tedy dovolání neprojednatelné (§ 241a odst. 2, § 241b odst. 3 o. s. ř.).

6. Odvolací soud se svými závěry o tom, že posuzované pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (pakliže k 24. 6. 1991 tvořily součást lesního půdního fondu či zemědělského půdního fondu, když byly v katastru nemovitostí formálně evidovány jako zahrada, les a ostatní plochy související s lesním porostem, role, louky, pastviny, přístupové cesty či zemědělské hospodářské budovy a byly k zemědělskému a lesnímu obhospodařování též užívány; pozemek v k. ú. Vrbno pod Pradědem má pak charakter okrasné zahrady – travnaté plochy – rovněž užívané k zemědělským účelům), ostatně nikterak neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, vyžadující pro zařazení pozemku mezi zemědělské nemovitosti naplnění znaku právního (daného označením pozemku v katastru nemovitostí příslušným druhem kultury) a znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že pozemek byl příslušným způsobem (zemědělsky či k lesnímu hospodaření) užíván (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3357/2018, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1586/2020, a ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2450/98, či jeho usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, a ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 876/2024).

7. Vytýká-li pak dovolatelka formalismus rozhodnutí odvolacího soudu (nevypořádání veškerých odvolacích námitek), upozorňuje tím na vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání již shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

8. Výtky dovolatelky nadto postrádají relevanci. Rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž jsou podrobně a srozumitelně odůvodněny závěry o tom, že předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nelze považovat za formalistická a sofistikovaně odůvodňující zřejmou nespravedlnost. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatelka na podkladě odůvodnění napadeného rozhodnutí byla schopna zformulovat dovolání, byť ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání nepřípustné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 876/2024, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3357/2018, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1586/2020).

9. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný pod č. 109/2002 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, publikovaný pod č. 70/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, publikovaný pod č. 71/2008 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, publikovaný pod č. 175/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, publikovaný pod č. 3/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, publikovaný pod č. 16/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, publikovaný pod č. 207/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, publikovaný pod č. 225/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí adekvátně odůvodnit a jeho závěry (resp. ohledně pozemků v k. ú. Bruntál, Jelení a Rýžoviště závěry soudů obou stupňů) o charakteru předmětných pozemků svědčícím tomu, že jde o zemědělské nemovitosti ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nejsou nikterak nepřiměřené jeho skutkovým konkluzím, korespondujícím provedenému dokazování.

10. Ke kritice dovolatelky, že odvolací soud měl při posouzení jejího nároku upřednostnit smysl a účel restitučních předpisů, nezbývá než připomenout, že ve vztahu k materii tzv. církevních restitucí Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (viz bod 39 odůvodnění), postuloval, že „účelem restitučních předpisů není odčinění všech, ale toliko zmírnění některých v minulosti nastalých majetkových křivd“. Nutno podotknout, že ani využití interpretačního pravidla ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod č. 38/2018 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sb. rozh. obč.; z judikatury Ústavního soudu pak nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29). Postoupení věci pozemkovému úřadu ostatně samo o sobě neimplikuje nevyhovění vznesenému restitučnímu nároku.

11. Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nejsou. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

12. Napadá-li dovolatelka usnesení odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady žalované, která podala vyjádření k dovolání, představuje paušální náhrada režijních nákladů ve výši 450 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 8. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu