28 Cdo 1852/2026

Rubrum

28 Cdo 1852/2026-445 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň: a) obec Blatno, identifikační číslo osoby (IČO) 002 61 807, se sídlem v Blatně 1, a b) obec Boleboř, IČO 002 61 815, se sídlem v Boleboři 57, obě zastoupeny JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalovaným: 1) obec Křimov, IČO 002 61 971, se sídlem v Křimově 1, 2) obec Hora svatého Šebestiána, IČO 002 61 866, se sídlem v Hoře svatého Šebestiána 3, a 3) obec Málkov, IČO 002 62 013, se sídlem v Zelené 3, všechny zastoupeny JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 27 C 104/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2025, č. j. 8 Co 195/2025-412, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 864,98 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Luťchy, advokáta se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 11. 2024, č. j. 27 C 104/2013-372, v odvoláním napadených výrocích I a II, tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi (v tam uvedených podílech) blíže označených nemovitých věcí – pozemků ležících v katastrálním území Bečov (výrok I); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).

2. Věcně bylo rozhodováno o žalobě obcí na určení vlastnického práva podle § 2b odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) k pozemkům, které byly přídělovou listinou přiděleny – dle žalobkyň ovšem nesprávně – právnímu předchůdci žalovaných.

3. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž měl na zřeteli zejména faktické obhospodařování předmětných pozemků – považoval pro nabytí pozemků (přídělového majetku) dle § 2b odst. 2, ve spojení s § 2a zákona č. 172/1991 Sb., za podstatné, komu byly pozemky přiděleny, přičemž platný přídělový akt (přídělová listina vydaná ministerstvem zemědělství dne 1. 12. 1947, č. j. 89.778/47-IX/B-6, která nebyla změněna ani zrušena) směřovala vůči Lesnímu družstvu Křimov (coby adresátu a přídělci), které v době přídělu tvořily obce (případně právní předchůdci), kteří jsou v přítomném sporu na straně žalované a jejichž vlastnictví k pozemkům (ve sporu s Lesy České republiky, s. p.) bylo již dříve deklarováno pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 8 Co 180/2018-218.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jež považují za přípustné (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) pro odklon odvolacím soudem prezentovaných závěrů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Napadenému rozhodnutí dovolatelky vytýkají přepjatý formalismus, pakliže odvolací soud oproti faktickému stavu pozemků (jejich obhospodařování) dovozoval závěr o přechodu pozemků do vlastnictví žalovaných obcí ze zjevně chybného dobového rozhodnutí o přídělu pozemků předchůdci žalovaných (Lesní družstvo se sídlem v Křimově). Tím ovšem – namítají dovolatelky – porušil i zásadu in favorem restitutionis a žalovaným umožnil profitovat z nepoctivého jednání. Přitom dovolatelky míní, že § 2a odst. 2 ve spojení s § 2b odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. umožňuje přechod vlastnictví i bez vydaného opravného přídělového aktu, je-li prokázán úmysl přidělit majetek obci. Odkazují i na judikaturu o materiálním směřování přídělu do majetkové sféry obce a tvrdí, že dobové vady přídělového řízení nemají jít k jejich tíži. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně jeho změnu tak, aby byl potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně.

5. Žalované podaly k dovolání nesouhlasné vyjádření, považujíce rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolatelkami odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřiléhavá.

6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).

8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe, podle níž § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (na nějž odkazuje i § 2b odst. 2 cit. zákona týkající se přídělového majetku lesních družstev) představuje samostatný důvod nabytí majetku obcí; nevyžaduje držbu ani faktické užívání (obhospodařování), rozhodující je prokázání přídělu konkrétnímu přídělci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017).

10. Odvolací soud vycházel důvodně z existujícího rozhodnutí o přídělu (ze dne 1. 12. 1947, č. j. 89.778/47-IX/B-6, směřující vůči Lesnímu družstvu se sídlem v Křimově, coby přídělci), vydaného k tomu kompetentním orgánem (ministerstvem zemědělství), které nebylo změněno ani zrušeno.

11. Odkázat lze pak dále i na rozhodovací praxi týkající se účinků správního aktu (viz např. rozsudek ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud v poměrech restitučních přihlásil např. i v rozsudcích ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, a ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017), jehož věcnou správnost – mimo zákonem předepsaný postup – soud není oprávněn posuzovat; i pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti, nejde-li o vady rozhodnutí natolik závažné co do své „záporné kvality“, pro které je rozhodnutí nicotné, jež nemůže vyvolat žádné právní účinky, typicky tehdy, jde-li o akt vydaný absolutně nepříslušným orgánem, právně či fakticky neuskutečnitelný, vnitřně rozporný nebo tak vadný, že jej nelze vůbec považovat za správní rozhodnutí. O žádnou z popisovaných situací v přítomné věci nejde. Tvrzený „omyl“ při přidělení pozemků (se zřetelem na jejich polohu, návaznost na majetek jiné obce a účelnost hospodaření) je zde záležitostí věcné správnosti daného aktu.

12. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s další dovolatelkami odkazovanou judikaturou dovolacího soudu. Předně, dovolatelky v přítomné věci zaměňují prokázání přídělu s nápravou jeho údajné vady. Rozhodnutí jimi citovaná, připouštějící materiální směřování přídělu do majetkové sféry obcí, vycházela pak ze specifických skutkových okolností, typicky z neexistence označeného lesního družstva, z obsahu přídělové listiny předpokládajícího založení družstva konkrétními obcemi, z převzetí majetku těmito obcemi nebo z pozdějšího přídělového aktu, jenž obce výslovně označil za přídělce; takové okolnosti zde dány nejsou. Příděl směřoval k Lesnímu družstvu se sídlem v Křimově a opravný nebo nový přídělový akt vydán nebyl.

13. Vydaným rozhodnutím se odvolací soud nezpronevěřil ani další odkazované judikatuře Ústavního soudu (z níž se v prvé řadě cituje nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb.) a jí opakovaně akcentovanému principu (výkladovému pravidlu) in favorem restitutionis, či současně zmiňované zásadě nemo turpitudinem suam allegans auditur (že se nikdo nemůže úspěšně dovolávat své vlastní nepoctivosti či protiprávního jednání). Nehledě na to, že v souzené věci jde o spor vedený nikoliv proti státu či jiné povinné osobě, nýbrž o přídělový spor (určení vlastnictví) vícero obcí (o konkurenci případných restituentů), nelze odvolacímu soudu vytýkat přepjatý formalismus, založil-li své rozhodnutí na prokázaném přídělu pozemků žalovaným (jejich předchůdcům), potažmo na absenci přídělu na straně žalující, coby zákonné podmínce nabytí (přechodu) vlastnictví, již zásada in favorem restitutionis nemůže vytvořit. Jde o pomocné interpretační vodítko, nikoliv samostatný titul nároku nebo důvod k rozšíření zákonného rozsahu restitucí. Konečně, nejde zde ani o situaci, že by se žalované (v jejichž prospěch, resp. ve prospěch jejich předchůdců dobové orgány vydaly zmíněné přídělové rozhodnutí a které již dříve uspěly s uplatněným vlastnickým nárokem u soudu v jiném řízení) dovolávaly ve svůj prospěch vlastní nepoctivosti či protiprávního jednání (spojuje-li se snad vydání přídělové listiny s pochybením tehdejších orgánů, na jehož vzniku žalované neměly účast).

14. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ba ani Ústavního soudu) neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

15. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

16. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalovaných patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty 113 000 Kč) v celkové výši 13 488 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta v paušální částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 926,98 Kč.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 8. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu